Vyhoštěná smrt?

4. března 2015 v 0:09 | Nebohá |  Variace pro temnou strunu
V jednom z posledních čísel časopisu Respekt vyšel článek o tom, jak truchlí muži. Nemají to jednoduché - společnost je pořád staví do role těch, kteří si za každou cenu musí udržet tvář - a ne aby plakali!
V článku se mimo jiné píše o Jakubovi, kterému zemřela maminka. Po pohřbu seděl v matčině pokoji a najednou na něj padla tíha a žal a rozplakal se. Vzápětí mu zazvonil mobil. Neznámé číslo. Chvíli váhal a pak telefon zvedl. Na druhém konci se rozpačitě ozval hlas jeho sousedky. Říkala, že se z maminčina bytu ozývají hrozně zvláštní zvuky, že by se tam možná měl zajet podívat. "Sousedce jsem vysvětlil, že máma umřela a že úplně normálně brečím a vzlykám a ještě asi chvíli budu." (Respekt, ročník XXVI, 23. 2. - 1. 3. 2015)

(www.kosmas.cz)

Autor článu zmiňuje knížku jménem Vyhoštěná smrt od Jiřiny Šiklové, což je poměrně známá česká socioložka. V ní se píše, že jsme nejenom vypudili pojem smrti z našich životů, ale že jsme také zapomněli truchlit. Není to pravděpodobně nic, co bychom o sobě nevěděli. Když si člověk ale knížku přečte, uvědomí si, kolika zdánlivých maličkostí se ve své komunikaci s umírajícími zříkáme a že tím, že smrt vytěsňujeme a odmítáme o ní mluvit, si vlastně o to víc ubližujeme.

Celá staletí si člověk během života uspořádaval věci, o tom, co komu připadne se celkem běžně mluvilo. Člověk umíral především doma, mezi svými blízkými. Dnešní umírání je jaksi sterilní, většina lidí odchází na onen svět v institucích. Neříká se tomu už ani umírání, ale terminální stadium. Je jedno, jak moc je zjevné, že člověk umírá, pořád jako by na tom bylo cosi k léčení. Současná medicína mi trochu připomíná soutěžní disciplínu - důležité je zkrátka vyhrát. Ale nad čím? Některé závody se však vyhrát nedají - a na tom není nic špatného.

Jiřina Šiklová v knížce píše, že až v nedávné době se začala věnovat pozornost takzvané paliativní medicíně, kdy jde o to ulehčit odcházejícímu člověku, ale ne o to prodloužit život. Lékaři často sami nevědí, jak s nevyléčitelnými pacienty mluvit:
Na lékařských fakultách se donedávna ani mladí lékaři neučili, jak se ptát smrtelně nemocného pacienta na jeho obavy ze smrti, jak před ním o tomto konečném stadiu života mluvit. Jak s ním jednat, jak mu sdělit finální diagnózu. Zase to cizí slovo. Jednodušší by bylo říci mu, že brzo zemře, tedy že je ante finem, před koncem svého života. Objeví-li se pacientovi slzy v očích, je to spíš komentováno jako jeho přecitlivělost: "Přece nám tu nebudete plakat!" A pacient se jako napomenuté malé dítě stáhne se svou psychickou bolestí, o své úzkosti z konce vlastního života už nemluví. Stydí se za to, zatímco na fyzickou bolest si stěžuje a někdy ji i zveličuje. (Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt)

Je pochopitelné, že lékaři nemají a nejspíš ani nemohou mít sílu probírat s každým pacientem, který umírá, všechna hnutí jeho mysli. A nemějme jim to za zlé. Měli by ale dotyčnému poskytnout alespoň základní oporu, vysvětlit mu jeho stav, vystříhat se zbytečných vyšetření - což je právě to, v čem bohužel často selhávají. Nejbližší by pak měli s umírajícím mluvit, ptát se na jeho pocity, nechat ho vyslovit to, co si třeba celý život nechával pro sebe, zkrátka ho nechat svůj život nějak uzavřít. Celá léta to tak běžně chodilo.

Dnešní člověk neumí truchlit. Šiklová píše, že dříve "bylo všem jasné, jak dlouho se má truchlit. Moderní doba nemá zřetelně stanovené hodnoty a z nich odvozené limity. Proto se musíme rozhodovat častěji sami. Individualismus nás i v tomto bodě osvobozuje, ale současně zatěžuje. A to i ve vztahu k těm, kdo truchlí."
Pokud se v rodině s dětmi nemluví o tom, kam dědeček odešel, je pochopitelné, že si s sebou ponesou nepříjemnou vzpomínku. Připravujeme se o fáze loučení - odmítáme pohřby, které jsou přitom veledůležitou součástí přechodového rituálu, snad proto, že by to znamenalo uvědomit si vlastní smrtelnost. Připravujeme se o poslední rozloučení s tím, na kom záleželo, koho jsme milovali. Není divu, že se, když milovanou bytost necháme tak náhle zmizet, tak trápíme a nedovedeme se s tím smířit. Uvažovat o smrti je ale naprosto přirozená záležitost a je to právě to, co nás od ostatních živých tvorů odlišuje. Tak se tomu přestaňme bránit.

Kniha Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt vyšla v roce 2013 v nakladatelství Kalich. Je to krátký soubor úvah o tom, jak to s námi a tou smrtí vlastně je. A třeba pomůže trochu pootevřít dveře naší novodobé společenské třinácté komnaty.
 


Komentáře

1 Charlie | E-mail | Web | 8. března 2015 v 19:40 | Reagovat

Zaujímavé, knižku si asi kúpim.

2 Lukáš Přibyl, DDV | Web | 9. března 2015 v 12:57 | Reagovat

[1]: rovněž uvažuji nad koupí

3 Firejs | 10. března 2015 v 20:18 | Reagovat

To nevypadá na příliš veselé čtení... Ale jinak s tím docela souhlasím.

4 The Cool Kid | 5. dubna 2015 v 12:54 | Reagovat

Knihu musím číst povinně do školy, i když jsem prvně odmítala, začetla jsem se do ní a přišla mi velice zajímavá. Rozhodně doporučuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.