Na dni nesejde.

11. července 2015 v 23:40 | Nebohá |  Literární pokusy, omyly a výkřiky
Po dlouhé době mlčení jsem něco napsala. Připomínky vítány.

----

Jako žába ležela roztažená na střeše někdejšího obchodu. Horký letní vítr jí povíval vlasy a teplý vzduch stál a vlnil se. V trávě vrzali čvrci a sarančata, jinak všude panovalo zvláštní ticho. Jako by nic jiného než ona a cvrči a sarančata neexistovalo. Byla rozhodnutá na střeše setrvat tak dlouho, dokud všechno nepřejde. Vyvýšené místo bylo to jediné, kde se ještě dalo před něčím schovat. Žaludek se jí stáhl v hladové křeči. Předevčím rozžvýkala uhynulou krysu, kterou našla u silnice. Pravidlo sedmi vteřin, řekla si, možná by bylo dobře zavést pravidlo sedmi dnů. Následující dva dny strávila zvracením a s úpornými průjmy. Člověk je všežravec!
Zastínila si obličej rukama a soustředila se na svůj dech. Byla to taková obyčejná neděle. Nebo už mezitím přišlo pondělí, úterý? Vždyť je to jedno. Na ničem už stejně nesejde. Vždycky si představovala sebe samu sedící na dvorku venkovské chalupy se skleničkou dobrého červeného vína a udílející rady do života svým bezstarostným vnoučatům.
Zůstala sama. S cvrčky a sarančaty.


Těžko říct, jestli to byla středa nebo čtvrtek. Nebo nějaký jiný den. Střecha potažená térem pekelně hřála. Jestli tu vydržím, připeču se. Jazyk se jí lepil na patro. Slunce olizovalo střechu drsným jazykem. Mad Max byl její oblíbený film. Připadal jí trochu absurdní, ale měla ráda Mela Gibsona a nakonec i Toma Hardyho. Možná právě proto, že moc nemluvil. Hrdinou byla stejně Furiosa. Max hrál druhé housle. A ona měla slabost pro silné hrdinky. Aby se udržovala při smyslech a neuškvařila se, představovala si stejně jako dřív, že je taky hrdinkou akčního filmu. Rozdíl spočíval pouze v tom, že natáčení filmu končí poslední klapkou. Pro ni žádná poslední klapka neexistuje. Jedině poslední kulka. A stejně nemá žádnou střelnou zbraň. Vlastně by už vůbec neměla být naživu, pokud se týče teoretických návodů na přežití apokalypsy.

Bylo jí dvacet tři. Celý život měla před sebou. Desítky snů čekaly na splnění. V novinách a na internetových diskuzích to tenkrát vřelo. Islámský stát, imigranti, Ukrajina, Rusko, Zeman na dovolené. Budu žít, dokud to jde, budu žít ve svým světě, umřu, až mi bude pětaosmdesát, v naší rodině se dlouhověkost dědí, říkala si tehdy. Nepustím k sobě nikoho, kdo sem nepatří. Brzy se ukázalo, že její svět je pustina. A tomuto světu hrozilo vyhynutí obyvatelstva.
Jazyk se jí lepil na patro a slunce olizovalo střechu.

Několikrát si promnula oči. Tohle se mi přece nesčetněkrát předtím zdálo. Není to pravda. Neděje se to. Štípnu se a probudím se.
Možná měli tehdy pravdu. Chcípneš na poušti. Užij si to svoje sluníčko. Nakonec se na něm stejně uškvaříš a zbyde z tebe jenom flek.

Bylo jí dvacet tři. Ráda chodila do lesa a představovala si tehdy, že je poslední člověk na zemi. Během výpravy se obyčejně několikrát zastavila a poslouchala zvuky lesa. Srnky v křoví, ptáci motající se v maliní. Několikrát se jí zazdálo, že slyší lidské hlasy. V takové chvíli se v tichosti odplížila do nejbližšího křoví. Nikdo tam nebyl. Zrovna jako teď. Byla úplně sama. Jazyk se jí lepil na patro, žaludek se stahoval v křeči a slunce olizovalo střechu.

Několik dní nic nepila. Snažila se polykat vlastní sliny. Palčivá, ukrutná žízeň jí stahovala hrdlo. Měla pocit, že začíná stravovat svůj vlastní žaludek. Ruce se jí klepaly a nebyla s to polknout.
Po dvou dnech, poté co byla schopná ze sebe dostat aspoň nějakou tekutinu, vypila svou vlastní moč, kterou nachytala do prolákliny v pomalu tající, térem pokryté střeše. Moč byla horká a kyselá a chutnala příšerně. Mám to zapotřebí, když stejně umřu?

V člověku ocitnuvším se v kritické situaci se obvykle vzbudí nebývalá touha žít. Jako by padal do propasti, ale v poslední chvíli se zachytil a prsty zarýval do trsů trávy, jako se tonoucí chytá stébel. Nohy visí ve vzduchu, člověk kope a křičí. Taky křičela. A bála se. Co když mě někdo uslyší a zastřelí mě? Postupně se ale ukazovalo, že už není nikoho, kdo by ji zastřelil.

Připlazila se k okraji střechy a svěsila hlavu dolů. Bradu si opřela o žhnoucí okap. Necítila už skoro žádnou bolest. Skočím, říkala si. Skočím a zlomím si vaz. Prý to bolí, pokud člověk skočí nešikovně. Bolí to víc než osamění? Skočím a zlomím si vaz.

Rukama křečovitě svírala okap, který mezitím několikrát zavrzal a každou chvíli hrozilo, že se utrhne docela. Přestože neměla co ztratit, bála se. Vždycky měla strach z výšek. Představovala si, že se s ní balkon utrhne a ona spadne s ním, beton jí zpřeráží všechny kosti a ona bude umírat v pomalých, krutých bolestech. Možná že jí tíha kamení rozdrtí hrudník. Nebo nohy. Nebude se moci pohnout. Bude ležet v ruinách a umírat strašlivou smrtí.
Co na tom sejde? Sežehne mě slunce, nebo si zlomím vaz nebo umřu v křečích.

Přehodila nohu přes okap a pak druhou, až visela jako králík stažený z kůže. Čtyři metry hloubky pod ní. Skočím a zlomím si vaz.

Dopadla měkce, skulila se do vysušené trávy. Rozplakala se. Není mi souzeno umřít. Několik chvil zůstala ležet na zemi a vdechovala pach vyprahlé země. A pak se zničehonic vzchopila, vyskočila, protáhla se, zamotala se jí hlava, a tak se zas sklonila. Není mi souzeno umřít.

Slunce přestalo zapadat. Jako by se Země přestala točit. Vzpomněla si, jaké to bylo v létě ve Švédsku. Slunce taky skoro nezapadalo. Šinula se dál po někdejší silnici mezi opuštěnými paneláky. Jazyk se jí lepil na patro, měla strašnou žízeň, a taky měla pocit, že začala trávit sebe sama.

Krajina, kterou procházela, byla už mrtvá. Slunce žhnulo, horký vzduch se vlnil a stál jako ohromná tepelná stěna mezi ní a panelovými stěnami. To, co ještě nedávno bývalo zelené, zežloutlo a zkroutilo se ve smrtelné křeči. Nasládlý vzduch připomínal přeparfemovanou drogerii. Na zemi ležely desítky lidských ostatků. Vypadané zuby, zlámané nohy, kůže jako hedvábný čínský papír obalovala zbytky toho, co kdysi bývali lidé. Instinktivně si zakryla nos dlaní, která pořád ještě páchla její vlastní močí. Jednou viděla dokument o tom, jak se rozkládá lidské tělo. Rozklad závisí na mnoha faktorech. Na nadmořské výšce, teplotě, vlhkosti, množství hmyzu. Tihle tady budou ležet dlouho a nejspíš se z nich stanou mumie. Představovala si, že ty mrtvé bytosti, které hnijí, mají s lidmi jen málo co do činění, že jsou jako uschlé rostliny. Někdo je přestal zalévat, a tak odumřely.

Někde mezi domy zapraskalo. Okamžitě ztuhla. Měla pocit, že se najednou všechny uschlé rostliny probudily a plazí se k ní jejich šlahouny. Srdce se rozbušilo tak mocně, že čekala, kdy vyskočí ven z hrudi. Těkala očima zleva zprava a nakonec se schoulila k zemi a přikryla si uši rukama a začala se kousat do rtu. Měla pocit, že tráví sebe sama.

Někde za ní mezi domy se ozvalo praskání. Možná to byly cihly, které už nevydržely sluneční žár. Žádné cihly, opravila se. Tohle je betonový svět.
Praskalo to pomalu a pravidelně, jako by někdo opatrně našlapoval. Přitiskla se k zemi. Když sama sebe nevidím, nevidí ani nikdo jiný mě. Tiché, opatrné našlapování se ozývalo čím dál blížeji. Podobně jako dřív si představila, že těsně za ní někdo stojí a téměř jí dýchá na záda. Představila si strašný obličej s ještě úděsnějším šklebem, dlouhé umaštěné vlasy a oči černé jako uhlí. Přesně takový obličej vídala kdysi po nocích za oknem, v zrcadlech, na ztemnělé stěně svého pokoje, šklebilo se to ze stropu, nebo když brzy ráno spěchala do práce, to číhalo mezi stromy. Všude ji pronásledoval a nedalo se tomu vyhnout.
Našlapující se zastavil. Ochromená strachem z ničeho se dál tiskla k zemi páchnoucí rozkladem. Roztřásla se a srdce jako by mělo každou chvílí vyskočit ven z hrudi. Horký letní vítr jí povíval vlasy a teplý vzduch stál a vlnil se.
Čekala nekonečně dlouho. Kdy mě zastřelí? Chvílemi měla pocit, že cítí na zátylku chladnou hlaveň, pak jako by jí někdo sáhnul na krk nebo k ní přiložil svoji upachtěnou rozpálenou tvář. Neodvažovala se dýchat.
Po několika mučivých chvílích zhluboka vydechla.

Někdo ji zezadu objal a přitisknul k ní svoji upachtěnou rozpálenou tvář. O zátylek se otřely dlouhé vlasy. Vytřeštila oči a zůstala sedět ve strnulé póze jakoby připravená k výskoku.

"Žije?"

"Má hmatatelný tep?"
 


Komentáře

1 Charlie | E-mail | Web | 14. července 2015 v 13:32 | Reagovat

Ja sa veľmi bojím, že som to nepochopil, alebo mi niečo ušlo. Alebo to tak má byť, ale jas i neviem pripustiť, že sa nedozviem žiadne pokračovanie a že to ostane tak veľmi otvorené!
Naozaj dlho si neprispela žiadnou poviedkou, ale keď sa po dlhom čase mlčania ozveš, tak to stojí za to. Páčilo sa mi to, hlavne party opakujúce sa, typu "jazyk se jí lepil na patro a slunce olizovalo střechu".
Normálne som z toho dostal úpal

2 Nebohá | 14. července 2015 v 23:10 | Reagovat

[1]: Žádný jednoznačný závěr v tom není. Psala jsem, co mi na jazyk přišlo, a vzniklo z toho tohle. To byla zrovna povídka, co se stvořila tak nějak sama.
Tak jsem ráda, že se ti to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.