Duben 2015

Lyckan står den djärve bi!

30. dubna 2015 v 1:29 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Víte, jak se pozná absolutní štěstí? Roztřesou se vám ruce, jazyk se vám plete, oči těkají a usmíváte se i na ty, kteří se na vás mračí. Přišel mi dopis, báječná zpráva. Dostala jsem stipendium na švédskou školu a v srpnu na čtvrt roku odjíždím. Myslela jsem, že se rozpláču štěstím a četla jsem si ten e-mail asi čtyřikrát. Připadalo mi to jako moc štěstí najednou.

Jmenuje se to Önnestad, bydlí tam asi tak 1 300 duší a je to ve Skåne, na jihu Švédska, kde se mluví skoro až dánsky znějící švédštinou, takzvanou skånskou. Když jsem si psala s jedním kamarádem Švédem, seznal, že to vlastně jedu spíš do Dánska. - Do Kodaně, po které už dlouho toužím, to bude cobydup!

Někdy si říkám, že mám víc štěstí než rozumu. Prošvihla jsem totiž poslední datum podání přihlášky, následně si rvala vlasy a pomalu i nehty. Za pomoci velmi kajícného e-mailu jsem zalarmovala Švédský institut, a oni byli tak hodní, že mi znovu otevřeli přihlašovací formulář. Ten den, kdy jsem přihlášku odeslala, přišel k nám do obchodu nějaký Švéd. Zrovna telefonoval a řešil nějaký IT záležitosti. Měla jsem tehdy pocit, že je to znamení a že pojedu!
Pořád nechápu, jak je možný, že mi dali už podruhé stipendium - a to ještě poté, co jsem to tak hloupě pokazila. Jestli tohle není znamení toho, že existuje nějaká vyšší mocnost, ke které stojí za to se modlit nebo upínat, tak už nevím, co jinýho by mě mělo přesvědčit. Ano, jsem primitiv a nestydím se za to.

Zítra podám výpověď. Je mi to líto, protože mě moje práce upřímně baví, ale uskutečňování snů má přednost. Pokud všechno dobře dopadne, budu mít volný červenec, což bych ráda částečně využila k poflakování se v lesích s batohem na zádech za předpokladu, že najdu spolutuláky. Kromě toho se chystám na post apo festival Junktown, což bude taková pěkná tečka za tím naším případem.

Mimochodem, nedávno jsem byla na báječné akci, na The Walking Dead larpu. Strávila jsem dva dny na bývalé (a stále krásné!) vojenské základně v jižních Čechách, kde jsme si celou sobotu hráli na to, že musíme přežít v apokalyptickým světě plným nebezpečných živých a oživlých lidí. Úžasný zážitek. Za pár týdnů mě čeká něco trochu míň post apo - vysněný Wave Gotik Treffen.

...mám vážně víc štěstí než rozumu.

Přeživší. Jsem ta zhruba uprostřed, brýle na hlavě.

Hanebná věda aneb O zlodějích těl a anatomech věku devatenáctého

11. dubna 2015 v 23:42 | Nebohá |  Variace pro temnou strunu
Věk devatenáctý byl stoletím věd, zejména těch přírodních. Tehdy se mimo jiné rozvíjela moderní antropologie, patologie a anatomie, jak je známe dnes. A taky vznikalo čím dál více anatomických škol. Člověk a jeho vývoj byl zkrátka ve středu zájmu. Mary Roach ve své knize Jak si žijí nebožtíci píše, že "jen málokterá věda má tak skandální, hanebné a neblaze proslulé počátky jako anatomie člověka."

Paul Cézanne - Pitva

Dnes se k pitvě člověka přistupuje s nejvyšší úctou a medici se učí na tělech dobrovolných dárců. V 19. století se využívala téměř výhradně těla popravených zločinců, tělo vědě tehdy žádný soudný křesťan nevěnoval. Jenomže s rostoucím počtem soukromých anatomických škol vzrůstala pochopitelně poptávka po tělech, a tak vesele vzkvétal i černý trh. Tehdy se právo musela vypořádat s novou okolností - kromě vykradačů hrobů, kterým šlo především o uložené cennosti, se na scéně objevili i zloději těl, často také nazývání vzkřišovatelé. Ti měli zejména v takzvané pitevní sezoně, která probíhala od října do května, aby se předešlo zápachu a rychlému rozkladu těl, plné ruce práce. Mnoho takových vzkřišovatelů pracovalo v anatomických laboratořích nebo jako hrobníci, pro něž byla vykopávka vítaným přivýdělkem. Čerstvý nebožtík nijak zvlášť nezapáchal. Lupič těla nemusel vykopat celý hrob, ale jen jeho horní konec. Pak pod víko rakve vsunul sochor, zapáčil vzhůru a odlomil asi třicet centimetrů. Mrtvolu nato vytáhl za provoz omotaný kolem krku nebo kolem těla v podpaždí a hlínu, kterou navršil na plachtu, naházel zpátky. Celá akce netrvala ani hodinu.

Lark Rise to Candleford (Velká Británie, 2008)

5. dubna 2015 v 23:19 | Nebohá |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Lark Rise to Candleford je jednou z mnoha roztomilých sériích o životě za doby královny Viktorie, na kterou si Britové tolik potrpí. Seriál vychází ze vzpomínek Flory Thompson a má několik řad. Pokud tedy sháníte nějaký příhodný večerníček, Lark Rise se k tomuto účelu hodí báječně.

(www.amazon.com)

Děj je zasazen přibližně do 80. let 19. století a odehrává se v Oxfordshirem. Zdá se, že středem veškerého společenského dění je pošta v Candleford, již má pod palcem svobodomyslná a laskavá slečna Dorcas Lane. Dorcas se má na poště co ohánět, a tak se do provičního městečka dostane mladinká Laura, dcera sestřenice Dorcas, která do té doby neznala nic jiného než vcelku prostý vesnický život v Lark Rise - odtud tedy název. Vnímavá Laura ráda píše a pozoruje příběhy odehrávající se v nejbližším okolí. Na poště spolu s Dorcas pracuje ještě pošťák Thomas, dobrácký, ale tvrdohlavý a poněkud ostýchavý muž lpící na křesťanských ideálech, po němž pokukuje Margaret, poněkud škrobená dcera místního vikáře. V jednom z vedlejších domů bydlí dvě svobodné sestry, jejichž krejčovský salon Candlefordu zprostředkovává vstup do světa nejnovějších módních výstřelků a zároveň místním poskytují téměř prvotřídní servis o všem, co se kde šustne. Laura si ale taky všimne, že Dorcas pojí nějaké zvláštní pouto ke správci Timothymu. Že Timothyho manželka je stále nějaká pobledlá a smutná a že správcův hajný po ní, po Lauře začíná pokukovat... A pak jsou tady taky obyvatelé Lark Rise - maminka a tatínek anebo Queenie, pomyslná matka rodu, a lehce zmatený Twister, dva staří lidé, kteří se stále mají nade všechno rádi.

Jak Thomas koupil své ženě prádélko...

Lark Rise to Candleford je laskavým, a také vtipným pohledem do maloměstského života, soupeření mezi vesničany a měšťáky, vypráví taky o lásce a starostech. A hezky zrcadlí problémy tehdejší doby - nešťastný sňatek, nemanželské děti, třídní rozdíly, práva pracujících, otázku ženské rovnoprávnosti, ale i bulvární noviny... Jak jinak, koneckonců jde o produkci BBC. Naštěstí se většina problémů vyřeší a každý díl končí opravdu téměř jako pohádka - smírem a naučením a v nejlepším případě potřesením ruky. Zápletka sice bývá často banální a do filosofických dramat má seriál daleko, ale pro ty z nás, co se potřebují utěšovat lehce sentimentálními příběhy a stále oblibují pohádky a záběry na zelenající se luka a lesy, je jako stvořený. Tak naklepat peřiny a hurá do Candlefordu!

Jak se Minnie rozhodla, že bude krásná: