Říjen 2015

Stárnutí a plány

21. října 2015 v 19:21 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Moje underbara resa na sever je už v polovině.

"No jo, ty už vlastně za chvíli jedeš domů, co..."
"Ne, neříkej to, neříkej to!"

Mám pocit, že čím jsem starší, tím rychleji mi čas ubíhá. Nejděsivější je na tom to, že ještě vůbec nejsem stará. Tak se aspoň konejším tím, že když se člověk má dobře, utíká to. Kromě toho taky čím dál víc stárne hudba, kterou poslouchám. Mojí velikou hudební láskou se stal rocknrollový hit Dalea Hawkinse My babe z 50. let a dokonce jsem začala poslouchat i Elvise. Mimo jiné jsem dospěla k závěru, že se musím naučit pořádně tancovat jive, ačkoliv jinak párové společenské aktivity tohoto typu nevyhledávám a taneční jsem bytostně nenáviděla.



Buď jak buď. Uplynuly dva měsíce a já nevím, jestli jsem vlastně udělala nějaký jazykový pokrok a jestli jsem dostatečně produktivní. Možná jsem na sebe zbytečně přísná a moje obsedantní potřeba zvládat všechno tak dokonale, jak jsem si to vysnila, už zase vítězí nad mým racionálním já. Pořád dělám chyby, opakuju ta stejná slova... Budu si muset zase nějak domluvit.

Asi před měsícem jsem byla Comic Conu v Malmö, což byl naprosto skvělý zážitek, až na fakt, že člověk musí zaplatit krvavý peníze za vstup, aby pak mohl vesele utrácet dál. Ještě že tam neprodávali víc knih, protože jinak bych asi doteď žila o chlebu a vodě. My rádoby umělci života máme zkrátka svoje priority. Myslím ale, že se Comic Con i tak stal důležitým mezníkem mýho života. Potkala jsem tam totiž úžasnýho autora. Původně se jmenuje Therese Malmgren, ale říká si Adrian. Seděl u stánku Komiksové školy v Malmö a prodával tam svoje sešitky. Jeden z nich jsem si koupila, hlavně proto, že měl tmavou obálku, vypadalo to depresivně, autor měl modrý vlasy a vypadal alternativně a to mě vždycky naláká, neboť jsem velmi prostá bytost. Komiks se jmenuje Isaac och paniken. Tématem je úzkost, strašidlo, který číhá pod postelí kdekoho z nás. Připadalo mi to tak osobní a skvěle zpracovaný, že jsem se dospěla k závěru, že by si to měli přečíst i lidé v Česku.
O psychických problémech mladých lidí se totiž moc nemluví. Když už má někdo psychický problém, dostane se mu většinou doporučení pustit si šílenou americkou komedii a koupit si něco sladkýho. Většina lidí totiž nechápe, že psychická onemocnění jsou stejně trýznivá, někdy dokonce bolí víc než kdejaká změřitelná choroba, a podceňují je.

A tak jsem Adrianovi napsala a vylíčila mu celou svou vizi. Jak mě jeho práce nadchla, že jsem ji do té chvíle četla už asi čtyřikrát a dospěla jsem k závěru, že by se to mělo dostat za hranice švédského království. Když jsem pak zjistila, že Adrian hodlá komiks distribuovat mezi organizacemi zabývajícími se duševním zdravím mladých lidí ve Švédsku, měla jsem pocit, že je to znamení. Když to jde tady, půjde to i v Česku!

Pak přišla zpráva, že moje sestra leží na uzavřeným psychiatrickým oddělení a není na tom ani trochu dobře. Bylo vymalováno. Musí to být, musí to být pro ni a všechny, co bolí duše.

Adrian mi nápad radostně schválil. Text už mám přeložený a čekám, až se mi ozvou organizace, kterým jsem svůj projekt představila. Taky se mi povedlo to tak trochu propašovat do jinýho projektu týkajícího se severské kultury. Doufám, že to všechno dopadne tak, jak bych chtěla, že někomu pomůžu a třeba díky Isaacovi aspoň pár lidí pochopí, že úzkost se nedá léčit čokoládou.

...a tak bude nejspíš můj první seriózní překlad ze švédštiny překlad útlýho komiksovýho sešitku od svéráznýho mladýho komiksovýho kreslíře.

Příští týden máme podzimní prázdniny, čehož hodlám využít k potulování se Švédskem. Naplánovala jsem si cestu do Stockhomu a za kamarádkou do Uppsaly, kde mám v plánu vyzpovídat jednu místní kapelu a zase sesmolit nějaký hudebně publicistický článek. A ze Stockholmu je to navíc lodí kousek do Rigy, tak... snad neztroskotáme.

Vzpoura v Kautokeinu (Norsko, 2008)

11. října 2015 v 23:39 | N. |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
V roce 1852 se ve farnosti Kautokeino v severním Norsku vzbouřili Sámové a jejich zoufalý čin, který vyústil ve dvojnásobnou vraždu, se nesmazatelně zapsal do historie Sámů. V roce 2008 vznikl pod taktovkou Nilse Gaupa, norského režiséra se sámskými kořeny, velmi vydařený snímek Kautokeino-opprøret, v českému překladu Vzpoura v Kautokeinu, který vypráví celou historii od počátku.

Kautokeino
(www.moviedi.com)

Příběh začíná de facto v hospodě. Mons Skum zase pije, zásoby na zimu nejsou veškeré žádné a Monsova žena Ellen sama na sobí stádo nestačí. Takový je příběh mnohé rodiny v siidě v Kautokeinu, všechny má v hrsti místní obchodník s alkoholem Ruth, kterému se s posvěcením länsmana Buchta na chladném severu obchody vedou. Když ale Monsova rodina přijde o další soby, protože jinak se dluhy za pití splatit nedají, je jasné, že se musí něco stát. Do nedalekého města zavítá kněz Laestadius bojující právě proti ďáblově moku. Není ovšem v jeho silách spasit Kautokeino, kde není možné se dovolat jakékoliv pomoci u božího nebo světského hodnostáře, protože všichni táhnou za jeden provaz. A kromě toho má plné ruce práce na jihu.
Zoufalé situace vybízejí k zoufalým činům, a tak vezme Ellen, posílená povzbudivými Laestadiovými slovy, věci do svých rukou a snaží se prosadit zákaz prodeje alkoholu. Hledá pomoc u místního pastora, ale narazí tvrdě na jeho odpor a nepochopení, když její jednání považování za téměř kacířské....

Nemám v úmyslu vyzrazovat celou zápletku, byť se dá jednoduše odhadnout. O to ale ve filmu beztak nejde. Film totiž výborně zobrazuje, jak je bezmocný obyčejný člověk hledající zastání tam, kde by se mu jej mělo dostat a kde narazí pouze na zledovatělá srdce a obchodní zájmy. Skutečný příběh je vylíčený věrohodně a může se stát, že budete při sledování stejně jako skřípat zubama, jak vám to celé bude připadat nespravedlivé. Kromě toho je Vzpoura v Kautokeinu pastva pro oči a herecký koncert s Anni-Kristinou Juuso a Mikaelem Persbrandtem v hlavních rolích, ale taky báječný exkurz do kultury a života Sámů (neboli Laponců) v 19. století. Nalákat by vás taky mohl fakt, že snímek je v sámštině a hodnostáři mluví švédsky, stejně jak to tehdy skutečně chodilo.Dodám jen, že se film natáčel skutečně v prostředí Kautokeinu. Sníh, barevné čepice, jurty a sobi zaručeni.

Nenarazila jsem bohužel na trailer s anglickými titulky, tak tento bude k užitku patrně jen těm z vás, co umí norsky/švédsky/dánsky. Zbytek třeba navnadí aspoň atmosféra.