Listopad 2015

Doktoři bez hranic (USA, 2014)

29. listopadu 2015 v 13:37 | Nebožka |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Valná většina historických seriálů, zejména těch viktoriánských, připomíná červenou knihovnu a soustředí se hlavně na citové záležitosti. Americký seriál The Knick, v českém překladu Doktoři bez hranic, vzniknuvší pod taktovkou Stevena Soderbergha, je v tomto směru tak trochu výjimkou. Odehrává se totiž v prostředí nemocnice, jeho hrdinky rozhodně nejsou pouze slabé sešněrované dámy, hrdinové nejsou neomylní gentlemanové, a navíc velice sugestivním způsobem přibližuje dobu, kdy medicína postupovala mílovými kroky vpřed. První série sklidila veliký úspěch, druhá zrovna běží a já sama považuju The Knick za jednu z nejlépe zpracovaných historických sérií, které jsem viděla.

The Knick
(www.thesky.com)

Příběh, který diváky přenese do samého počátku 20. století, se točí kolem geniálního lékaře Johna Thackeryho, bez něhož by nemocnice Knickerbock (jíž se zkráceně říká Knick) patrně nemohla důstojně existovat. Thackery je muž pokroku zkoušející neustále nové metody, a i když je to poněkud výstřední postava, prochází mu ledacos. Nástup nového doktora, černocha Algernona Edwardse, jenž se přátelí s vlastníky nemocnice Robertsonovými, vzbudí rozruch. Nezáleží na tom, jestli je Edwards stejně geniální jako Thackery nebo ne. Je to zkrátka černoch a negři nemají na Knick nemají co dělat.


Självporträtt neboli když se fotí nebožky

16. listopadu 2015 v 23:36 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nedávno jsme dostali za úkol v rámci cyklu o fotografickém umění pořídit svůj vlastní autoportrét. Mluvilo se o všem možném a když přišla řeč na fotografie 19. století a strnulý výzor fotografovaných subjektů, tak jsem se neudržela a udělala svým spolužákům krátkou nevyžádanou přednášku o fenoménu post-mortem obrázků. V případě chudších rodin totiž takový post-mortem obrázek byl často jedinou fotopamátkou na drahého zesnulého. Fotografie byly drahé. Proto si také většinou lidé, pokud to ještě měli ve své živé moci, dávali záležet na tom, aby se nechali zvěčnit nějak důstojně.
A takový byl de facto taky náš úkol - vyfotografovat se tak, jak bychom chtěli, aby si nás svět pamatoval, jako kdybychom si mohli dovolit jenom jednu fotku, vytvořit nějaký obrázek s příběhem. Bez úprav, bez nějakých zkrášlovadel, vymyslet příběh a cvaknout. Ten příběh ovšem ostatní spolumělci zatím nesmí znát, zkazilo by to následný bildvisning.
Jsem žena, takže to nemůžu vydržet a cítím potřebu se sdílet. Nepředpokládám totiž, že by můj český blog četli mí švédští spolužáci.

Když už jsem měla v ruce nějaký pořádný fotografický přístroj, připadlo mi jako úžasný nápad se s ním zvěčnit. Tak na rozehřátí.


Mám dva obrázky a ještě jsem se nerozhodla, který bude ten výsledný.

Využila jsem ubohé kostry, kterou tu máme, protože jinak by můj autoportrét dostatečně nevystihoval mou morbidní osobnost. U nohou se mi válí moje výkresy a knihy. Víc prozrazovat nebudu, nechám na vaší fantazii, co všechno o mně z autoportrétu vyčtete.



Pak jsem dostala hlad a když jsem se zakousla do jablka, vzpomněla jsem si na obraz Syn člověka, kde zelený jablko hraje docela důležitou roli. Tak proč si z toho trochu nevystřelit, že. Mrzí mě ale, že jsem si usekla kousek nohy. To jsou ty samospouště.



Docela by mě zajímalo, co by si o mě asi tak svět na základě mého sebezvěčnění řekl, kdyby mě neznal.

Sámská buditelka Elsa Laula

12. listopadu 2015 v 23:25 | Nebohá |  Švédsko a sever v 19. století
Elsa Laula patří k osobnostem, které se nesmazatelně zapsaly do sámských dějin, ale za hranicemi Skandinávie je to téměř neznámá osoba. Ve stejném roce, kdy v Rusku zuřila revoluce, se Else povedlo dosáhnout něčeho, o čem svérázný sámský národ dlouho snil. 6. února 1917 svolala do norského Trondheimu společně s Danielem Mortensonem, který stejně jako ona vytrvale bojoval za uznání sámských práv, první sámský sněm.

Sámové, jinak řečeno Laponci, to v 19. století neměli jednoduché. Přestože je tato etnická menšina původní severským obyvatelstvem, nazývala je vrchnost i vláda divochy a podle toho s nimi také zacházela. Sámové obývali, a nutno dodat, že stále obývají, území převážně v oblasti polárního kruhu. Tyto části spadají pod Norsko, Švédsko Finsko, ale také neskandinávské Rusko. V době, o níž bude řeč, fungovala takzvaná norsko-švédská unie. Sámská charta přijatá roku v polovině 18. století, která měla Sámům zaručovat právo na volný chov a pastevectví sobů, částečnou svobodu při výběru občanství, válečnou neutralitu a do určité míry i právo na užívání půdy, prošla ve 40. letech následujícího století změnami. V Norsku panovala poměrně protisámská atmosféra. Sámové žili skoro na okraji společnosti a do jeho života jim neustále zasahoval stát. Situace částečně vygradovala v roce 1852 známým povstáním v Kautokeinu*, kdy několik rozzuřených Sámů napadlo několik norských hodnostářů. Důvodem k povstání bylo kromě jiného pravděpodobně uzavřením norsko-finských hranic, čímž došlo k omezení práva na volný pohyb nejen osob, ale i stád sobů. To pro Sámy žijící de facto z darů přírody to představovalo závažný problém. Norsko ve své protisámské politice přitvrdilo a ani ve Švédsku na tom Sámové nebyli o mnoho lépe.

Elsa Laula
Elsa Laula Renberg
(www.sverigesradio.se)

Do takové atmoféry se tedy v roce 1877 narodila Elsa Stina Larsdotter Laula, švédská Sámka. Přestože tehdy nebylo zvykem, aby dívky chodily do školy, dostalo se Else slušného vzdělání. Po dokončení reálné školy v Örebro odjela studovat do Stockholmu a stala se z ní porodní bába.

Výlet za všechny prachy

3. listopadu 2015 v 19:57 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nějak se mi zachtělo se trochu toulat po světě. Představa, že bych o podzimních prádzninách byla téměř jedinou živou duší na naší malinké škole, mě zrovna nelákala. Probíhal tady, pravda, zrovna jakýsi festival pro rodiče neslyšících dětí, ale to člověku tak úplně trn z paty nevytrhne. V pátek měla v Uppsale hrát kapela, kterou jsem objevila teprv v létě a beznadějně se zamilovala, což mi, jako obvykle, připadalo jako znamení. Sbalila jsem si svůj život na čtyři dny do pruhovanýho batůžku a vyrazila.

Úplně původně jsem měla v plánu podniknout skutečně dobrodružnou cestu a tak trochu stopovat. Dá se tady totiž předem domluvit na spolujízdě prostřednictvím takzvané Skjutsgruppen s někým, kdo zrovna pojede tím směrem, jaký se vám hodí a vy mu na oplátku poskytnete svoji milou společnost (ve vší počestnosti samozřejmě) a příspěvek na benzín. Moje výlety jsou ale vždycky low-cost na nejvyšší možnou míru, a tak jsem nakonec dala přednost vlaku, protože se díky prázdninové slevě zkrátka vyplatil líp. Možná tím pádem vděčím švédským drahám za to, že můj život zůstal zachován. (Ale abychom to nezakřikli. Chystám se ještě do Göteborgu a zpáteční jízdenka by stála asi jako letenka. Stůj při mně, Bože.)

Ve Stockholmu jsem se tradičně chvíli motala, protože naprostý nesystém v číslování domů mi jakožto dyskalkulikovi dělá problém. Jednoduše očekávám, že po čísle 84 bude následovat 85, dokonce jsem ještě ochotná akceptovat číslo 86, v tom ještě spatřuju jakousi posloupnost. Najít dům Augusta Strindberga na Drottninggatan 85, to byla výzva. Asi čtyřikrát jsem prošla celou ulici a několik přilehlých uliček, než jsem se dostala na kýžené místo. Švédi z nějakýho důvodu číslují naprosto nepochopitelným způsobem. Zářným příkladem budiž jedna falunská ulice, kde stály domy zhruba v tomto pořadí: 21, 35, 42, 64. Když jsem se potom svezla klecovým výtahem, kde za sebou musíte zavřít dvoje dveře a tak příjemně to sebou klepe, což jako milovník starých domů zbožňuju, byl svět zase v pořádku.
Strindbergových knih jsem tolik nečetla, ale jako osobnost mi připadá neskutečně zajímavý. Musel to být přímo chodící protimluv. Od ženy očekával, že bude udržovat teplo rodinného krbu a rodit děti, ale zároveň svoji první ženu Siri víceméně přesvědčil, že z ní bude dobrá herečka. Siri, nadšená (tehdy) milencovou podporu, se vrhla na divadelní dráhu. Netrvalo dlouho a August ji osočoval z cizoložství a nazýval ji "lesbičankou", protože se na jeho vkus přátelila až příliš s jednou Dánkou. Zajímavá je ovšem Strindbergova studie černošské a ženské lebky. Spisovatel totiž seznal, že lebky mají mnoho společných znaků, a usoudil, že žena je podobně podřadná bytost jako černoch. Kromě toho byl Strindberg silný antisemita, což je komické s ohledem na to, že jeho vydavatelé byli z většiny židé. Když se pak ke konci života vrhnul do studia jazyků, objevil, že hebrejština je dokonalý jazyk.
Součástí muzea je několik pokojů, kde Strindberg trávil svoje poslední roky. Vonělo to tam jako u babičky ve starým bytě, podlaha krásně vrzala.

Strindbergova jídelna


Po strindbergovské exurzi jsem nabrala M., E. a P. a vyrazili jsme směr Titanik. Ze Stockholmu se dá za dvě stě seků vyplout na kryssning do Rigy. Pozdě odpoledne se vyplouvá, takže na lodi přespíte a nasnídat se můžete už v Lotyšsku. Večer naskočíte zpátky na loď a zpracováváte dojmy. Milovníky 20 000 mil pod mořem by kryssning mohl zaujmout, protože kajuty jsou tak maličký, že si člověk připadá skutečně jako v ponorce. Tento dojem navíc umocňuje vkusné okýnko s podmořským zátiším. Taková loď nabízí taky spoustu vytříbené zábavy, jako je karaoke, pití piva, které nemá žádnou chuť, loterie nebo diskotéka. My jsme se jako distinguovaní mladí lidé uchýlili s lahví vína do útrob kajuty.