Ať vejde ten pravý! aneb O králi švédského hororu Johnu Ajvide Lindqvistovi

10. července 2015 v 12:55 | Nebohá |  Skandinavistický koutek
John Ajvide Lindqvist dnes patří mezi největší jména současné švédské literatury a sám Stephen King nedávno prohlásil, že Lindqvista považuje králem severského hororu. A řekla bych, že tak usuzuje naprosto právem. Kdo ale ten tajemný Lindqvist je?

(www.listal.com)

(Poznámka bez čáry: jméno John Ajvide Lindqvist se čte Jón Ajvide Lindkvist, nikoliv Džon Ajvid. Vzhledem k tomu, že spisovatelovo jméno takto poangličtili v Českém rozhlasu a tehdy mě jakožto švédštináře očekávajícího správnou výslovnost dost praštilo do uší, pociťuju potřebu se ke jménu vyjádřit.)

John Ajvide Lindqvist pochází ze stockholmského předměstí s tajuplným jménem Blackeberg. Narodil se v roce 1968 a svoje dětství strávil právě mezi blackeberskými paneláky, kam později zasadil také děj svého prvního thrilleru, jehož jméno jistě znáte už jenom díky filmové adaptaci - Ať vejde ten pravý. Ajvide Lindqvist rád promítá vzpomínky z dětství do svých děl. To je ostatně velmi častý jev a těžko říct, zda je vůbec možné napsat román, aniž by se do něj tvůrce nějak promítl.


Malý John se rád bavil kouzelnickými triky, vysedával kdesi u metra a oblažoval svým uměním kolemjdoucí. Ve třinácti letech jej dokonce přijali do Švédského magického kroužku (Svenska magiska cirkeln) a jako mladý muž se živil dokonce jako stand-up komik! Do magického světa utíkal možná částečně před spolužáky, kteří jej šikanovali. Situace se jednou vyostřila natolik, že John zapálil jednomu z agresorů školní skříňku. Tato scéna se ostatně v trochu změněné podobě vyskytuje i ve zmiňovaném debutu Ať vejde ten pravý, který vyšel v roce 2004 a setkal se s velmi příznivým ohlasem. Kniha o androgynním upírovi a šikanovém chlapci sklidila takový úspěch, že byla o několik později pod taktovka Tomase Alfredssona převedena na filmové plátno. Zatímco film je spíš noir drama o nešťastných dětech, samotný román je skutečně hororovým dílem.

(www.let-the-right-one-in.com)

Příběh Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in) se odehrává někdy v osmdesátých letech na švédském předměstském sídlišti. Jak asi čtenář očekává od severského románu, je tam pořádná zima a jednomu z toho chvílemi běhá mráz po zádech. Šedivé blackeberské dny naruší několik záhadných útoků a vražd. Oskar si z novin vystřihuje články o sériových vrazích a v jednom z vedlejších bytů prosí Eli svého opatrovníka Håkana, aby jí obstaral obživu. Oskara ve škole šikanují a on sní o tom, že jednou svým trýznitelům krvavě pomstí, zatímco Eli musí zabíjet, aby přežila, přestože se jí to příčí. Jednoho dne se děti setkají a vznikne mezi nimi něžné přátelské pouto. Oskar tuší, že s Eli není všechno tak docela v pořádku. Divně zapáchá, chodí nalehko a vypadá, jako by snad nikdy nejedla. Postupně se začne odkrývat Elin děsivý příběh...
Román si hraje s několika dějovými linkami - osudy jednotlivých postav, světy dětí a dospělých, se pozvolně setkávají splývají a popisují tak několik temných týdnů v dějinách Blackbergu. Ačkoliv samotná zápletka zní podobně dramaticky jako lecjaký jiný upírský román, Ať vejde ten pravý se v několika směrech vymyká. Lindqvist předně pracuje s postavou androgynního dětského upíra, což v tomto typu literatury není tak obvyklé. Pakliže byste v románu hledali romantiku, vězte, že jí tu najdete, co by se za nehet vešlo. Ne snad že by se tu žádné něžné vztahy nepěstovaly, jen jsou snad trochu nekonvenční. Elin přítel je totiž pedofil, kterému Eli slíbila, že mu bude po vůli, když se o ni postará. Nějak ale Håkanovi opomene sdělit, že tak blízkého kontaktu není fyzicky schopná. Několik kapitol, kde se z Håkana stane de facto pedofilní oživlá mrtvola sápající se po nešťastném dítěti, je vysloveně nechutných. Lindqvist používá barvitý hovorový jazyk. Rozkládající se tělo, různé tělní tekutiny a mozkomíšní mok patrně nikterak noblesně popisovat nelze.

(www.johnajvide.com)
Autorkou fotografie na přebalu sbírky Låt de gamla drömmarna dö je Lindqvistova žena Mia Ajvide, po níž spisovatel také přijal svoje prostřední jméno. Na obrázku je mimochodem zvěčněn sám Lindqvist.

Buď jak buď, románem Ať vejde ten pravý si John Ajvide Lindqvist rozhodně získal srdce mnohých. Následující dílo Jak zacházet s nemrtvými už je o poznání psychologičtější. Opět má lehce dokumentární styl. Tentokrát se ovšem zápletka točí kolem množství mrtvých, kteří vstali z hrobů a míří domů. Živí lidé neví, jak s nimi naložit. A vůbec - jaké domů mají na mysli? Pokud dáváte přednost spíš teskným příběhům, pak vás tato knížka patrně bude bavit.
Následovala sbírka povídek Papírové stěny, kde Lindqvist opět využívá hororových motivů, prvků nadpřirozena, sem tam se v nich odrazí něco ze sci-fi. V podobném duchu se odehrává i Lindqvistova druhá povídková sbírka Låt de gamla drömmarna dö (Nechte staré sny zemřít, česky tuším ještě nevyšla), která obsahuje také volné pokračování onoho upírského příběhu o Oskarovi a Eli.
V objemnějších románech Lidský přístav (Människohamn) a Hvězdička (Lilla stjärna) stojí ve středu dění opět děti. Hvězdička vypráví o záhadné holčičce, kterou jednou při sběru hub nalezne v lese hudebník Lennart. Rozhodne se si zvláštní děvčátko, které nemluví, ale jen tak si pobrukuje, ponechat a ze strachu, aby se o něm nikdo nedozvěděl, jej drží v naprosté izolaci od okolního světa. To se mu ovšem jednoho dne vymstí... Na ostrově Domarö, kde se odehrává Lidský přístav, pro změnu jedna holčička beze stopy zmizí. Její nešťastný otec se po letech na prokletý Domarö vrací, aby svoje dítě našel, a postupně se odkrývá tajemná historie ostrova, jehož obyvatelé před mnoha lety porušili smlouvu s mořem.

Ajvide Lindqvist sice hojně využívá prvků nadpřirozena, ale velmi decentně. Netají se ani tím, že ve svých vyprávění reflektuje také svoje dětství - sám vyrůstal na Blackebergu a zažil útisk ze strany svých spolužáků, jeho otec utonul na moři (podobně jako jedna z postav v Lidském přístavu)... Zajímavé je, že v jeho díile taky často probleskují odkazy na jeho oblíbené hudební inteprety, například v Lidském přístavu jedny z postav komunikují téměř výhradně citováním textů různých punkrockových kapel. Na jeho dílo je možné nahlížet i na jakousi společenskou kritiku zasazenou do typicky severského prostředí bez ohledu na to, zda se jedná o šéry, předměstí nebo Skansen ve Stockholmu. Možná nám chce jenom naznačit, že ponurý sever ve svých stínech přece jenom skrývá nějaká podivná tajemství...!

Stránky Johna Ajvide Lindqvista, kde najdete další informace o jeho tvorbě a životě, zde.
 


Komentáře

1 Lila | Web | 10. července 2015 v 16:03 | Reagovat

Tenhle článek mě neskutečně potěšil, protože pana Lindqvista mám velice ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.