Prosinec 2015

Štěstí a Švédsko mají něco špolečného

8. prosince 2015 v 19:57 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Někdy mám pocit, že se mi můj život jenom zdá. Že přece není možný, aby se mi tak vedlo. Za týden sice jedu domů, ale už mi z toho není tak smutno jako před měsícem a půl. Zase jsem si totiž řekla, že "to zkusím, páč za to nic nedám" a ono mi to zas nějakým zvláštním řízením osudu vyšlo. Od února do června budu sídlit někde ve Stockholmu jako stážistka v malém švédsko-českém kulturním centru a přičichnu k práci, které bych se, kromě jiného, chtěla v budoucnu věnovat. Což znamená vymýšlet a organizovat kulturní akce a spojovat Švédsko s Českem, objevovat a sdílet se o tom, trochu překládat a trochu si hrát na úředníka. Stážista sice nemá na svých bedrech žádné smrtelně důležité úkoly, jde hlavně o to pomáhat tam, kde je potřeba. Něco takovýho už nějaký ten pátek dělám, s větším menším úspěchem, a baví mě to.

Jedinou vadou na kráse je, že je stáž neplacená a stipendium ze školy pokryje akorát nájem, tak si k tomu budu muset najít nějakou práci - mám v merku Hemtjänst, což je péče o starší lidi. Potřebují někoho, kdo jim nakoupí, popovídá si s nimi nebo jim třeba pomůže se umýt. Tak si aspoň můžu chvilku představovat, že jsem zdravotní sestra, kterou jsem se kdysi dávno chtěla stát, než mi to doma rozmluvili. V červenci má Malin tady na jihu svatbu, tak jsem se rozhodla, že si to trochu prodloužím, zůstanu ještě měsíc po stáži a užiju si švédskou veselici.

V hlavě už si spřádám plány a nedovedete si představit, jak moc se na to těším. Bude to dobrodružství. Budu muset zvládat dvě práce najednou a napsat u toho diplomku a zároveň chci realizovat svoje vlastní projekty. Například dotáhnout do konce Isaaca - budou se asi dít velké věci!, napsat pár hudebních článků a nějaký ten článek o Švédsku v 19. století a poslat to vhodnýho tidskriftu. Seznam toho, co všechno chci v příštím roce dokázat, je ale dlouhý, nechám si to tím pádem asi na novoroční projev.

Ale proč to všechno píšu... Jednak potřebuju vykřičet to štěstí, ale hlavně chci světu sdělit, že všechno to, co se mi zatím povedlo, začalo pokaždé tím, že jsem si řekla Tak já to zkusím. Nic horšího, než že to nevyjde, se stát nemůže. A taky jsem to téměř vždycky do svých motivačních dopisů napsala. Že to prostě musím aspoň zkusit.
Když s lidma mluvím o snech, nejen o těch svých, ale taky o jejich, většina z nich mi skládá seznamy toho, proč něco nejde a proč to zrovna oni nemůžou dokázat. Svým způsobem tomu rozumím. Sama nemám bůhvíjak vysoký sebevědomí, jsem introvert, navázat s cizími lidmi řeč, která neustane po deseti větách, mi často dělá problém, jsem docela konzerva a na inovace mě moc neužije. Rozhodně nejsem dynamický hráč s tahem na branku a chci se naprosto sobecky věnovat tomu, co mě baví a co mýmu životu dá smysl. Taky jsem se dřív bála a kdyby mi někdo před pár lety řekl, že několikrát dobrovolně odjedu do zahraničí a zvládnu to skoro bez problémů, myslím, že bych o jeho slovech dost pochybovala. Vím, že začínám znít jako americká reklama na štěstí v prášku, ale vyjít vstříc strachu opravdu funguje. Samozřejmě vás to bude něco stát. Ale ten pocit, že jste překonali sami sebe a splnili si sen, to se pro mě osobně rovná pocitu štěstí, který by mě u vyvolalo přibližně deset káviček najednou. A bez kávy já zkrátka nemůžu žít plnohodnotný život.

(Doufám, že jsem prodala aspoň jeden vysavač!)