Po roce Vánoce

4. srpna 2017 v 1:09 | Nebohá
Posledně, chci říct asi tak před rokem, jsem tu optimisticky pronesla, že zase začínám psát. Jak se mi vede, můžete posoudit sami. Sem tam mě napadne, že dospělci v mým okolí měli pravdu, když tvrdili, že "ono až budeš větší, tak to bude jinak." Jinak to samozřejmě je. Minulý týden mě například jedna holčička na hřišti, kam jsem se nadšeně vrhla, poučovala, jak se správně houpe na dřevěným koníkovi, protože já už to nesvedla důstojně. Za mých mladých let se prostě houpalo jinak. Je dost děsivý, že tohle říkám v pouhých pětadvaceti. Ale netrapme se tím. Bude hůř.

Nebudu planě slibovat blogový comeback, stejně už by mi to nikdo nevěřil. Nicméně, během toho roku jsem se stala magistrou (moc ten titul nepoužívám, protože se to automaticky pojí s přídomkem "paní", což odmítám, a mnou preferovanou "slečnu" odmítají zase ti druzí). Vystudovala jsem praktický jazyk, totiž švédštinu, s vizí, že ono se něco najde. Mámit ze Švédů nedoplatky je jaksi proti mé životní filosofii, takže jsem toto jako jedno z mála výdělečných povolání zavrhla hned na rozdíl od nemalého množství spolustudujících. Uplatnění jsem našla v severské cestovní kanceláři. Čili pracuju s lidma. Je to napínavá práce plná výzev, vyžaduje flexibilitu (to když vám na Nový rok v šest ráno volají, že ztratili klíče), týmového ducha a tak. Ale baví mě to.

Dokonce jsem začala provázet. Připadám si u toho neuvěřitelně nevzdělaně, protože se mě pokaždé někdo zeptá na něco, co nevím. Nebo si spletu slovo. Ideálně na pivním zájezdu zaměním výraz pro pivo se slovem pro víno. True story.

Být průvodce znamená být zároveň tlumočník. Nikdy bych to u sebe nečekala, ale užívám si to. Na rozdíl od překladu je to instantnější práce, nad níž nemusíte neustále spekulovat, protože to všechno musíte vymyslet opravdu pekelně rychle. Možná proto mi to vyhovuje.

Vyzkoušela jsem si taky překlad knihy, tzv. ženského románu. Obdivuju nervy překladatele Padesátí odstínů šedi. Já tam ty scény měla asi tak tři a občas jsem si připadala úplně nemožná a ztracená. Kromě toho se švédští hrdinové neustále usmívají, přemýšlí, někam nebo na něco hledí (v tomto směru je to neuvěřitelně bohatý jazyk), jdou a přitom něco dělají a pro něco se rozhodují. Což v češtině zní pochopitelně pitomě.

Nechala jsem se zlákat na vodu, nikoho jsem u toho neutopila.

Podnikla jsem konečně roadtrip (a samozřejmě se to neobešlo bez zvracení). Muž seznal, že si mě nechá, přestože neumím navigovat ani s chytrým telefonem a používám pokyny, jako je "teď tudy".

Asi měsíc jsem marně zalívala plastovou kytku v okně. Taková jsem vnímavá duše.

Moje vizáž už patrně není tolik extrémní (k neskonalé radosti mých blízkých), ale černé tóny si držím. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli chci být spíš jako lady Mary z Downton Abbey anebo elegatní 50´s dáma (styl sicilská vdova).

Výše uvedené výrazně souvisí s tím, že v mým hudebním seznamu převládl Johnny Cash.

Stále kreslím v naději, že navážu na Edwarda Goreyho a budou mě k němu jednou připodobňovat.

Moderovala jsem literární debatu, bylo kupodivu usneseno, že mám potenciál, takže se na podzim ujmu další. Bude to částečně na téma horor, tak doufám, že zůstane jen u literárního rozměru.
Jinak si žiju jako v pohádce!



A co vy? Co se povedlo vám za rok mého absentování? Pochlubte se, udělá vám to dobře.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.