Jiný svět je možný! neboli Junktown 2015

28. července 2015 v 0:06 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Jsou dny, který si musíte odžít tělem i duší. A něco takovýho byl i Junktown, třídenní festival v duchu Mad Maxe, Fallouta a dalších postapo vynálezů. Pro milovníka fin de siecle, oživlých mrtvol, ujetých kytar a všeho rozervanýho, jako jsem já, to byla přímo bohoslužba.

Vyrazili jsme stylově v pátečním poledním parnu, takže už samotná cesta do Bratronic kousek od Prahy dost asociovala ovzduší Pustiny a nebylo pak tak těžký se vžít do role. Kupodivu naše skupina přeživších tentokrát nikde nijak výrazně nezabloudila; jenom nám to trochu trvalo, než jsme se domotali k malíři Sant Franielovi, abychom ho nabrali. Kolem čtvrté jsme dorazili na bývalou základnu, kde už se pomalu začali scházet všichni, kdo domnělý konec svět přežili. Člověk jako by najednou přejel do úplně jiné dimenze. Projedete klasickou českou vesničkou a najednou kolem vás rázují statní muži v napůl rozpadlých šatech, nábojnicovým pásem a kvérem zavěšeným na zádech, krásný pouštní ženy, kterým na krku chřestí náhrdelníky z kostí a občas kolem profičí banda řvoucích divochů v sajdkáře.

Nebožka a její nemrtvý gang!
Fotil Patrik Cvak. Ostatní úžasný fotky najdete tady.



Brány Junktownu se otevřely v šest večer. Než nás vpustili dovnitř, museli jsme nejdřív přísahat na Mad Maxe 2 a 4, Fallouta, odříkat aspoň tři oblíbený postapo filmy a svatosvatě slíbit, že se budem chovat slušně a v mezích zákona. Epický úvod dotvořila scéna s plamenometem a "hořícím" nebožákem. Jeden z našich přátel ze zombie fóra (jehož jsem hrdým členem, haha) měl na starosti střelnici, tak jsem neodolala a musela jsem si taky vystřelit. Jsem ale pořád ještě slabá žena vysílená žárem Pustiny, takže jsem měla trochu problém s tím si natáhnout vzduchovku a přešla jsem na lehčí verzi, ze které se mi taky podstatně líp pálilo. To, jak moc mám přesnou mušku, ovšem nechme stranou. Jako většina věcí tohoto druhu mě to hrozně baví, ale děsivě mi to nejde. Takže si musím nastolit tvrdou vojnu, aby to příště bylo lepší. Prošli jsme si bunkry, potkali několik známých tváří a nevynechali ani výstavu fotek Dark Vision studia, obrazů s postapo výjevy od Sant Franiela, Strigy a dalších. Až se odstěhuju, pořídím si pár takových věcí do svýho doupěte taky. Nutně potřebuju v pokoji obraz nebo fotku člověka ve skomírajícím světě. Ještě jsme stihli konec ambientně industriálního výstupu Chroma a chvilku jsme zůstali na after party. Ve Futurografu hned vedle promítali Mad Maxe 2, takže jsem chvíli zůstala na elektronickým hudebním bordelu a ke svým společníkům jsem se přidala později. Byla jsme zvědavá na půlnoční filmový překvapení. Noční prohlídka areálu nějak neklapla, neboť se pan průvodčí někde zdržel a podle pozdějších svědectví nakonec cesta po základně proběhla asi tak v tu dobu, když už jsme se odebrali ke spánku.

Buď jak buď, z půlnočního překvapení se vyklubala naprosto šílená záležitost, která mi tím, že se podstatnou část času odehrávala na pláži, připomínala jiný kvalitní filmový kus - Jesus Christ the Vampire Hunter. Nazi surfers must die ovšem leželi hodně hluboko pod hranicí dobrého vkusu, přesně, jak je to potřeba a jak se očekává. Tak zpětně nevím, jestli mě pak skolil sluneční bolehlav anebo nesnesitelně kvalitní napínavý snímek, který jsem sledovala tak na půl oka a ucha. Ve dvě ráno jsme se odebrali do útulnýho zaprášenýho pokoje v motelu Junktown.
V sobotu jsme měli všichni napilno. Ranní bohoslužbu na Atomovým vršku nesměl nikdo vynechat. Jinak by neměl celý den klid ve své zčernalé duši. Následoval "break fart" (rozuměj fazole) na Náměstí a pak jsme se pomalu přesunuli do Futurografu, kde Chekotay z Vaultu šílené brahmíny přednášel o využití rostlin v postapokalyptických nebo jinak krizových časech. Hned na začátku vysvětlil, že veg(etari)ani nemají šanci na přežití už jenom proto, že rostliny například v zimě moc nerostou a neplodí. To je jeden z aspektů, nad kterým v běžným životě taky docela uvažuju, takže mě až tak nepřekvapilo, že to tady zaznělo. Je ovšem dobrý vědět, že se ze smrkových kořínků reálně moc nenajíte, ačkoliv to radí každý survival guide počínají skautským průkazem, že se kopřivy dají využívat podobně jako špenát a že ne každá kytka je kámoš, jakkoliv je krásná. Obecně bych to shrnula asi jako Chekotay, a to tak, že to, co vypadá hezky a ještě to nikdo nesnědl, asi nebude k jídlu. Podobně zajímavá byla taky diskuze se členy Urbex teamu z Kralup nad Vltavou. Opuštěná místa totiž k postapu patří asi jako Ježíšek k Vánocům. Urbex team mluvil o tom, jak se takový opuštěný místo hledá, jak se tam dá dostat, čím by se každý urbexer měl řídit a tak podobně... Očividně tím žili, a tak jejich vyprávění člověka o to víc vtáhlo.

Pocity krystalického štěstí před Vobchodem
(fotil Patrik Cvak)

O Kruté hře jste možná už někdy slyšeli. Připomíná to baseball, ale funguje to trochu jinak a hrají to divnější lidi, kteří se u toho mlátí larpovým náčiním. Upřímně je obdivuju, že to v tom horku vydrželi. S trochou pseudonásilí se pokračovalo ještě později. O boje jeden proti jednomu byl velký zájem, seděli jsme nad vchodem do bunkru, kde se to celý odehrávalo, jako supi. Říkala jsem si ale, že kdyby se na místě najednou ocitl člověk, co o tom nemá páru, asi by se zděsil. Představte si místo, kde se dva lidi rvou na život a na smrt (samozřejmě s "bezpečnýma" zbraněma), do toho zní bubny a dav vykřikuje, ať se bojovníci přestanou oťukávat, že chtějí vidět krev. Je to zkrátka hra, která vás velmi rychle pohltí i jako diváka. Na stěnu bojiště kdosi kdysi napsal velice padnoucí heslo výborně vystihující povahu celé akce - jiný svět je možný! Přemýšlím, že si s tímhle motivem udělám nějaký tričko. Nebo aspoň nášivku.

Po bojovém zlu přišlo setkání kovu a lidského těla. Ve Spadu v sobotu večer performovala Tačikoma ze studia Hell. Kromě úžasně atmosferickýho tance byla na pořadu večera i trocha háků. Tačikoma se docela často nechává propichovat a zavěšovat taky na různých akcích spřátelených s netopýří scénou, tak jsme tam taky nemohli chybět. Docela mě překvapilo, že několik lidí z toho, co viděli, bylo trochu v šoku. Někomu to naopak asi připadalo málo vzrušující, ale jeho výkřiky "Bude teda něco?" hlas lidu brzy utišil.

Pořadatelé Junktownu razili vizi, že apokalypsa proběhla někdy v padesátých letech, v době nablýskaných bouráků a stylové muziky. Drátů a industriálních zvuků bylo už dost a jako správný netopýr jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít rockabilly hodinku s The Beautifuls. Nejdřív to vypadalo, že po vyhlášení tomboly bude v bunkru trochu prázdno, ale to se brzy ukázalo být mylným dojmem. Všechno to odbušilo v báječným rytmu s tanečnicí Yassamine, dav se zbláznil a lítalo snad všechno, co mělo i nemělo peří. A vůbec, kdo by nebyl unešen kombinací Tank girl a parádní kytarovky? Zbytek večer se nesl v příjemném socializaci. Atmosféra blížícho se konce světa zkrátka sbližuje lidi. Den skončil svítáním.

V neděli ráno už bylo zjevné, že spousta přeživších musí odjet zase dál. Naše skupina si ještě stihla zahrát únikovou hru Kotelna, což spočívalo v tom, že se na základě různých indicií musíte dostat ven z místa/pokoje/čehokoliv. Ocitli jsme se v roli nešťastníků, co jsou ve špatný čas na špatným místě a jestli s sebou nepohnou, sežerou je kanibalové. Když to člověk vidí ve filmu, má pocit, že je to jednoduchý. Ale dostat se z pout a rozluštit hesla na číselný zámky není tak jednoduchý, i když si na tom jenom hrajete. Člověk musí mít dobrý postřeh. Nám několik věcí uniklo a nestihli jsme se dostat ven v časový limit, takže... Kotelna patřila rozhodně k jednomu z nejatmosferičtějších míst celé akce. Vana s umělou krví a jakýmsi kusem masa, místnosti plný kostí a pytlů s neindentifikovaným obsahem byly zkrátka adekvátně děsivý.
Těsně před odjezdem mě ještě zlanařil holič z postapokalyptickýho kadeřnictví, tak jsem si nechala trochu vylepšit svou skoroplešku a je teď ještě výraznější. Nedalo se říct ne, a nakonec to stejně rychle doroste. Postapoholům zdar!

Nevím, jak to dělám, ale zase vypadám, jako kdyby mě někdo zbil, takže se pomalu připravuju na soucitný pohledy kolemjdoucích spoluobčanů. Jinak to prostě nešlo. Jsou totiž dny, který si musíte odžít tělem i duší.
 


Komentáře

1 Lila | Web | 28. července 2015 v 13:07 | Reagovat

Hrozně moc ti to sluší a šíleně ti závidím já chtěla jet, ale nějak nebylo s kým.

2 Firejs | 29. července 2015 v 11:38 | Reagovat

Tričko i nášivku!

3 Lex | Web | 30. července 2015 v 10:07 | Reagovat

Postapo, urbex, harampádí... jakto, že sem o týhle akci nevěděla?!

4 Nebožka | 30. července 2015 v 22:35 | Reagovat

[3]: Nevím, kde všude to propagovali, ale hádám, že spíš v uzavřeným kruhu. Počet návštěvníků byl stejně omezený, takže bylo potřeba si ten lístek koupit včas. Každopádně příští rok bude zas, tak pojeď!

5 Charlie | E-mail | Web | 4. srpna 2015 v 14:33 | Reagovat

Na rok tam nesmiem chýbať.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.