Červenec 2015

Jiný svět je možný! neboli Junktown 2015

28. července 2015 v 0:06 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Jsou dny, který si musíte odžít tělem i duší. A něco takovýho byl i Junktown, třídenní festival v duchu Mad Maxe, Fallouta a dalších postapo vynálezů. Pro milovníka fin de siecle, oživlých mrtvol, ujetých kytar a všeho rozervanýho, jako jsem já, to byla přímo bohoslužba.

Vyrazili jsme stylově v pátečním poledním parnu, takže už samotná cesta do Bratronic kousek od Prahy dost asociovala ovzduší Pustiny a nebylo pak tak těžký se vžít do role. Kupodivu naše skupina přeživších tentokrát nikde nijak výrazně nezabloudila; jenom nám to trochu trvalo, než jsme se domotali k malíři Sant Franielovi, abychom ho nabrali. Kolem čtvrté jsme dorazili na bývalou základnu, kde už se pomalu začali scházet všichni, kdo domnělý konec svět přežili. Člověk jako by najednou přejel do úplně jiné dimenze. Projedete klasickou českou vesničkou a najednou kolem vás rázují statní muži v napůl rozpadlých šatech, nábojnicovým pásem a kvérem zavěšeným na zádech, krásný pouštní ženy, kterým na krku chřestí náhrdelníky z kostí a občas kolem profičí banda řvoucích divochů v sajdkáře.

Nebožka a její nemrtvý gang!
Fotil Patrik Cvak. Ostatní úžasný fotky najdete tady.


Na dni nesejde.

11. července 2015 v 23:40 | Nebohá |  Literární pokusy, omyly a výkřiky
Po dlouhé době mlčení jsem něco napsala. Připomínky vítány.

----

Jako žába ležela roztažená na střeše někdejšího obchodu. Horký letní vítr jí povíval vlasy a teplý vzduch stál a vlnil se. V trávě vrzali čvrci a sarančata, jinak všude panovalo zvláštní ticho. Jako by nic jiného než ona a cvrči a sarančata neexistovalo. Byla rozhodnutá na střeše setrvat tak dlouho, dokud všechno nepřejde. Vyvýšené místo bylo to jediné, kde se ještě dalo před něčím schovat. Žaludek se jí stáhl v hladové křeči. Předevčím rozžvýkala uhynulou krysu, kterou našla u silnice. Pravidlo sedmi vteřin, řekla si, možná by bylo dobře zavést pravidlo sedmi dnů. Následující dva dny strávila zvracením a s úpornými průjmy. Člověk je všežravec!
Zastínila si obličej rukama a soustředila se na svůj dech. Byla to taková obyčejná neděle. Nebo už mezitím přišlo pondělí, úterý? Vždyť je to jedno. Na ničem už stejně nesejde. Vždycky si představovala sebe samu sedící na dvorku venkovské chalupy se skleničkou dobrého červeného vína a udílející rady do života svým bezstarostným vnoučatům.
Zůstala sama. S cvrčky a sarančaty.

Ať vejde ten pravý! aneb O králi švédského hororu Johnu Ajvide Lindqvistovi

10. července 2015 v 12:55 | Nebohá |  Skandinavistický koutek
John Ajvide Lindqvist dnes patří mezi největší jména současné švédské literatury a sám Stephen King nedávno prohlásil, že Lindqvista považuje králem severského hororu. A řekla bych, že tak usuzuje naprosto právem. Kdo ale ten tajemný Lindqvist je?

(www.listal.com)

(Poznámka bez čáry: jméno John Ajvide Lindqvist se čte Jón Ajvide Lindkvist, nikoliv Džon Ajvid. Vzhledem k tomu, že spisovatelovo jméno takto poangličtili v Českém rozhlasu a tehdy mě jakožto švédštináře očekávajícího správnou výslovnost dost praštilo do uší, pociťuju potřebu se ke jménu vyjádřit.)

John Ajvide Lindqvist pochází ze stockholmského předměstí s tajuplným jménem Blackeberg. Narodil se v roce 1968 a svoje dětství strávil právě mezi blackeberskými paneláky, kam později zasadil také děj svého prvního thrilleru, jehož jméno jistě znáte už jenom díky filmové adaptaci - Ať vejde ten pravý. Ajvide Lindqvist rád promítá vzpomínky z dětství do svých děl. To je ostatně velmi častý jev a těžko říct, zda je vůbec možné napsat román, aniž by se do něj tvůrce nějak promítl.