Místečko jedné zesnulé - Články

Ať žijí ližiny a vírové průtokoměry!

Mon, 07 May 2012 21:21:17 +0200

Nezbláznila jsem. Jenom mám novou práci! Ej! Ten měsíc (nebo jak dlouho to bylo), co jsem se vlastně jenom tak povalovala doma a vcelku nic moc nedělala, byl skutečně ubíjející. Musím pořád něco dělat, byť jsem pak na konci dne skoro úplná nebožka. Ale je to lepší než cítit, jak mi leniví hlava a zbytky toho intelektu. Možná i kvůli tomu, že mám pořád tolik práce, jsem mohla vysadit antidepresiva. Považuju to za jeden ze svých životních úspěchů.

Ad nově nabytá práce: dělám kontrolorku všelijakých technických a právních překladů (občas se mi tam mihne i něco z jiného oboru) a baví mě to! Hlavně je fajn, že si sedím v kanceláři, chodím si pro texty na kontrolu, usmívám se a nikdo nemá s mýma outfitama problém (pravda, roztrhaný punčocháče ani platformy bych si tam nedovolila vzít, takže vypadám relativně příčetně) . Dokonce mi i jeden "kolega" (viděla jsem ho tam jenom jednou) pochválil obojek!:D

Taky si rozšířím jazykový obzory. Skid je ližina. Fuel consumption je spotřeba paliva (supwisingly).

Bývalý pan šéf obdržel e - mail s ultimátem, pak to půjde k vyšším instancím. Fanděte mu, ať zavčas dostane rozum.

A v červnu pojedu na T H E M I S S I O N !

Hellyeah!

A víte co, mám svůj život ráda. ^{(Až na všechen ten citovej bordel, kterýho se nemůžu pořád zbavit a v podstatě mi všechno jede podle stejnýho scénáře. Někde je něco špatně, jenomže já nevím,jak to mám opravit.)}

Nevadí vám, že poslední dobou píšu spíš o sobě?

Can´t stand without.

Thu, 26 Apr 2012 17:08:45 +0200

Poslední dobou se zavrtávám do death/goth rocku a post - punku mnohem víc než kdy dřív. Trávím hodiny hledáním švédskýho post - punku (když už to studuju) a taky objevuju kouzla starých klasiků. Protože bych to musela rozepsat do několika samostatných článků, seznala jsem, že bude mnohem lepší nacpat všechny svoje "nový" hudební závislosti a objevy do jednoho.

Můžete mi doporučit další zajímavý kapely toho ražení, budu ráda!:)

Första.

Children on Stun, devadesátkoví bohové.

V současnosti moje snad nejoblíbenější a nejposlouchanější banda.

Na téhle písničce je taky úžasný text. Jak říkám, Style police is everywhere.

"You look like a monster
Do you look like a monster?
Then make a statement to the officer
I wasn't there It wasn't me
There's no day release
When you get a little visit from the Style Police"

Andra.

Švédský post - punk a la Krakow Kasanovas.

Tahle písnička samozřejmě velice nakloněna současné politické situaci v Rusku. Trocha textu na ukázku:

Tacka fan för att du slipper se
kvardröjande zombies från KGB
När du sitter framför din TV,
så håll dig till det lilla -
jobba, sova och be.

K*revskej dík za to, že nevidíte

ty nesmrtelný zombie z KGB.

Když sedíte před televizí,

vystačíte si s málem -

pracovat, spát a modlit se.

(amatérský překlad, ano:D)

Tredje.

Četla jsem, že Zombie Zex vznikli proto, že prý prakticky neexistuje žádný švédská gothická scéna. Nepřipadnou mi úplně špatní, ale Kasanovové z Krakova mě baví víc.

Fjärde.

Italští post - punkeři Soviet Soviet. Naprosto f a m ó z n í.

Já prostě miluju smutný riffy a smutný vokály, takže je myslím celkem jasný, že jsem do téhle kapely zbláznila. Samozřejmě jsem ji objevila až poté, co tady hráli.

Femte.

Znáte to. Znáte to z křiváků deathrockerů. X-MAL DEUTSCHLAND. Hrozně mi to připomíná Siouxsie (tahle písnička je zrovna z alba, který zní trochu jinak než jejich předchozí tvorba, ale zkuste si pustit i něco dalšího a určitě ten dojem budete mít taky). Trochu se stydím, že jsem objevila až teď.

Vedle Children on Stun rovněž jedna z nejoblíbenějších kapel v současné době.

Sista bude švýcarský darkwave, Beauty of Gemina. Moc jsem je neznala, ale po seznámení s písničkou níže jsem se zamilovala.

Ještě musím dodat, že čeští deathrockeři Tongue jsou jednoduše výborní! Chci jejich cd!

Na Zorch Factory si sice můžete zdarma stáhnout jejich album, ale mít ho hmotně v ruce bude mnohem lepší:)

Když Nebožáka jímá vztek. . . (článek s pozitivním zakončením)

Sat, 14 Apr 2012 22:54:22 +0200

. . . tak je z něj odporný, protivný stvoření, na který je nejlepší nemluvit, nepřibližovat se k němu a už vůbec si z něj neutahovat, protože jinak škrábe a kouše. Povětšinou slovně. Jeho matka by o tom mohla povykládat.

Jaká katastrofa, že se to děje? Tentokrát kupodivu žádná banalita typu "vyprodali mi na Mondo Bizaro ten obojek, co jsem chtěla" (ale nepopírám, že to mě trochu štve doteď), ale naprosto regulérní B E Z P R Á V Í.

Jistě si pamatujete ty euforické články "Miluju kávu, miluju lidi, co pijou kávu, miluju svou práci och så vidare". Vězte, že moje nadšení a láska k tomu všemu byla podupána a rozdrcena člověkem, který se rozhodl podnikat, aniž by chápal, že pokud bude trvale deprivovat personál n e v y p l á c e n í m mezd, pak bude míra nas****sti zaměstanců (jinak už to vyjádřit nelze) stoupat geometrickou řadou.

Přátelé, je duben. Nemám celý lednový plat (vlastně jsem dostala na požádání 3/4 lednové mzdy, co bych měla chtít víc?!), nemám žádný únorový plat a kdoví, jestli se ještě dočkám březnovýho. Ano, chápu, že podnikání není jednoduchá věc. Ale v momentě, kdy zaměstnavatel požaduje loajalitu od svých podřízených, tak proč ksakrukrucihernajs není loajální taky on k nim?!

Je pochopitený, že během zkouškovýho období má studentská kavárna menší tržby. Ale opět - je d u b e n. Ne že by se nám někdo nějak omlouval za to, co se děje, to vůbec ne.

Vypršela mi smlouva a musela bych být opravdu padlá na hlavu, abych pokračovala v práci takřka zadarmo a ještě poslouchala něco o tom, že nic nefunguje, jak má (ale? opravdu? nevšimla jsem si). Myslím, že je vám všem jasný, že jde taky o to, že mám samozřejmě strach, že svoje peníze už nikdy neuvidím. Ale s tím se odmítám smířit. Mám smlouvu a mám svou hrdost. Dopis na téma "Doufám, že si nemyslíte, že mi nezaplatíte" pro pana šéfa už byl odeslán.

Tasím zbraně, brousím jazyk. Nejsem hadr a nikdo tak se mnou nebude jednat. A myslím, že když se naštve i tak mírumilovný člověk, který se málokdy ozve skutečně nahlas, tak je vážně něco hodně špatně.

Jsem zvědavá, jak moc milé a chápající odpovědi se mi na můj dopis dostane. V tomto případě optimista nejsem.

FY FAN, KAM JSEM TO, SAKRA, ZASE DOSTAL?!

Teď z jinýho soudku. Byla jsem na Dead Dolls Disco, hráli tam Mescaline Babies (awww, luv´em), Reactor7x a čeští Phosgene Girls.Všichni hráli skvěle, ale nejvíc jsem se těšila na Mescaline Babies, což je myslím v následujícím odstavci dost poznat.

A s těma roztomilýma, úžasnýma a prostě famózníma Mescaliňátkama mám fotku, mám jejich tričko a podepsanej setlist, kterej je sám o sobě dost post - punkovej, neb ho Sydney Mars roztrhl (na fotce níž to není poznat, protože jsem ten list podlepila), když pohopkával na pódiu. Zatancovala, zaskákala (a zvrtla nohu, která mě i po dvou týdnech bolí, nikdy neskakotancujte v platformách, pokud jste dřevo jako někdo, koho nebudeme jmenovat). Byla jsem navýsost spokojená, tak skvělej koncert tady dlouho nebyl. A hlavně deathrock/post - punk v Brně! Naposled si tady pamatuju The Last Days of Jesus.

A taky jsem tam vyvětrala kabelku - rakvičku, kterou jsem dostala od maminky k dvacátinám. Ještě před dvěma lety mi tvrdila, že její dítě je úchyl, morbidní úchyl. Když jsem se letos pozastavila nad tímto zásadním obratem v jejím i mým životě, naznala, že pochopila, že moje láska ke všem rakvičkám, kostem a mozkům nic nemění na mojí lidské kvalitě ani duševním zdraví. Helleluyah!

MIG OCH MESCALINE BABIEEEEEEEEEESSSSSSSSSSSSSSS!

(Ten debilní úsměv tam mám proto, že jsou kolem mě Mescaline Babieeeeeeeeeeeeessssssssssssssss!)

A takhle jsou úžasní.

^{(Fotky s logem jsou od Tomáše Mičáka)}

A tady si můžete poslechnout ukázku jejich tvorby. Podle mě jsou vážně skvělí.

Konec spamu.

(Takže až na to, že mi jeden zlosyn stále nevyplatil moji mzdu, jsem vlastně docela spokojená.)

Henri de Toulouse - Lautrec aneb lovec ducha Montmartru

Tue, 10 Apr 2012 13:48:22 +0200

Henri de Toulouse Lautrec se narodil do šlechtické rodiny v roce 1864 a vyrůstal v rodinném paláci du Bosc jakožto budoucí majorátní pán. Protože mu mladší bratr brzy zemřel, upnula se matka na Henriho. Když bylo Henrimu třináct, zlomil si levou nohu a rok později pro změnu pravou. Tato zranění z mládí zapříčinila Lautrecovu zakrnělost a vzhled cirkusového trpaslíka, jímž svým způsobem vlastně i byl.

Poté, co se rodina smířila s tím, že si jejich syn bude vydělávat malbou, odstěhoval se mladý Lautrec do Paříže a na Montmartru si pronajal ateliér. Od té doby byl už s tou čtvrtí srostlý a stala se mu jeho hlavním inspiračním zdrojem. V místních kabaretech a kavárnách měl takřka ateliér číslo dva. Noční svět na Montmatru a jeho lidé jej fascinoval a přitahoval, a tak maloval ty, co se na něm podílí - tanečnice, nevěstky, kabaretiéry, hudebníky a kromě dalších samozřejmě návštěvníky. Obzlávště oblíbenými a známými modelkami mu byly La Goulue (vlastním jménem Louise Weber) nebo Jane Avril. Právě dvoumetrovým plakátem La Goulue z roku 1891 si získal většinu svých příznivců mezi obyčejnými lidmi - o tom svědčí i fakt, že nedávno byl jeden z exemplářů vydražen za 220 tisíc dolarů a stal se tak nejdražším vydraženým plakátem.

V roce 1892 začal více pronikat do atmosféry nevěstinců. Vyzdobil například na žádost jedné z madam šestnáct stěn potréty dívek ve stylu medailonů z dob Ludvíka XV. a pak také zvěčňoval dívky během jejich denní činností - toaletou počínaje, čekáním na zákazníka konče, takže hezky zdokumentoval, co se dělo za zavřenými dveřmi tehdejších hampejzů.

Kromě toho, že maloval, navštěvoval také Lautrec se svým bratrancem - medikem nemocnice, rád cestoval, sledoval soudní procesy a sportovní utkání. Za zmínku stojí, že během návštěvy Anglie se seznámil s Oscarem Wildem a namaloval jeho, myslím velice výstižný, portrét:

S koncem století se začaly klížit oči i Lautrecovi. Jeho zdravotní problémy udeřily v plné síle. Malíř, trpící syfilis, alkoholismem, ale i vrozenými vadami, trpěl halucinacemi a stihomamem, takže jej v roce 1899 odvezli do ústavu pro duševně choré. Po propuštění mu lékaři zakázali pít; tento problém ale vyřešil Lautrec tím, že si v jakémsi vetešnictví pořídil hůlku, do které se dalo nalít snad půl litru alkoholu, a protože nohy už mu vypověděly službu úplně, pohyboval se na kolečkovém křesle.

V červenci 1901 opustil Paříž, aby se do ní už nikdy nevrátil. Na začátku září téhož roku zesnul. Atmosféra nočních rejů a husté atmosféry vzrušení je ale na jeho plakátech a obrazech zachována dodnes.

Lautrec se svými dušemi z Moulin Rouge.

Jedna z nich by měla být La Goulue, řekla bych, že to bude ta dáma, co sedí vedle něj, ale jistá si nejsem.

Drobná ukázka Lautrecova díla pod perexem.

Polibek

Lékařská prohlídka

Legendární plakát s La Goulue

Jedna z litografií inspirpvaných jednoduchým japonským uměním

Typický výjev z Moulin Rouge

Tanečnice si obléká punčochy

Dvě dívky

Jane Avril, kromě jiného i umělcova milenka, vstupuje do Moulin Rouge

La Goulue, taktéž kromě jiného umělcova milenka, vstupuje do Moulin Rouge

Portrét dámy (Velká Británie,1996)

Wed, 04 Apr 2012 18:49:31 +0200

Dlouho jsem hledala film, který by se nezabýval nějakým zvlášním osudem, ale naprosto obyčejným žitím, které snad v 19. století bylo na denním pořádku.

Nakonec jsem našla něco, co více méně odpovídalo mým představám o ději - Portrét dámy z roku 1996 s Nicole Kidman a mým oblíbeným Johnem Malkovichem v hlavních rolích.

Film vypráví příběh svobodomyslné Isabel, nedávno se přistěhovavší do Anglie. Isabel se nechce vdávat, odmítá nápadníky, ale nakonec dojde k naprostému opaku toho, co si slečna přála. Nechá se okouzlit sběratelem umění a milovníkem žen Gilbertem Osmondem, ze kterého se ale po čase vyklube téměř psychický tyran.

V tom filmu je nádherně vidět, jak asi vypadalo postavení ženy ve společnosti a jak málo mohla rozhodovat o svém životě, i když si myslela, že má všechno pod kontrolou.

Trailer (pouze v angličtině)

Protože už je to víc než rok, co jsem ten film viděla a nepamatuju si už přesně veškeré dějové zvraty, přikládám už jen synapsi z csfd.cz, která všechno dokonale vystihuje. Postav ve filmu je mnoho, všechny mají k sobě nějaký vztah a popis toho všeho by vás patrně vůbec nenalákal kvůli své případné nepřehlednosti.

Tvrdohlavá americká dědička Isabel Archer cestuje do Anglie. Taktně odmítne pokusy o sblížení s Casparem Goodwoodem, dalším Američanem, který ji následoval, a podobně odmítne také návrh slušného, rozumného anglického ctitele, Lorda Warburtona, protože chce nejprve najít svůj vlastní smysl života a identitu. Místo toho je svedena Gilbertem Osmondem, sběratelem umění (a žen), kterému přísluší označení "neplodný diletant".

Film zkoumá jak Isabelin způsob života, tak životy těch, co ji milují a jejichž vlastní příběhy jsou ovlivněny tímto osudovým rozhodnutím.

I když se nejedná o ryzí perlu filmového průmyslu a film ve mně nezanechal tak hluboký dojem, jak jsem si původně přála, určitě stojí za zhlédnutí. Má něco do sebe a kromě toho tam uvidíte taky krásné kostýmy.

A pokud jste už Portrét dámy viděli, tak se podělte o svoje názory!;)

Nejkrásnější egyptská mumie aneb královna Teje

Sun, 25 Mar 2012 13:43:04 +0200

19. století je zlatým věkem egyptologie a svým způsobem nešťastným obdobím pro mumie. Tehdy se totiž rozbalování obinadel stalo vyhledávanou pseudovědeckou zábavou, a tak historici přišli o mnoho cenných pramenů. S nastupujícím přelomem se naštěstí situace začala zlepšovat a právě v té době došlo kromě jiných k objevu mumie, dříve zvané Starší dáma, dnes její Veličenstvo Teje.

Roku 1898 se inspektor Památkové správy Victor Loret rozhodl důkladněji prozkoumat okolí hrobky Ramesse III., kde se také nacházela do té doby neprozkoumaná skalní hrobka. Začátkem března Loretův tým dostatečně očistil vstup, takže už se dalo protáhnout dovnitř. Začišťovací práce samozřejmě pokračovaly dál a když se Loret konečně dostal do první místnosti oné hrobky, nestačil žasnout:

"Leželo tam úplně černé tělo na člunu a bylo strašné. Tvář svraštěna v úšklebku, otočena směrem ke mně, se vytřeštěně dívala. Dlouhé hnědé vlasy byly v kadeřích rozprostřeny kolem hlavy. Rychleji než v okamžiku se domnívám, že to musí být jen rozbalená mumie. Nohy a paže se zdají v pořádku. Tržná rána rozděluje hrudní kost a další dokořán otevírá lebku. Byla to lidská oběť? Starověký znesvětitel zabitý během krvavé dělby kořisti mezi svými kumpány, nebo ho zabili vojáci, kteří se během vykrádání hrobky náhle objevili na scéně?"

Výzkumy posléze ukázaly, že tzv. Starší dámě bylo v době úmrtí kolem padesáti let. Kromě toho mnoho vědců tvrdilo, že o královnu Teje, Tutanchamonovu babičku. Tuto teorii potvrdil v únoru 2010 tým uznávaného egyptologa Zahi Hawasse na základě DNA testů.

Najdete královnu?

Nevím, jak vás, ale mě vysloveně fascinují ty vlasy. Našla jsem na jedné stránce článek o účeseh mumií, potažmo Egypťanů, tak vám ho někdy přeložím, stejně jako tiskovou zprávu Zahi Hawasse, týkající se právě hrobky KV35. Bude to ale chvíli trvat, než se prokoušu těmi chromozomy, protozoony a CT!

Ladytron

Wed, 14 Mar 2012 22:04:26 +0100

Tento týden absolutně nestíhám, nestačím, nemám čas. Všechny ty uspěchaný chvíle přeběhů z místa A na místo B mi ale zpříjemňují Ladytron, příjemný britský synthpop. Obyčejně tenhle druh hudby vůbec neposlouchám, ale tohle má v sobě cosi hypnotickýho, přitažlivýho, co mě nutí pouštět si to pořád dokola.

Líbí se mi totiž, že i když je to hudebně jednoduchoučký, stejně je to melodický, tak nějak vás to chytne za uši, i ten stále se opakující text má zvláštní kouzlo. A na uklidnění nebo mírně lítostivý odpoledne je to jak dělaný.

Co myslíte?

Kromě toho, vyhrála jsem na Sanctuary lístek na Emilii Autumn, hohouuu!:D

(Až budu mít chvilku, přibude zase nějaký intelektuální čtivo.)

My little RUNAWAY, my little runaway, my little runaway, my little runaway. . .

They only want you when you´re SEVENTEEN you. When you´re twenty - one, you´re no fun.

Geez us, last (y)ear of my fun - life!!!

And finally one of my favourite ones.

THEY GAVE A HEART, THEY GAVE YOU A NAME, released to the wild with no one to tame.

Nebožčí spam XYZ aneb Party time(s)

Thu, 08 Mar 2012 21:08:29 +0100

I když tu neustále halekám, že nestíhám, chodím do školy a pracuju, tak to není tak úplně pravda. Kromě toho vymetám všechny večírky, který v mé rodné hroudě jsou, a poměrně často se vracím ráno jakožto správně pokleslý jedinec. Rozumějte - jdu spát v šest a vstávám jedenáct.

Protože jsem sem už dlouho nedala žádný svoje aktuální podobizny, tu máte a poslužte si.

Blood, brains and rock´n´roll. Mwhaha.

A co vy? Bavíte se? Having party time?:)

V zápalu tance I.

V zápalu tance na II.

Po zápalných tancích se musí i odpočívat.

A zase tancovat! Až do rána!

(Tuhle fotku mám ráda, protože si myslím, že mi to tam sluší:D)

Jsem spokojená se svým žitím!

Jeden výklad Květů zla

Fri, 02 Mar 2012 20:10:43 +0100

O Květech zla se zpravidla mluví jako o dekandentní poezii, plnou chtíče, smrti, hnusu a morbidity, což je sice nepopiratelný fakt, ale pakliže jste si tu sbírku přečetli pořádně a něco ve vás zanechala, pak vás nutně muselo napadnout, že v sobě mají Baudelairovy básně i kousek dobra.

Baudelaire vůbec nebyl neznaboh, ačkoliv by se to tak na první pohled mohlo zdát. Prokletý básník totiž věřil "ve vyšší matematiku, zavedenou od věčnosti Bohem a jejíž nejmenší porušení se trestá nejkrutějšími tresty, nejenom na tomto, ale i na onom světě"*. Théophile Gautier označil Litanii k Satanovi za chladnou ironii. Ve chvíli, kdy vás zrazuje Bůh, v jehož výsostné dobro jste věřili, ke komu jinému byste se měli obrátit než k jeho alter egu? Takto je třeba nahlížet na celou Baudelairovu tvorbu. I když jeho verše působí velmi často zvrhle, ve skutečnosti jde o promyšlený umělecký tah (ostatně jak jinak by to u básníka mělo být?). To, co jej okouzluje, je prokládano ukázkami naprostého zhnusení nad světem nebo vědomím o smrtelnosti veškerého - což je hezky patrno ve známé básni Zdechlina.

Božskou matematiku uplatňoval také ve skladbě. Osmistopý, potažmo dvanáctistopý verš je ve sbírce běžným jevem, užíval "harmonické křižování rýmu, které vzdaluje ohlas tónu, jež zazněl dříve, a který skýtá uchu přirozeně nepředvídatelný zvuk, který se doplní později stejně jako rým prvního verše. . . Dbá obyčejně toho, aby konečný rým byl plný, zvučný a zdůrazněný pomocí souhlásky, aby mu dodal onu vibraci, která prodlužuje poslední vydaný zvuk."* Tak se dostáváme k tomu, že se Baudelaire snažil o melodičnost, k čemuž je samozřejmě promyšlené výstavby potřeba. Rád si hrál se slovy, nejlépe s těmi dlouhými, co hezky zněla.

Dovolím si tvrdit, že Baudelaire jednoduše hledal krásu v tom, co je ošklivé (nebo se tím aspoň zdá být), že svoje zklamání světem a lidským životem vyjadřuje prostřednictvím odporností, ačkoliv má svůj život rád. Tak jako si my všichni stěžujeme na svoje zoufalství, i když moc dobře víme, že taková tragedie to není.

(Na závěr bych upozornila, že jde o můj vlastní výklad, ovlivněný četbou Gautierova úvodu k oné sbírce a několika dalším statěmi o Baudelairovi. Nemusí to znamenat, že mám ve všem pravdu. U poezie těžko můžete určit, která pointa je ta pravá a správná a která ne.)

^{* citace z knihy Théophile Gautier: Charles Baudelaire, nakl. Kra, 1995}

Humoru je třeba.

Tue, 28 Feb 2012 19:07:15 +0100

Než sem Her Rotting Majesty přidá další článek, rozhodla se, že vám nadělí pár vtipností, kterými si sama zpestřuje den. Jde samozřejmě o divný, úchylný humor. Vtipy o blondýnách prostě nějak přestávají být vtipné.

První v pořadí bude video na téma Industrial dance aneb co to udělá, když místo EBM pustíte polku.

(Je zajímavý, jak to k sobě hezky pasuje.)

Druhé v pořadí pak Explosm komiksy. U nich je zpravidla uspokojena má potřeba zvrhlého humoru.

(přikládám svůj volný amatérský překlad)

"Odnekrofilie. Přivést mrtvého zpět k životu, pak s ním mít sex. Je to nekrovzrušující!"

^{(Ano, je to hnusný, morbidní humor, ale je to HUMOR. Víte, že mám ráda divný vtipy, že jo?)}

"Tati, existujou duchové?"

"Nemám tucha, synku. Zjistíme to!"

. . .prásk. . .

"Tati?"

"Jéžiši, ty seš živej!"

"No nevím, jestli jsou fakt strašidla, synku."

. . .

"Ale zombies rozhodně jo!"

. . .(chramst, pozn. Nebožáka)

"Někdo mi ukrad můj terč! Bylo to moje všechno!"

"Ale pořád máš i mě Charlesi. Vždycky tu pro tebe budu."

. . .

"To prostě není vono. . ."

A ukončíme to opět videem. Aneb jak dělají Švédové koláč, když jim přijde návštěva. Překlad netřeba, to pochopíte, i když je to Swenglish.

Charles Baudelaire očima Théophila Gautiera

Wed, 22 Feb 2012 14:54:43 +0100

Poprvé jsme se setkali s Baudelairem asi v polovici r. 1849 v Pimodanově paláci*. . . Charles Baudelaire byl tehdy ještě mladý básník, který nevystoupil dosud na veřejnost, připravuje se potají k slávě, s onou vytrvalostí, která u něho zvyšovala inspiraci; ale jeho jméno se už se počalo šířit mezi básníky a umělci, vzbuzujíc jakési nepokojné očekávání, a zdálo se, že u generace, která následovala po významé generaci z roku 1830, požíval velké vážnosti. V tajemném kroužku spisovatelů, kde se připravuje slavná budoucnost, byl pokládán za nejnadanějšího básníka. Často jsme o něm slýchali, ale neznali jsme dosud jeho dílo. Jeho zjev nás naplnil podivem: měl velmi krátce ostříhané, krasné černé vlasy, které tvořily pravidelné špičky na oslnivě bílém čele a upomínaly na saracénskou přilbici; jeho oči, barvy španělského tabáku, měly oduševnělý, hluboký pohled, snad poněkud příliš naléhavé pronikavosti; jeho ústa, zdobená krásně bílými zuby, chránila pod nepatrným, hedvábným knírem, zakrývajícím jejich obrys, onu neklidnou, rozkošnickou a ironickou křivku rtů, s níž se setkáváme u tváří namalovaných Leonardem da Vinci; jeho jemný a něžný, poněkud zaokrouhlený nos, jehož nozdry se lehce zachvívaly, se zdál vzdechovat prchavé, vzácné vůně; hluboký důlek zdůrazňoval obrys jeho brady jako poslední otisk sochařova palce; jeho pečlivě oholené tváře tvořily svým namodralým tónem, jemuž rýžový pudr dodávala sametového nádechu, kontrast k ruměným odstínům lící; jeho obnažená šíje ženské elegance a bělosti vystupovala z nízkého límce košile, zdobeného kostkovanou vázankou z indického madrasu.

Jeho oblek se skládal ze svrchníku z lesklé černé látky, z hnědých kalhot, bílých ponožek a lakových střevíců, všechno na něm bylo úzkostlivě čisté a bezvadné a neslo pečeť úmyslné anglické jednoduchosti, jako by se tím chtěl odlišovat od onoho druhu umělců s měkkýmu plstěnými klobouky, sametovými vestami, krátkými červenými kabátci, vlajícími vousy a rozuchanými vlasy. U toho přísného oděvu nebylo nic příliš nového ani příliš nápadného.

Charles Baudelaire byl z rodu oněch střízlivých dandyů, kteří odívají skelným papírem svůj oděv, aby jej zbavili jeho nedělního a zbrusu nového lesku, který je tak drahý šosákům a tak nepříjemný pravému gentlemanu. Později si dokonce oholil knír, shledav, že je to zbytek malebného, zastaralého vkusu, který zachovávat by bylo dětinstvím a šosáctvím. Tváří, zbavenou takto všeho zbytečného chmýří, se podobali Laurenci Sternovi, a zvyk opírat za řeči ukazováček o spánek tuto podobnost ještě zvyšoval; toto gesto je známé z podobizny anglického humoristy, umístěné na počátku jeho děl. Takový dojem v nás zanechal při prvním setkání budoucí autor Květů zla. . .

Oproti poněkud neslušným mravům umělců snažil se Baudelaire vždy dbát co nejúzkostlivěji slušnosti, a byl přehnaně, až nepřirozeně zdvořilý. Vážil své věty, používal pouze nejvybranější výrazy a vyslovoval některá slova zvláštním způsobem, jako by je chtěl podhrnout a dodat jim tajuplné závažnosti. V jeho hlasu zněla kurzíva a velká začáteční písmena. Opovrhoval strojeností, která u Pimodana požívala velké úcty, považoval ji za vyumělkovanou a hrubou, ale sám se při tom nezdržoval paradoxů a výstředností. Velmi prostě, přirozeně a s naprostou lhostejností, jako by vyslovoval nějakou nabubřelou frázi o kráse nebo drsnosti počasí, pronášel nějaký ďábelsky nepřirozený axiom nebo hájil s ledovou chladnokrevností jakousi matematicky výstřední teorii, neboť do výkladu svých ztřeštěností vnášel přísnou metodu. Jeho důvtip nespočíval ani ve slovech, ani ve vtipných nápadech, jako spíše v tom, že pohlížel na věci ze zvláštního hlediska, které měnilo jejich obrys jako při předmětech, které pozorujeme z ptačí perspektivy, anebo při pohledu na nástropní malbu, a nalézal vztahy, jichž ostatní nedovedli ocenit, a jejichž logická bizarnost budila ve vás úžas. Jeho pohyby byly volné, odměřené, skoupé a klidné, neboť se hrozil jižní gestikulace. Neméně nenáviděl příliš živou mluvu a vyhovoval mu britský chlad. Možno o něm řici, že byl dandy, který zabloudil do bohémského ovzduší, ale zachoval si tu své postavení, své způsoby a onen kult osobnosti, který charakterizuje člověka nasáklého principy Brummelovými.

Takovým dojmem působil na nás za onoho prvního setkání, na něž si vzpomínáme tak zřetelně, jako by se bylo událo včera, a mohli bychom je vylíčit zpaměti.

^{(Převzato z knihy Théophile Gautier: Charles Baudelaire; překlad Otokara Levého; nakl. Kra, 1995)}

* palác markýze de Pimaudan

Jeden pohled do psychiatrie 19. století

Sun, 05 Feb 2012 17:23:12 +0100

Psychiatrie sice za ta dvě a půl staletí urazila notný kus cesty, ale ve svých začátcích byla stejně zajímavá jako dnes. Nevznikla samozřejmě v 19. století, svoje kořeny má už ve starověku, ale o tom si můžeme povyprávět zase někdy jindy. Tentokrát nahlédneme do světa věku devatenáctého prostřednictvím autentických fotografií s popisky.

Tato fotografie z roku 1856 je jedním z nejranějších dokladů frenologie v akci. A co že je to frenologie? Frenologové zastávali názor, že se podle tvaru mozku dá dobře odhadnout mentální úroveň jedince a že jednotlivé oddíly mozku ovládají různé části těla. Podle všelijakých lebečních vyboulenin tak frenolog mohl jednoduše odhadnout charakter, inteligenci nebo nějaké povahové zvláštnosti.

Mnoho vojáků účasnících se války Severu proti Jihu utrpělo nějaké to zranění hlavy, což pak mohlo ovlivnit jejich psychiku - ať už se jednalo o vážnější formy demence nebo rovnou proměnu osobnosti. Množství takových příhod pak samozřejmě ovlivnilo vývoj vědy, zejména neurologie.
Fotografie nám ukazuje jedenadvacetiletého desátníka, postřeleného do hlavy v bitvě u Farmville roku 1865, tedy krátce předtím než Jižané kapitulovali. Léta poté desátníkův lékař poznamenal, že dotyčný vykazuje moho příznaků poškození mozku.

Fotografie z roku 1860. Jedná se o psychiatrické oddělení pro ženy bez sklonů k násilí v pečovatelském domě West Riding v anglickém Wakefield. Diagnóza pacientek zněla debilita. Čepečky, které mají ženy na hlavě, byly poznávacím znamením všech pacientek psychiatrie v té době.

Známý biolog Charles Darwin se zabýval také mimikou zvířat a svoje poznatky se pak snažil aplikovat i na lidi. Zajímalo ho, jestli výraz tváře nějak vypovídá o psychickém stavu člověka.
Tato fotografie pořízená v roce 1872 pochází z Darwinovy knihy The Expression of the Emotions in Man and Animals. V textu popisuje, kterak svalové kontrakce mohou zrcadlit vážná psychická onemocnění.

Na fotografii z roku 1885 je jeden z nejuznávanějších lékařů své doby, Dr. John Shaw Billings. Billings fotografuje lebku ponořenou do vody, aby mohl změřit její kapacitu; tehdy se mělo za to, že kraniální kapacita ovlivňuje mentální úroveň. Billings a jeho asistent museli jednat co nejrychleji; kdyby lebka byla pod vodou déle než 45 vteřin, mohla by absorbovat víc tekutiny, než bylo žádoucí, a ovlivnit tak výsledky měření.

Vědci si mysleli, že mohou určit inteligenci, schopnosti a sklony ke kriminalitě tím, že lebku zváží. Obrázek pocházející ze spisu (1885) německého neuropsychiatra Georga Konrada Riegera ukazuje, jak správně provádět měření.

Jestliže vědci věřili, že mohou vyčíst něco o charakteru člověka tím, že zváží jeho lebku, tak logicky dalším stádiem studia bylo lebku otevřít. Tato fotografie z roku 1904 od argentinského lékaře Pereze ukazuje průřez hlavou popraveného kriminálníka. Naneštěstí jeho práce přinesla jen málo výsledků - nenašel totiž žádný velký rozdíl mezi mozkem zločince a počestného občana.

V dnešní době přispívají do odborných lékařských časopisů tisíce doktorů, aby prezentovali výsledky svojí práce. V 19. století tomu bylo nejinak. Na obrázku vidíte první pacientku psychiatrie, jejíž fotografie se objevila v Revue Photographique des hopitaux de Paris. Psal se rok 1871. Ženě byla diagnostikována hysterie. Problémy se u ní objevily, když jí bylo 34 let, o osm let později se u ní rozvinula paralýza poloviny těla.

Jestli jste si mysleli, že anorexie je výsadou až 20. století, pak jste se velmi mýlili. Na fotografiích z Paříže roku 1892 vidíte mladou ženu s "útrobní hysterickou anorexií", která postupně úplně přestala jíst, dokud se u ní nerozvinula i kachexie - stav, kdy je tělo tak podvyživené, že se s tím už nedá nic udělat. Do té doby byla anorexie považovaná za chorobu výhradně mladých děvčat.

I když použití řetězů bylo považováno za nehumánní přístup k duševně chorým, různá pohybová omezení se používala i nadále, aby nezvladatelní pacienti nezranili buď sami sebe nebo aby neohrožovali ostatní. Dnes existuje jen několik málo fotografií takových zařízení jako tyhle "jesličky" z Utiky.

Na konci 18. století italský lékař Luigi Galvani objevil, že žabí svaly reagují na různé kovy tak nějak elektricky, což jej přivedlo k myšlence, že nervové impulsy jsou svým způsobem elektrické výboje. O něco později pak jeho bratranec, doktor Giovanni Aldani, přesvědčil francouzské léčebny, aby jej nechaly vyzkoušet elektřinu na pacientech s nevyléčitelnou depresí.
V padesátých letech 19. století byly elektrické impulsy užívány při léčbě méně závažných onemocnění. Muž na fotografii přijímá elektrostatické jiskry do páteře, syfilis u něj totiž způsobila degenerativní nervové onemocnění a jiskry jej měly zbavit jeho psychózy.

Židle pro pacienty s násilnickým sklony Z New York State, počátek 20. století. Ruce neposlušného se uvázaly do dřevěných drážek, nohy byly zajištěny "podlážkou" a nemocného ještě uvázali kolem pasu. V některých případech dostal pacient ještě čepici (takovou kápi), aby ho nerušily okolní vjemy.

Od různých léčebných metod se postupně upouštělo nebo lékaři objevovali nové způsoby, jak léčit duševně nemocné. Některé teorie zůstaly pohřbené v čase, některé poznatky jsou využívány dodnes. Ale to se týká všech vědeckých odvětví a ne jen psychiatrie.

^{Obrázky čerpány z CBS News, popisky volně přeloženy.}

Tak už jsem stará rašple.

Sat, 28 Jan 2012 16:37:53 +0100

Jojo, děti, plyne to hrozně rychle. Je mi dvacet. Připadne mi to strašně zvláštní, ale nevím v čem vlastně, ale je to takový divný. Dvacet, to zní hrozně rozumně a dospěle. . . A já si pořád připadnu jako malý trdlo, který se tady někde ztratilo ve světě.

No co už. . . Tak.

Mám plán. Udělám si SCAE, až si na to našetřím, naučím se pořádně švédsky a budu slečna kavárnice křížená s překladatelkou. Budu i nadále žít alternativně, pít hodně kávy a nosit dennodenně obojek. Jednou něco velkýho dokážu. Nevím sice, co to bude, ale přála bych si, aby tady po měla zůstala nějaká stopa.

Možná se konečně nějak normálně zamiluju, neleknu se, nezklamu se, neuteču a tak. Nechci znít jako nějakej tragéd, jen si tak píšu, co mě napadá. Berte to jako jistý druh samomluvy.

Mám toho ted hodně na práci a jsem za to ráda. Ještě že mám kavárnu, protože si nedovedu představit, že bych ten volnej čas po zkouškách celej někde proležela. Místo toho vstávám skoro každý den v šest, pracuju, usmívám se na lidi, oni mi dávají pár korun navíc a občas mě někdo pozdraví, když mě potká před fakultou, protože jsem mu vařila kávu a on mě poznal. Domů přicházím kolem druhé, rozplácnu se na postel, zvednu se a jdu si přečíst maily a pustit nějakou dobrou muziku, protože to, co se hraje v kavárně, mě prostě nebaví. Večer mám někdy službu v divadle.

Líbí se mi ten pocit, když vím, že jsem někomu zpříjemnila den (například kávou) a zlepšila náladu (zásadně se na všechny zákazníky usmívám, i když jsou někdy protivní, protože sama nesnáším otrávenou obsluhu).

Tak se mám hezky. Momentálně se mi můj život líbí, tak snad se to nezmění a bude to pořád lepší a lepší.

Edgar Allan Poe slaví narozeniny!

Thu, 19 Jan 2012 18:07:57 +0100

Dne 19. ledna léta Páně 1809 spatřil světa jeden z nejoceňovanějších a nejvlivnějších spisovatelů, náš oblíbený Edgar Allan Poe. A já mi tímto přeju do záhrobí všechno nejlepší a hezké narozeniny, i když to v bezčasí asi nehraje takovou roli jako v tomto světě.

N E V E R M O R E.

Vívojová zpráva XYZ

Wed, 18 Jan 2012 19:28:22 +0100

(To měkké i je tam správně. Znáte Růži pro Algernon?)

Nejnespravedlivější věc na světě je, že sníh (nebo tedy ta jeho - ntá odmocnina) vydržel asi tak dva dny.

Nejděsivější je, že když si v kavárně objednáte espresso, donesou vám českou specialitku - presso, i když jste si nic takového neobjednali.

Nejúžasnější je, že se mi už konečně líp daří latté art. Tento týden je skóre 2 jablíčka.

Nejtragičtější je, že mi ještě nedošla výplata. Co budu jako rozhazovat? (Nezapomínejte, že Nebož je materiální primitiv!)

Nejzajímavější káva, kterou jsem tento týden měla, byla Kostarika od pražírny La Boheme, z aeropressu v Caffé Minor. Byla to taková. . . Skoro sametová chuť.

Nejlepší je, že už mi zbývá jenom ústní zkouška ze švédštiny (rozuměj konverzaci na téma typu Jak máš ráda Vánoce?) a mám po zkouškách. Ne že by jich bylo moc. Dvě.

Nejsmutnější je, že mám rybu. Rýmu.

Nejvíc uklidňující písnička na světě.

Vidíte taky zešeřelý les se světluškama, lesknoucí se hladinou rybníka a tiše oddechující pláně?

Balzakovy lásky II aneb milostný trojúhelník

Tue, 10 Jan 2012 15:10:53 +0100

Když se v roce 1825 seznámil s vévodkyní d´Abrantès, stále žádoucí jednačtyřicátnicí, bylo zaděláno na první vážnější krizi. Madame de Berny v ní samozřejmě tušila sokyni, a tak mu zakázala se s ní dále stýkat. Uražená vévodkyně na to reagovala slovy: "Jste - li takový slaboch, že podléháte zákazu, chudáčku, pak jste ještě ubožejší, než jsem si myslela."
Během těchto událostech se udála jeho tiskařská odyssea. Když se rozhodl odkoupit na radu přítele tiskárnu v Marais, tak jej Dilecta, jak paní de Berny něžně říkal, podpořila a držela nad ním ochrannou ruku. Poté, co se jeho plán zhroutil, mu pomohla splatit část dluhů (z nichž se ostatně nikdy úplně nedostal), zatímco měl mezitím poměr s vévodkyní d´Abrantès - nevěra velmi otřásla důvěrou madame de Berny.
Koncem dvacátých let má na krku věřitele. Laura de Berny to všechno trpělivě snáší, neboť svého umělce stále vášnivě miluje:
"Můj drahý miláčku, vezmi svou Kočičku na klín, nech ji, aby objala paží tvůj krk, skloň svou drahou hlavu na její rameno. A ne abys na něm usnul, ach! Ne, a aby tě to ani nenapadlo, dávám ti jeden z těch polibků, které známe tak dobře."
Po dvou letech se Honoré de Balzac navzdory svému slibu Lauře - Dilectě vrátil k vévodkyni d´Abrantès. Jeho láska k paní de Berny sice trvá, ale má už zase trochu jiný rozměr.
V říjnu 1831 mu na stole přistál dopis od Imaginární Angličanky pro Pana Balzaka v Paříži. Psaní obsahovalo autorčin názor na Fyziologii manželství a vytýkalo mu především cynismus, v díle obsažený. Když jí odpověděl, tak se pisatelka rozhodla odhalit svoji identitu - byla to markýza de Castries, velmi vznešená dáma, milenka syna kancléře Metternicha, jehož velmi milovala. Honoré zajásal, že mu kyne naděje na milenku z vyšších vrstev, jednu z těch, co jsou tak pověstné svojí nedostupností. Madame de Castries ale odmítala porušit svastost své lásky k Metternichovi.

Kapitola číslo tři se bude zabývat paní Ewou Hanskou. Protože je to látka poměrně obsáhlá, druhý díl Balzakových lásek je takto krátký.

Milostné dopisy 19. století - III. část

Tue, 03 Jan 2012 23:11:34 +0100

Josef Václav Sládek se svojí první ženou, Emílií Nedvídkovou poznal na masopustním plese v roce 1867. Emílie byla dcerou továrníka z Počátek, studovala v Praze Městskou vyšší dívčí školu. Pak ale Sládek odjel na dva roky do Ameriky a chvíli bylo ticho po pěšině. Roku 1873 Emíliin otec konečně povolil sňatek a básník měl pocit, že konečně došel štěstí. O rok později však Emílie zemřela při porodu mrtvého dítětě. Sládek se později sice znovu oženil, ale jistá melancholie v jeho verších stejně přetrvává.

27. října 1871

Má drahá, drahá Emmo! S pocitem nelíčeného štěstí píšu ti po našem setkání zase první list. Píšu, dokud mohu ještě říci, že jsem tě dnes viděl, že dnes jsem přitisknul drahou tvou hlavu ku svým rtům. - Emmo! Emmo! Zdaž jsi mne poznala, mé drahé děvče? Byl jsem tak divným, včera i dnes tak rozčilen. - Až do posledního okamžiku nedoufal jsem, že tě uvidím, a když jsem tě spatřil a když jsem tě měl nablízku, stále jsem tomu nevěřil, že to jsi ty. - - Přes rok jsem tě zase neviděl a tolikerým psaním zdálo se mi, že ty jsi se mnou, že mluvím - li s tebou, mluví jedna má myšlenka s myšlenkou druhou, a proto nediv se mi, když skutečně jsem tě viděl před sebou, že se mi až hlava pomátla.

A u srdce mi bylo tak, jak povídal jsem ti; vždyť znáš tu Erbenovu baladu. A odpusť mi také, že jsem se k tobě po prvém setkání tak choval, - neznal jsem se - a ráno, když loučili jsme se, nemohl jsem zase jinak - vždyť bylo to snad za půlčtvrta roku první dotknutí rtů mých tvých lící. - Viď, Emičko, že mi to za zlé nemáš? Jak jinak hledím k tobě dnes, než hleděl jsem předevčírem! Ty dorostla jsi v děvče dospělé - ani jsem tě nepoznal - Ještě vloni byla jsi dítětem - dítětem tenkráte ještě, když jsme si u vašeho okna naposledy ruku podali. . .

Nyní tomu jinak, jen ty tvé věrné oči zůstaly stejnými. Kdybych byl jen ten pohled do nich měl - bývalo by mi to dostačilo. Celá duše tvá zračila se v nich. . . já viděl v nich tu lásku tvou, celou tvou upřímnost, celou tu touhu po tom, abys směla jednat, jak bys chtěla. - Vím jistě, že kdybychom se sami byli setkali, byla bys mi kolem krku padla jako já tobě. - Odpusť mi, drahá, pakli jediné mé slovo neb mé chování se ztrpčilo ti tu krátkou chvíli, kdybyli jsme si blízko - já byl bez konce, nevýslovně šťasten a to - jako žal - člověka přemáhá. Kdybychom byli spolu den déle, byla bys mne viděla veselého. Zeptej se Albíny, jak bylo mi, když ponejprv jsem ji zde viděl - nevěděl jsem také, kde mi hlava stojí, - potom jsem se ukonejšil a ona ti věru poví, že byl jsem zcela rozumným. Dnešním naším setkáním obživl jsem znovu. - Dříve byla jsi mi obrazem zahalaným přece ještě trochu v roušku dětinství, nyní jsi mi dívkou duše nejen šlechetné, ale také silné duše, o kteréž vědět, že jednou jen o nás myslí, je štěstím, o které vědět, že nás miluje, nás povznáší samy nad nebe. Miluji tě, mé děvče, celou horoucností celé duše své, a odpusť, že tak blouzním po tobě. Neměj o mě starosti, že jsem neb budu zasmušilý, a zdám - li se jím vždyť to sama víš, že pravá blaženost, prochvívá - li srdcem, nikdy nejeví se smíchem na tváři. Byla jsi také šťastna včera, když naše ruce spočívaly v sobě a když opětovali jsme si, že věrni ostanem si až do smrti. - Vždyť jsi také plakala a býval bych plakal já - i ty - hlasitě, kdyby nebývalo tam Louisy.

Albína stala se také přítelkyní mou, před níž ničeho netajím, a ona by nám rozuměla a rozumí nám zajisté. Řekni jí za mne, aby mi také ona odpustila mé divné se chování, jakož i to, že v těch několika hodinách, co byli jsme spolu, u přítomnosti tvé jsem ji zanedbával. Může - li vzpomínka co nahradit - tož nahrazeno bylo jí to již tisíckrát dnes. - A co ty dnes. V tvé hlavičce to as také podivně vypadá. Kéž byl tento list již v rukou tvých, abys byla pokojnou. Netrap tě nic, pranic na světě - vždyť není nikde příčiny. Žij a žij stále jen myšlenkou, že byl bych tě nehoden, kdyby něco učinil, co by tě zasmušilo.

Dnes je mi 26 let. Do roku nového vstoupím s nejlepším znamením. - Viděl jsem tě hned ráno - Kéž bylo nám to dobrou předtuchou, kéž štěstí naše ničím se nezkalilo, kéž sal nám Bůh oběma spokojenost - a mně pevnou, odhodlanou vůli a také sílu k tomu, abych se stal tím, bych žil tak, jak dnes v přítomnosti tvé jsem si slíbil!. . .

A nyní, jak jsem se dostal domů? - Dobře. děvčátko! Já jsem sice vyjel s tím nejlepším úmyslem spát celou cestou, ani oka jsem však nezamhouřil. Má hlava měla co jiného na práci než spaní. Doprovázel jsem tě hezky až domů a tím odbyl jsme si hezky as 4 hodiny cesty. Potom myslel jsem zas na tebe a na Albínu a tím uběhly ostatní čtyry. Do Prahy přijel jsem zdráv a ještě do tepla. - Vzpomínám na osněžené chvojí, které snad již je u vás.

Dlouhá, dlouhá zima! Žijte tam v ní klidně - jako pod sněhem ty květiny, a až jaro přijde, roztaje se led snad také kol srdce tatínkova a bude potom jasný, pěkný čas a ten bude trvat navždy. - Led kolem srdce tatínkova? Lhu sobě samému - Albína naučila mne také tvého otce znát - - není to led, je to pečlivost, je to láska k tobě. S tím loučím se s tebou a prosím o to, bys také ty si brzo na mne vzpomněla, aspoň prvním lístkem. Čekám jej s toutéž netrpělivostí, s jakou ty as tento. Sbohem tobě i Albíně. Tiskna tvou ruku, jsem vždy tvůj

Josef.

Nic kulturního.

Tue, 27 Dec 2011 18:32:37 +0100

Mám hroznou chuť něco, někde a prostě proto napsat. Tak píšu.

Půl minuty ticha, protože i když jsem chtěla původně něco napsat, asi nenapíšu vůbec nic, protože Combichrist.

Mimochodem! Mám naprosto famosně epesní, tlustou a těžkou knihu o egyptských mumiích králů, na základě čehož jsem se rozhodla, že jednou ze mě bude taky mumie. Krásná mumie jako je krásná mumie královny Teje.

Ať žijí narcisy!;)

Ende.

Asi jsem úchyl, ale mohla bych na ten klip koukat pořád:D

A taky se mi líbí ten text!

Goder Afton, mina kära!

Sat, 24 Dec 2011 09:00:00 +0100

(Článek psaný s předstihem, protože jsem se rozhodla nepoužívat na Štědrý den internet.)

Nemám ráda tagovaná přání na Fejzbhúku, nejraději přeju osobně a každému něco jiného - to, co podle mého mínění, ocení. Jenomže většinu svých čtenářů osobně neznám, tak mi nezbývá než přát virtuálně.

Tak tedy:

Vám všem (chtěla jsem původně sepsat skutečně individuální přání, ale určitě sem chodí i někdo, kdo se třeba nevyjadřuje, tak bych stejně nepřála skutečně všem a to by mě mrzelo) přeju krásné Vánoce a ještě hezčí nový rok.

Krásné Vánoce podle nebožčího mínění obsahují spousty snědeného cukroví, veselou náladu a vánoční návštěvy, radost z příjmu i darování dárků (ruku na srdce - kdo z nás nerad dostává dárky?), vonící svíčky, rozpustilé prskavky, Ježíškův zvoneček, vůni stromečku, černobílé televizní pohádky a napětí v břiše (= Co tentokrát asi pod stromkem najdu? Budou se mé dárky všem líbit, jak si představuju?). K tomu taky naivní čekání na zlaté prasátko.

A dobrý nový rok znamená splněné touhy, přání a zdar ve všech ohledech. Všechno, co si jen přejete, to bych chtěla, aby se vám taky splnilo. Aby vás nadcházející rok nezklamal a naopak mile překvapil.

A tady máte jednu julsång!

Carl Larsson aneb severský život v obraze

Wed, 21 Dec 2011 13:24:11 +0100

Jak již jméno napovídá, Carl Larsson (1853 až 1919) je jméno famosního švédského malíře. Tento se narodil do velmi chudé rodiny, což samozřemě ovlivnilo jeho dětství - nebylo tedy nijak radostné. Když mu bylo třináct let, jeden z jeho učitelů jej přiměl k tomu, aby se zkusil přihlásit na univerzitu ve Stockholmu. Na univerzitu byl přijat a tak začala Larssonova cesta k umění. V šestnácti promoval, začal ilustrovat knihy a malovat obrázky do novin, ale jeho umělecká hvězda stále nestoupala, jak by si přál. Během pobytu v Paříži, kam odje za inspirací, tento pocit jen sílil.

Situace se obrátila k lepšímu, když se nedaleko Paříže v Grez Larsson potkal s malířkou Karin Bergöö, která se později stala jeho ženou. Nastalo nejdůležitější období Larssonovy tvorby a také výměna olejovek za vodové barvy, což mělo za následek odlišný dojem z obrazů.

Larssonovi měli celkem osm dětí; malíř ke své rodině natolik přilnul, že téměř vždycky maloval některého z jejích členů. Když pak dostali v roce 1888 dům v Sundbornu, vybavili jej s vkusem sobě vlastním a jejich příbytek se stal jedním z nejznámějších uměleckých salonů.

KDE ZJISTIT VÍC?

www.carllarsson.net/

www.clg.se/

http://carllarsson.org/

A pro ty, které Larsson zajímá, nějaké ty obrazy jsou pod perexem.