Mezihry

9. srpna 2015 v 0:47 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Za týden touhle dobou budu trávit svoji první noc v Önnestadu. Těším se a obávám se předpokládám, že to bude dlouhá noc.
Švédské léto je letos prý mimořádně studené - nemůžu se dočkat 18 °C a dešťů. Současné české tropy mě pomalu ničí a burcují ve mě moji skrytou hypochondrii, takže pokaždé, když mě píchne v boku nebo v hrudi nebo zalapám po dechu, podléhám dojmu, že se o mě pokouší přinejlepším infarkt. Můj názor na slunce je podivně shodný s postojem vůči bodavému hmyzu - dokud je to bezpečně daleko, ať si to dělá, co chce.

Nemám pořád nějak pocit, že opravdu jedu pryč. V pokoji panuje totální chaos a jsem jenom ráda, že paní matka není doma a nevidí to. Už tak jsem se překonala, když jsem si vybalila svých pár švestek z pobytu na venkově a jenom v kufru nechala pár svetrů, aby to aspoň vypadalo, že jsem započala přípravu na svoje severské dobrodružství.

Byla jsem v Praze, kam přijela děvčata z Francie. Trochu jsem o našem po-erasmovém setkání pochybovala, většinou skutečně zůstane jenom u siláckých řečí, ale vyvedlo se to. Zjistila jsem, že moje angličtina je už naprosto tragická, do všeho se mi motají švédská slovíčka, a dělám tak školácký chyby, že kdybych se měla pleskat pokaždé, když k tomu dojde, budu vypadat jako oběť domácího násilí. Vtipné bylo, že jsem je po hlavním městě provázela já nePražák, protože S. a T. trávili dny pochopitelně v práci. Dovedete si asi představit, jak vypadá turistický okruh, když to mám pod taktovkou já - Olšanské hřbitovy (velice se líbily!), Národní muzeum a výstava s vycpanými zvířátky a exkurz do kulturní historie smrti (také se líbilo!) a židovské město.
V Pinkasově synagoze na mě vždycky padne oblak chmur, když vidím ty stovky jmen lidí, kteří zahynuli v lágru. Nikdy jsem tu dobu nezažila osobně, ale pořád, po těch měsících, kdy jsem ležela v knihách o šoa, mi to připadá jaksi osobní a nedělá mi dobře se k tomu vracet. Vždycky si vybavím tu tmavou stěnu v Osvětimi a rýhy po zoufalých rukou. Vidím před sebou prapradědečka, jak stojí jak ho Pánbůh stvořil v zimě na hromadě kamení v Mauthausenu a on už asi tuší, že se na Vánoce domů nevrátí. Je to těžký. Dědeček tuhle historii letos několikrát zmínil a já mám zase jednou neodolatelnou potřebu něco napsat a vypsat se z toho.

Přikládám svoji nejoblíbenější píseň tohoto léta; tak nějak k dnešnímu výlevku dobře pasuje. Kromě toho jsou (neo)postpunkoví The Exploding Boy tematicky ze Švédska.
"Take the breath, hold on tight, there's no need to be scared tonight", to si někam musím zapsat.

 


Komentáře

1 Lex | Web | 10. srpna 2015 v 12:48 | Reagovat

Do angličtiny se mi kupodivu švédský slovíčka nepletou, místo toho mám tendenci je furt míchat do němčiny (nabrat si tři germánský jazyky byl fakt skvělej nápad).

Ta písnička je vážně chytlavá.

2 Čartkovova | Web | 18. srpna 2015 v 11:09 | Reagovat

Doufám, že jsi dorazila do Švédska v pořádku a že se Ti tam líbí (což určitě ano :) )! Rozhodně se nezapomeň ohlásit a přidat pár postřehů ;)

Nezoufej, já ze sebe anglicky nevydám už ani slovo, mně se do všeho pro změnu motá němčina :D

3 all-is-magic | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 8:14 | Reagovat

Tak to já mám naprosto opačný postoj ke slunci. Rychle za sluncem a teplem! :D

Já zase míchám dohromady francouzštinu s angličtinou... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.