Srpen 2015

Tam, kde hy...

22. srpna 2015 v 21:47 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Hlásím se ze Švédska, že žiju. Cesta byla kupodivu klidná - až na pár detailů typu "za pět minut mi jede vlak a vůbec nevím odkud". Buď jak buď, jsem tady, živá, zdravá, se všemi svými součástkami.

Je tady krásně. Přihlásila jsem se na konstskolan, což obnáší hlavně vysedávání v ateliéru. V programu je figura, grafika, portrét, nauka o barvách, semestrální práce na téma Tělo. Je nás asi devatenáct, což je hodně. Líbí se mi ale, jak je třída rozmanitá - jsou to lidi všech možných věkových kategorií i národností. Máme tam několik postarších dam, co tvrdí, že vždycky chtěly dělat "det kreativa", ale nebylo jim přáno, tak se rozhodly studovat umění teď, když půjdou do důchodu. Razí názor, že nikdy není na nic pozdě. Potkala jsem tady taky Íránce, co chvíli studoval v Česku. Pak tu máme jednu slečnu ze Španělska a taky jednu slečnu ze Sýrie, která do Švédska utekla před válkou. Mimochodem, muslimek je tady taky hodně na to, jak maličká škola to je. A nikoho to nevzrušuje. Česko by si z toho mělo vzít ponaučení.

Mohlo by se zdát, že je tady poměrně živo. Pravda je ovšem taková, že jakmile ve čtyři skončí hodiny, většina lidí odjede domů a je tady absolutní klid. To mě trochu trápí, protože bych se ráda nějak zapojovala do kolektivu i po škole a opravdu pořádně cvičila svensku. Momentálně to nejčastěji vypadá tak, že se zašijeme s jedním Švédem do ateliéru nebo někam ven a zas tak moc toho nenamluvíme. Budu muset zkrátka na své infiltraci trochu zapracovat. Nejtěží je na tom ta jazyková bariéra. Tady dole na jihu se mluví takovým trochu dánsky znějícím dialektem. Když to spojíme s hovorovým huhňámím, je neštěstí na světě. Předtím jsem navíc byla dvakrát skoro u Norrlandu, kde se zas mluví jinak, a tak je moje ucho zvyklý na úplně jinou švédštinu a Skåne je pro něj trochu kulturní šok.
Jsem nervózní z toho, že zas nebudu rozumět a budu se muset ptát, co dotyčný/á říkal/a, a tím pádem rozhodně nemluvím tak dobře, jak jsem si představovala. To člověku trochu bere vítr z plachet.

Teď je sobota a není tady skoro nikdo. Kromě Španěla, Íránce a jinýho Švéda. Tak si sedím v pokoji a přemýšlím, jak budu trávit svoje budoucí víkendy. Asi budu cestovat za známýma, co jsou tak různě po Švédsku.
Önnestad je totiž malinký, malinký! Když napíšu, že to jsou zhruba tři obydlený zatáčky, nebude to ani trochu přehánění. Lesa, kam bych se mohla zdekovat, tady moc není. Lidských bytostí na ulici tady taky nepotkávám. Pozitivní je ale, že máme hned vedle školy hřbitov. Je to takový pečlivě zastřižený palouček s jednoduchými náhrobky. Do Olšan to má daleko.

Včera jsme byli v galerii v Helsingborgu. Kromě jinýho tam měl výstavu Carl Johan de Geer. To jméno jsem předtím neznala, ale rozhodně si ho budu pamatovat. Jeho tvorba je částečně politická, taky mi připadá hodně intimní, někdy děsivá, znepokojivá... Přikládám pár fotek děl, který mě zaujaly nejvíc.


De Geer nenávidí spoustu věcí. Kromě nacionalismu, nacismu, náboženství je to zjevně i USA.

Mezihry

9. srpna 2015 v 0:47 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Za týden touhle dobou budu trávit svoji první noc v Önnestadu. Těším se a obávám se předpokládám, že to bude dlouhá noc.
Švédské léto je letos prý mimořádně studené - nemůžu se dočkat 18 °C a dešťů. Současné české tropy mě pomalu ničí a burcují ve mě moji skrytou hypochondrii, takže pokaždé, když mě píchne v boku nebo v hrudi nebo zalapám po dechu, podléhám dojmu, že se o mě pokouší přinejlepším infarkt. Můj názor na slunce je podivně shodný s postojem vůči bodavému hmyzu - dokud je to bezpečně daleko, ať si to dělá, co chce.

Nemám pořád nějak pocit, že opravdu jedu pryč. V pokoji panuje totální chaos a jsem jenom ráda, že paní matka není doma a nevidí to. Už tak jsem se překonala, když jsem si vybalila svých pár švestek z pobytu na venkově a jenom v kufru nechala pár svetrů, aby to aspoň vypadalo, že jsem započala přípravu na svoje severské dobrodružství.

Byla jsem v Praze, kam přijela děvčata z Francie. Trochu jsem o našem po-erasmovém setkání pochybovala, většinou skutečně zůstane jenom u siláckých řečí, ale vyvedlo se to. Zjistila jsem, že moje angličtina je už naprosto tragická, do všeho se mi motají švédská slovíčka, a dělám tak školácký chyby, že kdybych se měla pleskat pokaždé, když k tomu dojde, budu vypadat jako oběť domácího násilí. Vtipné bylo, že jsem je po hlavním městě provázela já nePražák, protože S. a T. trávili dny pochopitelně v práci. Dovedete si asi představit, jak vypadá turistický okruh, když to mám pod taktovkou já - Olšanské hřbitovy (velice se líbily!), Národní muzeum a výstava s vycpanými zvířátky a exkurz do kulturní historie smrti (také se líbilo!) a židovské město.
V Pinkasově synagoze na mě vždycky padne oblak chmur, když vidím ty stovky jmen lidí, kteří zahynuli v lágru. Nikdy jsem tu dobu nezažila osobně, ale pořád, po těch měsících, kdy jsem ležela v knihách o šoa, mi to připadá jaksi osobní a nedělá mi dobře se k tomu vracet. Vždycky si vybavím tu tmavou stěnu v Osvětimi a rýhy po zoufalých rukou. Vidím před sebou prapradědečka, jak stojí jak ho Pánbůh stvořil v zimě na hromadě kamení v Mauthausenu a on už asi tuší, že se na Vánoce domů nevrátí. Je to těžký. Dědeček tuhle historii letos několikrát zmínil a já mám zase jednou neodolatelnou potřebu něco napsat a vypsat se z toho.

Přikládám svoji nejoblíbenější píseň tohoto léta; tak nějak k dnešnímu výlevku dobře pasuje. Kromě toho jsou (neo)postpunkoví The Exploding Boy tematicky ze Švédska.
"Take the breath, hold on tight, there's no need to be scared tonight", to si někam musím zapsat.