Místečko jedné zesnulé - Články

Charles Baudelaire očima Théophila Gautiera

Wed, 22 Feb 2012 14:54:43 +0100

Poprvé jsme se setkali s Baudelairem asi v polovici r. 1849 v Pimodanově paláci*. . . Charles Baudelaire byl tehdy ještě mladý básník, který nevystoupil dosud na veřejnost, připravuje se potají k slávě, s onou vytrvalostí, která u něho zvyšovala inspiraci; ale jeho jméno se už se počalo šířit mezi básníky a umělci, vzbuzujíc jakési nepokojné očekávání, a zdálo se, že u generace, která následovala po významé generaci z roku 1830, požíval velké vážnosti. V tajemném kroužku spisovatelů, kde se připravuje slavná budoucnost, byl pokládán za nejnadanějšího básníka. Často jsme o něm slýchali, ale neznali jsme dosud jeho dílo. Jeho zjev nás naplnil podivem: měl velmi krátce ostříhané, krasné černé vlasy, které tvořily pravidelné špičky na oslnivě bílém čele a upomínaly na saracénskou přilbici; jeho oči, barvy španělského tabáku, měly oduševnělý, hluboký pohled, snad poněkud příliš naléhavé pronikavosti; jeho ústa, zdobená krásně bílými zuby, chránila pod nepatrným, hedvábným knírem, zakrývajícím jejich obrys, onu neklidnou, rozkošnickou a ironickou křivku rtů, s níž se setkáváme u tváří namalovaných Leonardem da Vinci; jeho jemný a něžný, poněkud zaokrouhlený nos, jehož nozdry se lehce zachvívaly, se zdál vzdechovat prchavé, vzácné vůně; hluboký důlek zdůrazňoval obrys jeho brady jako poslední otisk sochařova palce; jeho pečlivě oholené tváře tvořily svým namodralým tónem, jemuž rýžový pudr dodávala sametového nádechu, kontrast k ruměným odstínům lící; jeho obnažená šíje ženské elegance a bělosti vystupovala z nízkého límce košile, zdobeného kostkovanou vázankou z indického madrasu.

Jeho oblek se skládal ze svrchníku z lesklé černé látky, z hnědých kalhot, bílých ponožek a lakových střevíců, všechno na něm bylo úzkostlivě čisté a bezvadné a neslo pečeť úmyslné anglické jednoduchosti, jako by se tím chtěl odlišovat od onoho druhu umělců s měkkýmu plstěnými klobouky, sametovými vestami, krátkými červenými kabátci, vlajícími vousy a rozuchanými vlasy. U toho přísného oděvu nebylo nic příliš nového ani příliš nápadného.

Charles Baudelaire byl z rodu oněch střízlivých dandyů, kteří odívají skelným papírem svůj oděv, aby jej zbavili jeho nedělního a zbrusu nového lesku, který je tak drahý šosákům a tak nepříjemný pravému gentlemanu. Později si dokonce oholil knír, shledav, že je to zbytek malebného, zastaralého vkusu, který zachovávat by bylo dětinstvím a šosáctvím. Tváří, zbavenou takto všeho zbytečného chmýří, se podobali Laurenci Sternovi, a zvyk opírat za řeči ukazováček o spánek tuto podobnost ještě zvyšoval; toto gesto je známé z podobizny anglického humoristy, umístěné na počátku jeho děl. Takový dojem v nás zanechal při prvním setkání budoucí autor Květů zla. . .

Oproti poněkud neslušným mravům umělců snažil se Baudelaire vždy dbát co nejúzkostlivěji slušnosti, a byl přehnaně, až nepřirozeně zdvořilý. Vážil své věty, používal pouze nejvybranější výrazy a vyslovoval některá slova zvláštním způsobem, jako by je chtěl podhrnout a dodat jim tajuplné závažnosti. V jeho hlasu zněla kurzíva a velká začáteční písmena. Opovrhoval strojeností, která u Pimodana požívala velké úcty, považoval ji za vyumělkovanou a hrubou, ale sám se při tom nezdržoval paradoxů a výstředností. Velmi prostě, přirozeně a s naprostou lhostejností, jako by vyslovoval nějakou nabubřelou frázi o kráse nebo drsnosti počasí, pronášel nějaký ďábelsky nepřirozený axiom nebo hájil s ledovou chladnokrevností jakousi matematicky výstřední teorii, neboť do výkladu svých ztřeštěností vnášel přísnou metodu. Jeho důvtip nespočíval ani ve slovech, ani ve vtipných nápadech, jako spíše v tom, že pohlížel na věci ze zvláštního hlediska, které měnilo jejich obrys jako při předmětech, které pozorujeme z ptačí perspektivy, anebo při pohledu na nástropní malbu, a nalézal vztahy, jichž ostatní nedovedli ocenit, a jejichž logická bizarnost budila ve vás úžas. Jeho pohyby byly volné, odměřené, skoupé a klidné, neboť se hrozil jižní gestikulace. Neméně nenáviděl příliš živou mluvu a vyhovoval mu britský chlad. Možno o něm řici, že byl dandy, který zabloudil do bohémského ovzduší, ale zachoval si tu své postavení, své způsoby a onen kult osobnosti, který charakterizuje člověka nasáklého principy Brummelovými.

Takovým dojmem působil na nás za onoho prvního setkání, na něž si vzpomínáme tak zřetelně, jako by se bylo událo včera, a mohli bychom je vylíčit zpaměti.

^{(Převzato z knihy Théophile Gautier: Charles Baudelaire; překlad Otokara Levého; nakl. Kra, 1995)}

* palác markýze de Pimaudan

Jeden pohled do psychiatrie 19. století

Sun, 05 Feb 2012 17:23:12 +0100

Psychiatrie sice za ta dvě a půl staletí urazila notný kus cesty, ale ve svých začátcích byla stejně zajímavá jako dnes. Nevznikla samozřejmě v 19. století, svoje kořeny má už ve starověku, ale o tom si můžeme povyprávět zase někdy jindy. Tentokrát nahlédneme do světa věku devatenáctého prostřednictvím autentických fotografií s popisky.

Tato fotografie z roku 1856 je jedním z nejranějších dokladů frenologie v akci. A co že je to frenologie? Frenologové zastávali názor, že se podle tvaru mozku dá dobře odhadnout mentální úroveň jedince a že jednotlivé oddíly mozku ovládají různé části těla. Podle všelijakých lebečních vyboulenin tak frenolog mohl jednoduše odhadnout charakter, inteligenci nebo nějaké povahové zvláštnosti.

Mnoho vojáků účasnících se války Severu proti Jihu utrpělo nějaké to zranění hlavy, což pak mohlo ovlivnit jejich psychiku - ať už se jednalo o vážnější formy demence nebo rovnou proměnu osobnosti. Množství takových příhod pak samozřejmě ovlivnilo vývoj vědy, zejména neurologie.
Fotografie nám ukazuje jedenadvacetiletého desátníka, postřeleného do hlavy v bitvě u Farmville roku 1865, tedy krátce předtím než Jižané kapitulovali. Léta poté desátníkův lékař poznamenal, že dotyčný vykazuje moho příznaků poškození mozku.

Fotografie z roku 1860. Jedná se o psychiatrické oddělení pro ženy bez sklonů k násilí v pečovatelském domě West Riding v anglickém Wakefield. Diagnóza pacientek zněla debilita. Čepečky, které mají ženy na hlavě, byly poznávacím znamením všech pacientek psychiatrie v té době.

Známý biolog Charles Darwin se zabýval také mimikou zvířat a svoje poznatky se pak snažil aplikovat i na lidi. Zajímalo ho, jestli výraz tváře nějak vypovídá o psychickém stavu člověka.
Tato fotografie pořízená v roce 1872 pochází z Darwinovy knihy The Expression of the Emotions in Man and Animals. V textu popisuje, kterak svalové kontrakce mohou zrcadlit vážná psychická onemocnění.

Na fotografii z roku 1885 je jeden z nejuznávanějších lékařů své doby, Dr. John Shaw Billings. Billings fotografuje lebku ponořenou do vody, aby mohl změřit její kapacitu; tehdy se mělo za to, že kraniální kapacita ovlivňuje mentální úroveň. Billings a jeho asistent museli jednat co nejrychleji; kdyby lebka byla pod vodou déle než 45 vteřin, mohla by absorbovat víc tekutiny, než bylo žádoucí, a ovlivnit tak výsledky měření.

Vědci si mysleli, že mohou určit inteligenci, schopnosti a sklony ke kriminalitě tím, že lebku zváží. Obrázek pocházející ze spisu (1885) německého neuropsychiatra Georga Konrada Riegera ukazuje, jak správně provádět měření.

Jestliže vědci věřili, že mohou vyčíst něco o charakteru člověka tím, že zváží jeho lebku, tak logicky dalším stádiem studia bylo lebku otevřít. Tato fotografie z roku 1904 od argentinského lékaře Pereze ukazuje průřez hlavou popraveného kriminálníka. Naneštěstí jeho práce přinesla jen málo výsledků - nenašel totiž žádný velký rozdíl mezi mozkem zločince a počestného občana.

V dnešní době přispívají do odborných lékařských časopisů tisíce doktorů, aby prezentovali výsledky svojí práce. V 19. století tomu bylo nejinak. Na obrázku vidíte první pacientku psychiatrie, jejíž fotografie se objevila v Revue Photographique des hopitaux de Paris. Psal se rok 1871. Ženě byla diagnostikována hysterie. Problémy se u ní objevily, když jí bylo 34 let, o osm let později se u ní rozvinula paralýza poloviny těla.

Jestli jste si mysleli, že anorexie je výsadou až 20. století, pak jste se velmi mýlili. Na fotografiích z Paříže roku 1892 vidíte mladou ženu s "útrobní hysterickou anorexií", která postupně úplně přestala jíst, dokud se u ní nerozvinula i kachexie - stav, kdy je tělo tak podvyživené, že se s tím už nedá nic udělat. Do té doby byla anorexie považovaná za chorobu výhradně mladých děvčat.

I když použití řetězů bylo považováno za nehumánní přístup k duševně chorým, různá pohybová omezení se používala i nadále, aby nezvladatelní pacienti nezranili buď sami sebe nebo aby neohrožovali ostatní. Dnes existuje jen několik málo fotografií takových zařízení jako tyhle "jesličky" z Utiky.

Na konci 18. století italský lékař Luigi Galvani objevil, že žabí svaly reagují na různé kovy tak nějak elektricky, což jej přivedlo k myšlence, že nervové impulsy jsou svým způsobem elektrické výboje. O něco později pak jeho bratranec, doktor Giovanni Aldani, přesvědčil francouzské léčebny, aby jej nechaly vyzkoušet elektřinu na pacientech s nevyléčitelnou depresí.
V padesátých letech 19. století byly elektrické impulsy užívány při léčbě méně závažných onemocnění. Muž na fotografii přijímá elektrostatické jiskry do páteře, syfilis u něj totiž způsobila degenerativní nervové onemocnění a jiskry jej měly zbavit jeho psychózy.

Židle pro pacienty s násilnickým sklony Z New York State, počátek 20. století. Ruce neposlušného se uvázaly do dřevěných drážek, nohy byly zajištěny "podlážkou" a nemocného ještě uvázali kolem pasu. V některých případech dostal pacient ještě čepici (takovou kápi), aby ho nerušily okolní vjemy.

Od různých léčebných metod se postupně upouštělo nebo lékaři objevovali nové způsoby, jak léčit duševně nemocné. Některé teorie zůstaly pohřbené v čase, některé poznatky jsou využívány dodnes. Ale to se týká všech vědeckých odvětví a ne jen psychiatrie.

^{Obrázky čerpány z CBS News, popisky volně přeloženy.}

Tak už jsem stará rašple.

Sat, 28 Jan 2012 16:37:53 +0100

Jojo, děti, plyne to hrozně rychle. Je mi dvacet. Připadne mi to strašně zvláštní, ale nevím v čem vlastně, ale je to takový divný. Dvacet, to zní hrozně rozumně a dospěle. . . A já si pořád připadnu jako malý trdlo, který se tady někde ztratilo ve světě.

No co už. . . Tak.

Mám plán. Udělám si SCAE, až si na to našetřím, naučím se pořádně švédsky a budu slečna kavárnice křížená s překladatelkou. Budu i nadále žít alternativně, pít hodně kávy a nosit dennodenně obojek. Jednou něco velkýho dokážu. Nevím sice, co to bude, ale přála bych si, aby tady po měla zůstala nějaká stopa.

Možná se konečně nějak normálně zamiluju, neleknu se, nezklamu se, neuteču a tak. Nechci znít jako nějakej tragéd, jen si tak píšu, co mě napadá. Berte to jako jistý druh samomluvy.

Mám toho ted hodně na práci a jsem za to ráda. Ještě že mám kavárnu, protože si nedovedu představit, že bych ten volnej čas po zkouškách celej někde proležela. Místo toho vstávám skoro každý den v šest, pracuju, usmívám se na lidi, oni mi dávají pár korun navíc a občas mě někdo pozdraví, když mě potká před fakultou, protože jsem mu vařila kávu a on mě poznal. Domů přicházím kolem druhé, rozplácnu se na postel, zvednu se a jdu si přečíst maily a pustit nějakou dobrou muziku, protože to, co se hraje v kavárně, mě prostě nebaví. Večer mám někdy službu v divadle.

Líbí se mi ten pocit, když vím, že jsem někomu zpříjemnila den (například kávou) a zlepšila náladu (zásadně se na všechny zákazníky usmívám, i když jsou někdy protivní, protože sama nesnáším otrávenou obsluhu).

Tak se mám hezky. Momentálně se mi můj život líbí, tak snad se to nezmění a bude to pořád lepší a lepší.

Edgar Allan Poe slaví narozeniny!

Thu, 19 Jan 2012 18:07:57 +0100

Dne 19. ledna léta Páně 1809 spatřil světa jeden z nejoceňovanějších a nejvlivnějších spisovatelů, náš oblíbený Edgar Allan Poe. A já mi tímto přeju do záhrobí všechno nejlepší a hezké narozeniny, i když to v bezčasí asi nehraje takovou roli jako v tomto světě.

N E V E R M O R E.

Vívojová zpráva XYZ

Wed, 18 Jan 2012 19:28:22 +0100

(To měkké i je tam správně. Znáte Růži pro Algernon?)

Nejnespravedlivější věc na světě je, že sníh (nebo tedy ta jeho - ntá odmocnina) vydržel asi tak dva dny.

Nejděsivější je, že když si v kavárně objednáte espresso, donesou vám českou specialitku - presso, i když jste si nic takového neobjednali.

Nejúžasnější je, že se mi už konečně líp daří latté art. Tento týden je skóre 2 jablíčka.

Nejtragičtější je, že mi ještě nedošla výplata. Co budu jako rozhazovat? (Nezapomínejte, že Nebož je materiální primitiv!)

Nejzajímavější káva, kterou jsem tento týden měla, byla Kostarika od pražírny La Boheme, z aeropressu v Caffé Minor. Byla to taková. . . Skoro sametová chuť.

Nejlepší je, že už mi zbývá jenom ústní zkouška ze švédštiny (rozuměj konverzaci na téma typu Jak máš ráda Vánoce?) a mám po zkouškách. Ne že by jich bylo moc. Dvě.

Nejsmutnější je, že mám rybu. Rýmu.

Nejvíc uklidňující písnička na světě.

Vidíte taky zešeřelý les se světluškama, lesknoucí se hladinou rybníka a tiše oddechující pláně?

Balzakovy lásky II aneb milostný trojúhelník

Tue, 10 Jan 2012 15:10:53 +0100

Když se v roce 1825 seznámil s vévodkyní d´Abrantès, stále žádoucí jednačtyřicátnicí, bylo zaděláno na první vážnější krizi. Madame de Berny v ní samozřejmě tušila sokyni, a tak mu zakázala se s ní dále stýkat. Uražená vévodkyně na to reagovala slovy: "Jste - li takový slaboch, že podléháte zákazu, chudáčku, pak jste ještě ubožejší, než jsem si myslela."
Během těchto událostech se udála jeho tiskařská odyssea. Když se rozhodl odkoupit na radu přítele tiskárnu v Marais, tak jej Dilecta, jak paní de Berny něžně říkal, podpořila a držela nad ním ochrannou ruku. Poté, co se jeho plán zhroutil, mu pomohla splatit část dluhů (z nichž se ostatně nikdy úplně nedostal), zatímco měl mezitím poměr s vévodkyní d´Abrantès - nevěra velmi otřásla důvěrou madame de Berny.
Koncem dvacátých let má na krku věřitele. Laura de Berny to všechno trpělivě snáší, neboť svého umělce stále vášnivě miluje:
"Můj drahý miláčku, vezmi svou Kočičku na klín, nech ji, aby objala paží tvůj krk, skloň svou drahou hlavu na její rameno. A ne abys na něm usnul, ach! Ne, a aby tě to ani nenapadlo, dávám ti jeden z těch polibků, které známe tak dobře."
Po dvou letech se Honoré de Balzac navzdory svému slibu Lauře - Dilectě vrátil k vévodkyni d´Abrantès. Jeho láska k paní de Berny sice trvá, ale má už zase trochu jiný rozměr.
V říjnu 1831 mu na stole přistál dopis od Imaginární Angličanky pro Pana Balzaka v Paříži. Psaní obsahovalo autorčin názor na Fyziologii manželství a vytýkalo mu především cynismus, v díle obsažený. Když jí odpověděl, tak se pisatelka rozhodla odhalit svoji identitu - byla to markýza de Castries, velmi vznešená dáma, milenka syna kancléře Metternicha, jehož velmi milovala. Honoré zajásal, že mu kyne naděje na milenku z vyšších vrstev, jednu z těch, co jsou tak pověstné svojí nedostupností. Madame de Castries ale odmítala porušit svastost své lásky k Metternichovi.

Kapitola číslo tři se bude zabývat paní Ewou Hanskou. Protože je to látka poměrně obsáhlá, druhý díl Balzakových lásek je takto krátký.

Milostné dopisy 19. století - III. část

Tue, 03 Jan 2012 23:11:34 +0100

Josef Václav Sládek se svojí první ženou, Emílií Nedvídkovou poznal na masopustním plese v roce 1867. Emílie byla dcerou továrníka z Počátek, studovala v Praze Městskou vyšší dívčí školu. Pak ale Sládek odjel na dva roky do Ameriky a chvíli bylo ticho po pěšině. Roku 1873 Emíliin otec konečně povolil sňatek a básník měl pocit, že konečně došel štěstí. O rok později však Emílie zemřela při porodu mrtvého dítětě. Sládek se později sice znovu oženil, ale jistá melancholie v jeho verších stejně přetrvává.

27. října 1871

Má drahá, drahá Emmo! S pocitem nelíčeného štěstí píšu ti po našem setkání zase první list. Píšu, dokud mohu ještě říci, že jsem tě dnes viděl, že dnes jsem přitisknul drahou tvou hlavu ku svým rtům. - Emmo! Emmo! Zdaž jsi mne poznala, mé drahé děvče? Byl jsem tak divným, včera i dnes tak rozčilen. - Až do posledního okamžiku nedoufal jsem, že tě uvidím, a když jsem tě spatřil a když jsem tě měl nablízku, stále jsem tomu nevěřil, že to jsi ty. - - Přes rok jsem tě zase neviděl a tolikerým psaním zdálo se mi, že ty jsi se mnou, že mluvím - li s tebou, mluví jedna má myšlenka s myšlenkou druhou, a proto nediv se mi, když skutečně jsem tě viděl před sebou, že se mi až hlava pomátla.

A u srdce mi bylo tak, jak povídal jsem ti; vždyť znáš tu Erbenovu baladu. A odpusť mi také, že jsem se k tobě po prvém setkání tak choval, - neznal jsem se - a ráno, když loučili jsme se, nemohl jsem zase jinak - vždyť bylo to snad za půlčtvrta roku první dotknutí rtů mých tvých lící. - Viď, Emičko, že mi to za zlé nemáš? Jak jinak hledím k tobě dnes, než hleděl jsem předevčírem! Ty dorostla jsi v děvče dospělé - ani jsem tě nepoznal - Ještě vloni byla jsi dítětem - dítětem tenkráte ještě, když jsme si u vašeho okna naposledy ruku podali. . .

Nyní tomu jinak, jen ty tvé věrné oči zůstaly stejnými. Kdybych byl jen ten pohled do nich měl - bývalo by mi to dostačilo. Celá duše tvá zračila se v nich. . . já viděl v nich tu lásku tvou, celou tvou upřímnost, celou tu touhu po tom, abys směla jednat, jak bys chtěla. - Vím jistě, že kdybychom se sami byli setkali, byla bys mi kolem krku padla jako já tobě. - Odpusť mi, drahá, pakli jediné mé slovo neb mé chování se ztrpčilo ti tu krátkou chvíli, kdybyli jsme si blízko - já byl bez konce, nevýslovně šťasten a to - jako žal - člověka přemáhá. Kdybychom byli spolu den déle, byla bys mne viděla veselého. Zeptej se Albíny, jak bylo mi, když ponejprv jsem ji zde viděl - nevěděl jsem také, kde mi hlava stojí, - potom jsem se ukonejšil a ona ti věru poví, že byl jsem zcela rozumným. Dnešním naším setkáním obživl jsem znovu. - Dříve byla jsi mi obrazem zahalaným přece ještě trochu v roušku dětinství, nyní jsi mi dívkou duše nejen šlechetné, ale také silné duše, o kteréž vědět, že jednou jen o nás myslí, je štěstím, o které vědět, že nás miluje, nás povznáší samy nad nebe. Miluji tě, mé děvče, celou horoucností celé duše své, a odpusť, že tak blouzním po tobě. Neměj o mě starosti, že jsem neb budu zasmušilý, a zdám - li se jím vždyť to sama víš, že pravá blaženost, prochvívá - li srdcem, nikdy nejeví se smíchem na tváři. Byla jsi také šťastna včera, když naše ruce spočívaly v sobě a když opětovali jsme si, že věrni ostanem si až do smrti. - Vždyť jsi také plakala a býval bych plakal já - i ty - hlasitě, kdyby nebývalo tam Louisy.

Albína stala se také přítelkyní mou, před níž ničeho netajím, a ona by nám rozuměla a rozumí nám zajisté. Řekni jí za mne, aby mi také ona odpustila mé divné se chování, jakož i to, že v těch několika hodinách, co byli jsme spolu, u přítomnosti tvé jsem ji zanedbával. Může - li vzpomínka co nahradit - tož nahrazeno bylo jí to již tisíckrát dnes. - A co ty dnes. V tvé hlavičce to as také podivně vypadá. Kéž byl tento list již v rukou tvých, abys byla pokojnou. Netrap tě nic, pranic na světě - vždyť není nikde příčiny. Žij a žij stále jen myšlenkou, že byl bych tě nehoden, kdyby něco učinil, co by tě zasmušilo.

Dnes je mi 26 let. Do roku nového vstoupím s nejlepším znamením. - Viděl jsem tě hned ráno - Kéž bylo nám to dobrou předtuchou, kéž štěstí naše ničím se nezkalilo, kéž sal nám Bůh oběma spokojenost - a mně pevnou, odhodlanou vůli a také sílu k tomu, abych se stal tím, bych žil tak, jak dnes v přítomnosti tvé jsem si slíbil!. . .

A nyní, jak jsem se dostal domů? - Dobře. děvčátko! Já jsem sice vyjel s tím nejlepším úmyslem spát celou cestou, ani oka jsem však nezamhouřil. Má hlava měla co jiného na práci než spaní. Doprovázel jsem tě hezky až domů a tím odbyl jsme si hezky as 4 hodiny cesty. Potom myslel jsem zas na tebe a na Albínu a tím uběhly ostatní čtyry. Do Prahy přijel jsem zdráv a ještě do tepla. - Vzpomínám na osněžené chvojí, které snad již je u vás.

Dlouhá, dlouhá zima! Žijte tam v ní klidně - jako pod sněhem ty květiny, a až jaro přijde, roztaje se led snad také kol srdce tatínkova a bude potom jasný, pěkný čas a ten bude trvat navždy. - Led kolem srdce tatínkova? Lhu sobě samému - Albína naučila mne také tvého otce znát - - není to led, je to pečlivost, je to láska k tobě. S tím loučím se s tebou a prosím o to, bys také ty si brzo na mne vzpomněla, aspoň prvním lístkem. Čekám jej s toutéž netrpělivostí, s jakou ty as tento. Sbohem tobě i Albíně. Tiskna tvou ruku, jsem vždy tvůj

Josef.

Nic kulturního.

Tue, 27 Dec 2011 18:32:37 +0100

Mám hroznou chuť něco, někde a prostě proto napsat. Tak píšu.

Půl minuty ticha, protože i když jsem chtěla původně něco napsat, asi nenapíšu vůbec nic, protože Combichrist.

Mimochodem! Mám naprosto famosně epesní, tlustou a těžkou knihu o egyptských mumiích králů, na základě čehož jsem se rozhodla, že jednou ze mě bude taky mumie. Krásná mumie jako je krásná mumie královny Teje.

Ať žijí narcisy!;)

Ende.

Asi jsem úchyl, ale mohla bych na ten klip koukat pořád:D

A taky se mi líbí ten text!

Goder Afton, mina kära!

Sat, 24 Dec 2011 09:00:00 +0100

(Článek psaný s předstihem, protože jsem se rozhodla nepoužívat na Štědrý den internet.)

Nemám ráda tagovaná přání na Fejzbhúku, nejraději přeju osobně a každému něco jiného - to, co podle mého mínění, ocení. Jenomže většinu svých čtenářů osobně neznám, tak mi nezbývá než přát virtuálně.

Tak tedy:

Vám všem (chtěla jsem původně sepsat skutečně individuální přání, ale určitě sem chodí i někdo, kdo se třeba nevyjadřuje, tak bych stejně nepřála skutečně všem a to by mě mrzelo) přeju krásné Vánoce a ještě hezčí nový rok.

Krásné Vánoce podle nebožčího mínění obsahují spousty snědeného cukroví, veselou náladu a vánoční návštěvy, radost z příjmu i darování dárků (ruku na srdce - kdo z nás nerad dostává dárky?), vonící svíčky, rozpustilé prskavky, Ježíškův zvoneček, vůni stromečku, černobílé televizní pohádky a napětí v břiše (= Co tentokrát asi pod stromkem najdu? Budou se mé dárky všem líbit, jak si představuju?). K tomu taky naivní čekání na zlaté prasátko.

A dobrý nový rok znamená splněné touhy, přání a zdar ve všech ohledech. Všechno, co si jen přejete, to bych chtěla, aby se vám taky splnilo. Aby vás nadcházející rok nezklamal a naopak mile překvapil.

A tady máte jednu julsång!

Carl Larsson aneb severský život v obraze

Wed, 21 Dec 2011 13:24:11 +0100

Jak již jméno napovídá, Carl Larsson (1853 až 1919) je jméno famosního švédského malíře. Tento se narodil do velmi chudé rodiny, což samozřemě ovlivnilo jeho dětství - nebylo tedy nijak radostné. Když mu bylo třináct let, jeden z jeho učitelů jej přiměl k tomu, aby se zkusil přihlásit na univerzitu ve Stockholmu. Na univerzitu byl přijat a tak začala Larssonova cesta k umění. V šestnácti promoval, začal ilustrovat knihy a malovat obrázky do novin, ale jeho umělecká hvězda stále nestoupala, jak by si přál. Během pobytu v Paříži, kam odje za inspirací, tento pocit jen sílil.

Situace se obrátila k lepšímu, když se nedaleko Paříže v Grez Larsson potkal s malířkou Karin Bergöö, která se později stala jeho ženou. Nastalo nejdůležitější období Larssonovy tvorby a také výměna olejovek za vodové barvy, což mělo za následek odlišný dojem z obrazů.

Larssonovi měli celkem osm dětí; malíř ke své rodině natolik přilnul, že téměř vždycky maloval některého z jejích členů. Když pak dostali v roce 1888 dům v Sundbornu, vybavili jej s vkusem sobě vlastním a jejich příbytek se stal jedním z nejznámějších uměleckých salonů.

KDE ZJISTIT VÍC?

www.carllarsson.net/

www.clg.se/

http://carllarsson.org/

A pro ty, které Larsson zajímá, nějaké ty obrazy jsou pod perexem.

Fridtjof Nansen a jeho polární výprava

Mon, 12 Dec 2011 23:24:09 +0100

Norský polárník, etnografl a diplomat Fridtjof Nansen patří k zásadním osobám přelomu předminulého století a kromě toho jde o naprosto úctyhodnou personu.

Nansen se narodil 10. října 1861 a jeho zájem o přírodní vědy jako byla zoologie nebo astrologie se brzy stal touhou po poznání zaledněných krajin. Prvním krůčkem ke kariéře oslavovaného polárníka se stala jeho plavba s velrybářskou lodí - to mu bylo něco málo přes dvacet let.

Proplouvání kolem Špicberků a Grónsko mu ale nestačilo, a tak se léta Páně 1888 rozhodl pro průzkum Grónska. Tehdy se vlastně moc nevědělo, jestli je Grónsko ve vnitrozemí obdařeno zelení či nikoliv - Nansen tuto teorii vyvrátil, když lyžmo přešel napříč. Žádnou oázu jeho výprava nenašla, naopak se dočkali pěti desítek stupňů pod nulou. Sluší se dodat, že průzkum zaznamenal jistý úspěch i na etnografickém poli; Nansen a jeho společníci totiž krutou zimu strávili u tamějších obyvatel, tedy Inuitů, o nichž badatel po návratu přednášel a přispěl tak svojí troškou do akademického mlýna. Vrátili se za rok.

Nansen ovšem dlouho neposeděl a naplánoval si další velkolepý cíl - dobytí severního pólu za využití pohybu ledových ker (tedy driftování). Tvůrkyně tohoto textu si nemůže pomoct, ale celá akce jí značně připomíná polární výpravu z cimrmanovského Dobytí severního pólu. Jestli znáte tu hru, brzy onu asociaci pochopíte.

Nansen a spol. vypluli s lodí Fram (jen tak pr zajímavost - o pár let později ji darem dostal Roald Amundsen) roku 1893 z Kristianie (tehdejší Oslo). Potraviny měli napočítané na sto dní, ale po teprve po šedesáti dnech jim zásoby povážlivě ubyly, což představovalo jistou komplikaci, uvážíme - li, že je čekalo ještě asi 400 kilometrů k vytyčenému cíli. Polárníkům nezbylo nic jiného než se otočit čelem vzad a zamířit zpátky, pakliže chtěli vyváznout aspoň trochu živí.

Nicméně po návratu do vlasti se stal Nansen uznávanou osobou, takže se mohl vyjadřovat k politické situaci v Norsku - takže logicky "hlasoval" pro autonomii.

Nansen posléze výprav tak trochu zanechal a věnoval se zejména diplomacii - působil například jako vyslanec v Londýně. Události první světové války a děsivá situace v Rusku jej měly k založení Nansenovy společnosti na pomoc uprchlíkům. To znamenalo, že válečné oběti se mohly za využití Nansenova pasu uchýlit někam do závětří; tohoto programu se účastnilo mnoho zemí. Krom toho si Nansenův záslužný čin vysloužil udělení Nobelovy ceny za mír (1922), tutéž čest pak měla i jeho společnost v roce 1938.

Fascinující norský polárník zesnul roku 1930 a jeho pověst národního hrdiny mu sotva kdo může upřít. Vždyť plnil sny sám sobě a zároveň pomáhal druhým v nouzi. . .

Můj život je jedno velké cappuccino.

Sat, 26 Nov 2011 17:19:44 +0100

Když usínám, mám před očima mléko tekoucí do kávy. Když jsem vzhůru, zpravidla kávu vařím. Aneb kofeinistovy příběhy jsou zpátky.

Ve čtvrtek měla Nebožka první osmihodinové kávové školení. Ne, barista se z vás opravdu nestane poté, co absolvujete jeden takový půlden. Mě a další kolegyně školil člověk, který se kávě věnuje víc než dvacet let, je to tedy zkušený barista. Budu mu říkat prostě Barista, i když se tak nejmenuje.

Dotyčný je kávový poéta, umělec, estét. . .! Kromě toho také skutečný bohém, jak má být. Prvně jsme dorazily s kolegyní M. do místa Baristova bydliště, protože nám bylo sděleno, že kávová seance se bude konat zde. Chyba lávky.

Než se Barista vypravil a vymotal z postele (bylo celých 9:00), rozhlížela jsem se kolem sebe. Připadala jsem si jako ve snách. Barista měl v domě jakousi kávovou laboratoř, naprosto fascinující místnost, která připomínala spíš laboratoř chemickou. Na stole vysypaná zrnka kávy, vedle toho vacuum pot - představte si baňky, skleněnou trubici a kávovou sedlinu. Kromě toho se všude nacházely součásti mlýnků na kávu, pytlíky od kávy a krabice. Všechno v tmavém hnědém tónu. . . A dveře s nálepkami Coffee in love. Úžasné místo!

V první části školení jsme se dozvěděly, jak funguje mlýnek a kávovar, co je to výběrová káva, jak vypadá zrnko arabiky a zrnko robusty, co se děje při extrakci kávy a proč je důležité nahřívat šálky a sklenice (pomáhá to uvolňování tříslovin, na něž se kofein váže). Též nám bylo řečeno, že "mlíko je do rakve víko". Pan Barista cappuccino ani caffé latté nepije právě z výše uvedeného důvodu.

Ve druhé části jsme manipulovaly s mlýnkem, abychom věděly, jak má vypadat dobře namletá káva - a jak pak káva teče, pokud je namleto málo nebo moc. Tohle je jedna z věcí, ze které mám pořád trochu hrůzu. Na jednopáce mi totiž káva teče hezky - měla by mít oříškově hnědý tón a téct tak, abyste za 25 až 35 sekund měli hotové krásné espresso s texturou. Na dvojpáce mi dost často teče hezky jen jedna polovina, i když se snažím mít kávu rovnoměrně utlačenou. Asi to bude chtít cvik a čas.

U těchto pokusů jsem taky konečně zjistila, jak vlastně vypadá přepálená káva - zjednodušeně řečeno je prostě černá, nemá oříškovou krému. Hezké espresso se mi povedlo na pátý pokus.

Následovaly "experimenty" se šleháním mléka. Z jedné větší dávky našlehaného mléka jsme se učily vyrobit tři různé obrázky (stále mluvím o cappuccinu) - jablíčko, srdíčko a rozetka. Jaké překvapení, že se mi zmíněné obrázky povedou zásadně tehdy, když kapůčo dělám sama sobě. Jinak se mi daří vytvořit spíš "olgoje chorchoje" (Baristův termín pro útvar podobný tomu mému). Od cappuccina je kousek ke caffé latté, to jsme stihli taky. Tam si mi obrázky daří o poznání lépe, pokud je na ně vůbec čas - dokresluju je párátkem.

Jak se dělá rozetka aneb Latté Art

(Upozorňuju, že jde o cappuccino. Latté art je kresba mlékem do espressa - vznikne vám cappuccino s obrázkem.)

Věřím, že zpráva o mém další dobrodružství s kávou je už dostatečně vyčerpávající. Ostatně nic dalšího se už nedělo. Druhé školení mě teprve čeká a těším se, až jednou budu moct říct, že UMÍM vařit kávu. Ono je to totiž umění.

Miluju svoji práci, i když vím, že jsem teprve na začátku, a ta největší kouzla mě ještě čekají!

Dívka z Yde

Mon, 21 Nov 2011 16:04:17 +0100

Dívka z Yde byla objevena v Bourtangermoor roku 1897 a patří do klubu močálových mumií.

Obdivuhodně zachované vlasy způsobily nálezcům notný šok - mysleli si, že na ně kouká snad samotný ďábel. Ruce měla svázané provazem, ještě natřikrát omotaným kolem krku. Postupně byla z bažiny vytažena ruka, chodidlo a úlomek pánevní kosti. Archeolog van de Saaden ještě na místě zjistil, že má děvče vyholenou polovinu hlavu. Naneštěstí ale nenechaví laici sebrali nebohé dívce zuby a odnesli si také pár jejích kostí.

Pozdější výzkumy ukázaly, že přibližně šestnáciletá dívka zemřela v 1. století našeho letopočtu. Byla vysoká asi 140 centimetrů, trpěla skoliózou a nateklé pravé chodidlo jako by naznačovalo, že na něj došlapovala silněji, snad v důsledku špatného zakřivení páteře.

Paleopatolog na jejím krku objevil bodnou ranku, ale zářezy na krku zase svědčí o tom, že dívku někdo uškrtil. Když ale vezmeme v úvahu její klidný výraz v obličeji a téměž žádné náznaky boje na život a na smrt, nabízí se jako možné řešení, že v okamžiku smrti nebyla při plném vědomí (takže možná nejprve požila nějaké omamné látky a pak byla zabita, patrně šlo o rituální oběť).

Tvář dívky z Yde zrekonstruoval v roce 1992 a úkol to byl vskutku těžký, vzhledem k tomu, že za těch sto let od vyzvednutí z bažiny se smrštila asi na polovinu své původní velikosti.

AAAAAA!

Fri, 18 Nov 2011 17:11:17 +0100

Mám chuť rozbít si hlavu vytrvalým bušením do zdi, nebo si vymýt mozek nějakým jiným způsobem.

DNEŠEK BYL ŠÍLENÝ.

A to jdu ještě dneska do divadla. Nikdy, nikdy už nesmím dopustit, abych v jeden den měla kavárnu i divadlo. Jinak se zblázním nadobro.

Brainwash - N O W!

Jak píše Nebožka svoje články a odkud čerpá informace?

Sat, 12 Nov 2011 14:08:08 +0100

Několikrát jste se mě už ptali, odkud že čerpám informace - zejména o literátech a 19. století. A protože se tu ty dotazy stále množí, rozhodla jsem se věnovat celý článek - třeba to taky někomu pomůže.

Tak jak na článek tvářící se odborně a zabývající se nějakou z výše zmíněných tematik?

Za každým textem se skrývá mnohahodinová práce. Primárním zdrojem informací jsou knihy a odborné časopisy.
I přesto, že u starších článků mám napsáno Wikipedie, neznamená to, že bych se k téhle internetové matce veškerého vědění, uchylovala ráda a vždycky. Takový popisek znamená sdělení "pracuje se na vlastním textu". Někde taková poznámka visí dva roky - vím to, ale bohužel nemohu celý svůj život zasvětit pouze blogu, takže to nějakou dobu trvá.
Všechno si pročtu, udělám si poznámky.
Porovnávám informace z jednoho pramene (kniha A) s informacemi z dalšího pramene (kniha B nebo časopis A nebo text A nebo specializovaný web. Možností je mnoho.)
Internet je posledním zdrojem informací! Nezapomeňte nikdy na to, že článek na uctívanou Wikipedii může přidat téměř kdokoliv. Knihu musí napsat někdo, kdo dané problematice rozumí.
Dávám si dohromady svoje vlastní vědomosti (nějaký ten základ máme všichni ze školy, pokud tam nespíme) s novými poznatky a vyvozuju závěry a nové souvislosti.
K odborné literatuře se hodí číst i beletrii. Zabývám - li s například životem Balzaka, nestačí znát dokonale jeho biografie, je nutné mít přečtená jeho stěžejní díla - minimálně Otce Goriota, Ztracené iluse a Lesk a bídu kurtisán. Spisovatel (potažmo básník) do své tvorby vždycky zrcadlí vlastní prožitky a četba jeho díla vám mnohdy prozradí víc než renomovaný životopis, který je ovšem potřeba pročíst si též.
Miluju dobové záznamy, dopisy, deníky. . . Studnice informací a duševních pochodů lidí!
Naškrábané poznámky si pročtu, vyškrtnu zbytné informace (v mém případě se tak třeba pět hustě popsaných listů smrskne na polovinu, když si vyřadím souvislosti, které sama sobě připomínám).
Publikuju.

A prameny?

André Maurois - Balzac

André Maurois - Lélia neboli Život G. Sandové

Armand Lanoux - Miláček Maupassant

Bernard - Henri Lévy - Poslední dny Charlese Baudelaira

Henri Matarasso, Pierre Petitfils - Život Rimbaudův

Ján E. Bor - Jean - Arthur Rimbaud

Josef Škvorecký - Podivný pán z Providence

Ladislav Fuks - Moje zrcadlo

Milena Lenderová - K hříchu i k modlitbě

Paul Hazard - Život Stendhalův

Paul Bahn - Vepsáno do kostí

Paul Bahn - Archeologie

Pavla Vošahlíková - Jak se žilo za časů Františka Josefa I.

Petr Hora - Hořejš - Toulky českou minulostí

Pierre Petitfils - Verlaine

Radegast Parolek - F. M. Dostojevskij

Stefan Zweig - Balzac

Časopisy - Živá historie, Dějiny a současnost (neboli Ďas), National Geographic. History Revue a podobně je historický BULVÁR.

Web - www.victoriana.com, když už wiki, tak in english, tam to ještě bývá jakž takž v pořádku.

Cesty Arthura Rimbauda I. aneb Období před cestou do Harare

Sat, 05 Nov 2011 19:58:03 +0100

Arthur Rimbaud nebyl pouze básník, ale také světoběžník. Vlastně nikdy nevydržel dlouho na jednom místě, v tomto ohledu mi připadne neposedný podobně jako děti. Pro všechny jeho cesty je příznačné, že se průběžně vracel do Charleville (vzhledem k tomu, že to byl jeho domov, tak je to naprosto logické), když mu došly peníze, nebo ho místo začalo nudit.

Průběžně utíkal z domova už v mladém věku (zatím ještě na francouzské území, namátkou jmenujme Douai nebo Paříž) a totéž praktikoval během vztahu s Verlainem - v roce 1875 se jejich cesty rozešly a Arthurovi navíc ještě hrozil odvod na vojnu. Rimbaud na tyto okolnosti reagoval po svém - za matčiny peníze odjel do Stuttgartu, aby se tam naučil německy. Vydělával si vyučováním francouzštiny. Koncem dubna téhož roku se rozhodl odjet Itálie, protože ho Stuttgart přestal bavit:

". . .lituju, že musím vydělávat ty zlořečené peníze, a vůbec všeho toho zbůhdarma pročundraného času. Od patnáctého si najdu ein frenndliches Zimmer, jedno kdy a budu ten jazyk sekat tak, že s tím musím být hotov nejpozději do dvou měsíců."

Peníze na cestu nestačily, a tak musel milý Rimbaud dorazit ze Švýcarska po svém. Přes Itálii se chtěl dostat do Španělska. Už v červenci se vrátil zpátky do Paříže, kde se zas jednou setkal s rodinou - matkou a sestrou Vitalií.

V říjnu 1875 bychom Rimbauda, vztekajícího se nad "Loyolovými sprosťárnami" (rozuměj dopisy od Verlainea) opět nalezli v Charleville. Během zimy se ve skříni, která mu zaručovala ničím nerušený klid na učení, věnoval ruštině, arabštině, hindštině a amharštině.

V dubnu roku sedmdesátéhošestého se pokoušel z Vídně dostat nejspíš do bulharské Varny, odkud snad chtěl odjet na blízký Východ. Karikatura od Verlainea pod tímto odstavcem, znázorňuje Rimbauda, okradeného fiakristou - k této příhodě skutečně došlo. Protože Rimbaud přišel o všechno, co u sebe měl, a tedy i o doklady, byl vyhoštěn až na bavorskou hranici. Odtud se dostal pěšky až do Arden.

Pak si vzpomněl na to, že Nizozemské království hledá žodnéře na pozici mírových vojáků. Pobyt na Jávě se mu zamlouval, a tak se necha naverbovat. 10. července 1876 podepsal smlouvu a dostal zálohu, 15. srpna byl veden jako nezvěstný. Vzhledem k tomu, že 30. srpna se nalodil v Samarangu, je nad slunce jasné, že ho služba nudila a pocítil další ze svých nutkavých potřeb odjezdu.

V prosinci dorazil do Liverpoolu a zimu opět strávil v Charleville ve společnosti piana a knih.

Máme léto 1877 a Arthur Rimbaud se nachází na chladném severu s Loissetovým cirkusem. Následující zimu odplul do Marseille, odkud mířil do Alexandrie. Cestu tentokrát překazila horečka, a tak se básník podíval aspoň do Říma a v příští zimě byl zpátky doma, kde pak v létě pomáhal při polních pracích, jistě k matčině velké radosti.

V říjnu 1878 se nachází v Ženevě a v listopadu se konečě do Alexandrie. Následně se živil jako tlumočník a dohližitel dělníků na Kypru. Pobyt tam se mu docela zamlouval - bydlel v chatrči, nosil jen kalhoty a klobouk, koupal se v moři nebo jen tak dpočíval na pláži, anebo s dělníky vystřelovali rakety. V červnu 1879 se musel vrátit domů, protože se nakazil tyfem - odvezl si ovšem pochvalné vysvědčení o práci.

Na podzim se po dvouletém odloučení setkal se svým přítelem z dětství Delahayem a na dotaz ohledně literatury prý odpověděl, že o TO se už nezajímá.

V březnu 1880 odjel Arthur Rimbaud do Hararu, kde strávil několik dalších let, než se u něj projevila rakovina. Koncem března 1891 byl nucen kvůli zhoršujícímu se stavu odjet. O tom si ale povíme podrobněji v dalším díle.

Tak jsme zas měli Dušičky. . . (Název článku není relevantní s obsahem)

Thu, 03 Nov 2011 19:04:44 +0100

(A kdybychom si chtěli morbidně zavtipkovat, tak popřejme mé excelenci všechno nejlepší k svátku!)

Tak. Co jsem to chtěla napsat. . . Přiznám se, že jsem chtěla prostě jenom tak něco napsat, abyste věděli, že mi to tady není jedno a že jsem na svůj přeúžasný blogísek nezapomněla. Věci se mají takhle: předevčírem jsem přiletěla z londýnského výletu (konečně jsem byla v Camdenu a chci tam umřít!, to je ráj na zemi - vintage obchůdky, úchylné obchůdky, antikvariát, bylinky, kraječky, punčochy, historické kufry. . . Už je vám to jasný?) a hned následující den jsem vstávala na přednášky a posléze utíkala na školení ohledně espressa.

Dneska odpoledne po návratu z kavárny jsem si konečně sedla, vypila si v klidu kafe (příbuzná nám z Itálie dovezla Vergnano, 100% arabica, a já ho musela ochutnat - miluju ho!). Následně jsem seznala, že to tady vypadá jak po výbuchu a šla jsem prát a umýt nádobí, protože nikdo jinej to tady přes den prostě neudělá. Tolik k mé dnešní činnosti.

A víte co, mě tenhle život baví. Sice říkám, že je toho hodně a času málo, ale vlastně mi to až tak nevadí. Líbí se mi, jak voním kávou, když se vracím domů. To je mi pak jedno, jak moc mě bolí nohy a záda (tato práce je prostě "stojací), hlavně že je všechno v pořádku a studenti díky naší kávě neusnou na přednášce!

(Konec reklamního sdělení:D)

O víkendu sem zas něco přidám. Chudáček blog trpí a potřebuje vzpružit.

Ha det bra!

Nebóž

Garmarna eller Gamla svenska låtar

Sat, 22 Oct 2011 23:07:21 +0200

Det är inte deathrock eller psychobilly musik. Tentokrát nepůjde o žádné úchylárny, ale naprosto úžasný švédský folk(rock). Kapela Garmarna oživuje staré švédské texty a jde jí to skvěle. Dokonce i člověk, tak zažranej do všelijakých morbidních rebelantských písniček, se do toho zamiloval.

Ještě věcnou poznámku - dnešní švédská výslovnost některých slov se liší. Takže TAKHLE zněla stará švédština, kouzelná, nádherná, poetická.

No řekněte, nevyvolává to ve vás představy zamlžených plání, světýlek kdesi v dálce. . . ?

Njaalkeme.

Jen dejte pozor na vlkodlaky, číhají v temných lesech na nevinné oběti!

(odkaz na text písničky o vlkodlakovi a dívce, s překladem do angličtiny)

Varulven.

(Kdyby se tu to video zase nezobrazovalo, tak je TADY.)

A nakonec nádherná, leč teskná Herr Mannelig.

Zprávy ze záhrobí

Wed, 19 Oct 2011 20:04:47 +0200

Jsem ráda, že je podzim a chladno a trochu zataženo. Piju spoustu kávy (máme ve studentské kavárně, dále SK, úžasnou překapávanou arabiku - a ano, platím si ji, jinak by to tam přišlo na buben, takže mě krotí peníze), vymývám si mozek všelijakým EBM, čtu životopis Astrid Lindgren, chodím do divadla, učím se (ono je to pořád jak na střední s těma testama, ale aspoň se dokopu se to opravdu učit), čtu obrázkový knížky ve švédštině (naposledy to bylo Gustav Vasa och hans äventyr) a přemýšlím nad svým životem. Někomu jsem bohužel ublížila, aniž bych chtěla, ale jinak to nešlo; člověk musí poslouchat i svoje vnitřní pocity a hlas(y). Vyplývá z toho, že si teď připadám mizerně.

Víte, že normálně tady tyhle věci neřeším, ale potřebuju se z toho vypsat. Celý dny mám hlavu kdesi v pejru, takže se nad sebou nestíhám znechucovat. Takže tohle je jeden z těch výblitků, který se tady objevují jednou za uherskej rok.

Ach jo, živote. Ta cesta nikdy nebude rovná.

Čtyři světové strany?

ne, je jich mnohem více

snad leda čtyři stěny

zlomené svitem svíce

Čtyři prázdné stěny

a na nich tentýž obraz

šepot, vzlyky a steny

skok, pád a znovu odraz

(J. H. Krchovský)

Émile Zola a jeho Nana aneb surový příběh mravně pokleslé

Sat, 15 Oct 2011 15:58:51 +0200

Zolova Nana je jedno ze stěžejních děl francouzského naturalismu, o němž jste se ve škole patrně učili. Naturalisté si neberou žádné servítky, svoje hrdiny nelitují, ani je neobdivují. Zůstávají tak podivuhodně nad věcí, že vlastně jen konstatují suchá fakta. Připadlo mi, že Zola se skoro až vyžívá v popisu poklesků a úpadků, které líčil právě ve svém románě Nana patřícím do ságy Rougon - Macquartů.

Článek obsahuje vylíčení začátku i konce.

Kdo je tedy ta Nana, jejíž jméno se stalo názvem často citované knihy? Když se s Nanou seznámíme na začátku knížky, čeká ji uvedení do hry Plavovlasá Venuše - typicky kýčovité hry chudého divadla pod taktovkou zpustlého ředitele Bordenava. Celá Paříž je jako u vytržení a touží spatří "kyprou blondýnku" v roli bohyně lásky. Naninu divadelní roli lze vnímat jako předzvěst všeho, co bude následovat. Nana strhne Paříž do víru nadšení, muži jí leží u nohou a ženy na na žárlí. Nanina hvězda pomalu stoupá, zatímco mladá dívka čím dál víc zabředává do mravního bahna.

Brzy začne uplatňovat svůj vliv na muže, nechává se vydržovat, přičemž jejím hlavním chlebodárce se stává hrabě Muffat, naivní suchar, který zprvu nemá hluboko do kapsy. Touha po normálním životě ji vmete do náruče tyranského Fontana, rovněž herce, nechá se od něj psychicky i fyzicky trápit. Snad tahle zkušenost v ní pak zažehne pohrdání muži a podle toho s nimi následně jedná, a zejména s hrabětem Muffatem.

Nanina ložnice nikdy není prázdná, blondýnka zruinuje všechny svoje milence a baví se jejich utrpením. Jak rychle se vyšvihla na výsluní, tak snadno spadne zase dolů. Když jí lidé začnou dávat za vinu smrt George Hugona, který se kvůli ní probodne na prahu její ložnice, uteče do Ruska. Dlouho o ní není slyšet, kolují různé zkazky a pak se konečně přijde na to, že Nana se vrátila do Paříže s obrovským majetkem. Slavná prostitutka umírá na neštovice, zatímco pod jejími okny pochoduje dav lidí táhnoucí na Berlín (jde prusko - francouzský konflikt vyvolaný emžskou depeší).

Nakonec přidám citaci, myslím, že dostatečně vystihuje veškerou tragiku vztahu Nana - Muffat.

Muffat se s ostatními smířil. Teď už mu záleželo jen na tom, aby si zachoval poslední zbytky důstojnosti a pro služebnictvo a rodinné přátele zůstal "pán", muž, jenž platí nejvíc a je oficiálním Naniným milencem. Vášeň ho úplně pohltila. Své postavení udržoval jen tím, že za něj platil, draze kupoval její úsměvy a dokonce musel krást, protože na to neměl peníze. Bylo to jako nemoc, která ho hryže zevnitř, nemohl se ubránit utrpení. Když vstoupil do Naniny ložnice, spokojil se jen s tím, že na chvilku otevřel okno, aby vyvětral pach těch ostatních, pot všech těch blondýnů a brunetů, dusivý smrad z doutníků, z něhož se mu dělalo zle. Nanina ložnice se stala křižovatkou, o jejíž práh se neustále otíraly něčí boty.

(. . .)

Jako silně věřící byl zvyklý na zbožné vytržení v nádherných kaplích a teď cítil totéž. Měl stejný pocit jako katolík klečící na kolenou pod vysokou klenbou a opíjející se zvukem varhan a vůní kadidla. Ta žena ho absolutně opanovala žárlivým despotismem rozhněvaného Boha a on okamžiky křečovité rozkoše vykupoval hrůzou a hodinami strašlivého utrpení, vizí pekla a věčných muk. Bylo to stejné skučení, stejné modlitby, stejná zoufalství a hlavně stejné ponížení lidské bytosti rozdrcené v blátě svého původu. Touhy člověka a potřeby duše se navzájem mísily a zdálo se, jako by stoupaly z temných hlubin lidství jako jediný výhonek na jeho stromu života. Oddával se síle lásky a víry, té dvojité páce, jež hýbe světem. Marně se do boje snažil zapojit rozum. Jakmile vstoupil do Naniny ložnice, propadl šílenství a rozplynul se ve všemohoucnosti sexu stejně, jako by omdlel tváří v tvář Bohu.

Pokud jste Nanu nečetli, tak to udělejte. Ta knížka skutečně stojí za to, krásně je v ní popsán desdence lidského bytí, vydá - li se špatným směrem.