Výlet za všechny prachy

3. listopadu 2015 v 19:57 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nějak se mi zachtělo se trochu toulat po světě. Představa, že bych o podzimních prádzninách byla téměř jedinou živou duší na naší malinké škole, mě zrovna nelákala. Probíhal tady, pravda, zrovna jakýsi festival pro rodiče neslyšících dětí, ale to člověku tak úplně trn z paty nevytrhne. V pátek měla v Uppsale hrát kapela, kterou jsem objevila teprv v létě a beznadějně se zamilovala, což mi, jako obvykle, připadalo jako znamení. Sbalila jsem si svůj život na čtyři dny do pruhovanýho batůžku a vyrazila.

Úplně původně jsem měla v plánu podniknout skutečně dobrodružnou cestu a tak trochu stopovat. Dá se tady totiž předem domluvit na spolujízdě prostřednictvím takzvané Skjutsgruppen s někým, kdo zrovna pojede tím směrem, jaký se vám hodí a vy mu na oplátku poskytnete svoji milou společnost (ve vší počestnosti samozřejmě) a příspěvek na benzín. Moje výlety jsou ale vždycky low-cost na nejvyšší možnou míru, a tak jsem nakonec dala přednost vlaku, protože se díky prázdninové slevě zkrátka vyplatil líp. Možná tím pádem vděčím švédským drahám za to, že můj život zůstal zachován. (Ale abychom to nezakřikli. Chystám se ještě do Göteborgu a zpáteční jízdenka by stála asi jako letenka. Stůj při mně, Bože.)

Ve Stockholmu jsem se tradičně chvíli motala, protože naprostý nesystém v číslování domů mi jakožto dyskalkulikovi dělá problém. Jednoduše očekávám, že po čísle 84 bude následovat 85, dokonce jsem ještě ochotná akceptovat číslo 86, v tom ještě spatřuju jakousi posloupnost. Najít dům Augusta Strindberga na Drottninggatan 85, to byla výzva. Asi čtyřikrát jsem prošla celou ulici a několik přilehlých uliček, než jsem se dostala na kýžené místo. Švédi z nějakýho důvodu číslují naprosto nepochopitelným způsobem. Zářným příkladem budiž jedna falunská ulice, kde stály domy zhruba v tomto pořadí: 21, 35, 42, 64. Když jsem se potom svezla klecovým výtahem, kde za sebou musíte zavřít dvoje dveře a tak příjemně to sebou klepe, což jako milovník starých domů zbožňuju, byl svět zase v pořádku.
Strindbergových knih jsem tolik nečetla, ale jako osobnost mi připadá neskutečně zajímavý. Musel to být přímo chodící protimluv. Od ženy očekával, že bude udržovat teplo rodinného krbu a rodit děti, ale zároveň svoji první ženu Siri víceméně přesvědčil, že z ní bude dobrá herečka. Siri, nadšená (tehdy) milencovou podporu, se vrhla na divadelní dráhu. Netrvalo dlouho a August ji osočoval z cizoložství a nazýval ji "lesbičankou", protože se na jeho vkus přátelila až příliš s jednou Dánkou. Zajímavá je ovšem Strindbergova studie černošské a ženské lebky. Spisovatel totiž seznal, že lebky mají mnoho společných znaků, a usoudil, že žena je podobně podřadná bytost jako černoch. Kromě toho byl Strindberg silný antisemita, což je komické s ohledem na to, že jeho vydavatelé byli z většiny židé. Když se pak ke konci života vrhnul do studia jazyků, objevil, že hebrejština je dokonalý jazyk.
Součástí muzea je několik pokojů, kde Strindberg trávil svoje poslední roky. Vonělo to tam jako u babičky ve starým bytě, podlaha krásně vrzala.

Strindbergova jídelna


Po strindbergovské exurzi jsem nabrala M., E. a P. a vyrazili jsme směr Titanik. Ze Stockholmu se dá za dvě stě seků vyplout na kryssning do Rigy. Pozdě odpoledne se vyplouvá, takže na lodi přespíte a nasnídat se můžete už v Lotyšsku. Večer naskočíte zpátky na loď a zpracováváte dojmy. Milovníky 20 000 mil pod mořem by kryssning mohl zaujmout, protože kajuty jsou tak maličký, že si člověk připadá skutečně jako v ponorce. Tento dojem navíc umocňuje vkusné okýnko s podmořským zátiším. Taková loď nabízí taky spoustu vytříbené zábavy, jako je karaoke, pití piva, které nemá žádnou chuť, loterie nebo diskotéka. My jsme se jako distinguovaní mladí lidé uchýlili s lahví vína do útrob kajuty.


Riga je krásná. Malá, ale krásná. Připomínala mi Lvov, má v sobě cosi východního. Kromě toho je tam úžasně levno, což my turisti s přídomkem jälivgt pank (zatraceně švorc) velmi oceňujeme. Mám ráda staré domy a ještě radši mám domy vypadající opuštěně. Takových bylo přímo v centru několik, takže pokud někdy zbohatnu, koupím si v Rize secesní dům s oloupanou omítkou. Malé i velké domy a domky, kočičí hlavy, několik místních existencí zjevně přirostlých na jedno svoje místo, spousta žlutého listí, selské baroko a secese, taková je Riga mýma očima.


Náměstí kdesi v Rize


House of Blackheads, pracoviště prezidenta


Ve Stockholmu bylo nutno zahájit fiku (švédský kávový rituál: opíjíte se černou kávou, k tomu přikusujete něco sladkýho a máte se dobře), k níž se později přidala i G., moje spolužačka. Jako správné ženy jsme probraly všechno možné i nemožné, ale především jsme si vzájemně vylívaly srdce se studijníma trablema. Zhruba v té chvíli, když přišla řeč na budoucno, jsem si začala zase uvědomovat, jak moc tíhnu ke Švédsku a jak mi bude chybět a že se tam chci vrátit (ano, přestože jsem ještě neodjela). S postupujícím večerem ve mě začaly narůstat také obavy a panické pocity z nadcházejícího intervju s kapelou Diskoteket. V životě jsem nedělala rozhovor, ale připadalo mi jako úžasný nápad to zkusit. Taky proto, že si pořád přidám málo produktivní. Kromě toho mám nutkavou potřebu šířít všechno švédský, co mě zaujme, za české hranice. Projekt Adrian mi nestačí.

Do Uppsaly jsme s M. dokodrcaly se setměním, takže jsem si město nezvládla pořádně prochodit, ale i tak na mě udělalo dojem. Po cestě na koleje k M. jsem si utrhla plakát na lákající onen koncert, abych pak měla čím tapetovat zdi ve svým budoucím dekadentním příbytku.Diskoteket splnili zcela má očekávání, zazněla i moje oblíbená Dödsstöten. Po koncertě jsem měla kapele napsat zprávu a nakonec jsme se našli pod pódiem. Celá moje slavná hurá akce zabrala asi patnáct minut, ovšem při přepisování nahrávky jsem byla vděčná za to, že netrvalo dýl. Kapela mě nesežrala, byli milí, nabídli mi pivo - což jsem s díky odmítla s ohledem na čekající M., otázky mi zodpověděli, i když se to nakonec stočilo jinam, než jsem měla původně v plánu. Ale tak to asi chodí. Už se těším, až to vyjde - a třeba si to i někdo přečte!

Chtěla jsem romantickou fotku s katedrálou.

Po cestě domů mě M. zasvětila do tajů dumpsteringu. Patrně víte, že supermarkety každý den vyhazují hromady jídla, kterýmu dohromady nic není. Někdy mají obchody dohodu s dumpstery a nechávají popelnice přístupný. M. vyhrnula rolovací vrata a vplížily jsme se dovnitř. Nabraly jsme si kila přezrálých banánů (a ty jsou například na banánovou zmrzlinu to nejlepší!), koblihy a croissanty a jahodový tvaroh. Někomu možná připadá nechutný jíst jídlo de facto z popelnice, ale nikde na smetišti na zemi se to neválí, tak co. Jsou to řece potraviny, který by si ještě před dvěma hodinama možná někdo koupil v obchodě... Druhý den jsme si na vydumpsterované snídani tak pochutnaly, až mi kvůli tomu ujel autobus a vlak z Uppsaly, ale fiku s F. a J., co teď bydlí ve Stockholmu, jsem naštěstí zvládla. A pak jsem s igelitkou plnou banánů naskočila na vlak zpátky do Önnestadu a po cestě přemýšlela, kam se vydám příště.

Momentálně mám u sebe dvacet švédských korun a asi tak čtyřicet českých korun na účtě, takže jsem pojem jävligt pank dovedla do dalšího rozměru, ale víte co? Ty zážitky mi žádnej exekutor vzít nemůže.
 


Komentáře

1 Pražský poděs | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 12:23 | Reagovat

Jajajaj, taky bych potřebovala někam utéct.

2 Lila | Web | 10. listopadu 2015 v 14:37 | Reagovat

Naprosto parádní výlet. Dumster jsem vždycky chtěla zkusit, ale tak nějak není ským.

3 Charlie | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 11:27 | Reagovat

Môj otec je dumster =D včera dovliekol domov x kíl mäsa všetkého druhu, salámy, karfiol,... no proste nemáme to už kam pchať. MInule syry, občas sa pritrafia také tie nápoje ako sa dávajú do miešaných drinkov, či pivá, malé fľašky "vodky s tonikom", ktorá má 0,3 l a 4% alkoholu, sladkosti...
Čiže ako správny bufeťák ťa nebudem odsudzovať, už niekoľko rokov robím to isté =D
_____

A teraz som si povedal, pretože tvoj článok ma nejak nakopol, že nejaký podobný trip spravím na jar po Slovensku, v budúcnosti vypadnem určite aj do zahraničia. Avšak podľa mňa je dobré začať doma, veď aj tu je krásne, no nie?

4 Čartkovova | Web | 14. listopadu 2015 v 13:56 | Reagovat

Musely to být příjemné dny a já doufám, že sis je řádně užila. Poslední věta je naprosto výstižná.
Snad se ještě někam podíváš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.