Březen 2015

O hlavičkách tsantsa

12. března 2015 v 20:57 | Nebožka |  Variace pro temnou strunu
Možná už jste o nich slyšeli, možná jste je dokonce viděli. A třeba Náprstkovo muzeum v Praze vlastní hned 10 exemplářů malých lidských hlav, připomínajících svou velikostí spíš panenku, než skutečný lidský pozůstatek. Výroba tsantsy je opředena různými bájemi - nejedná se o žádné stloukání lebečních kostí, ani nejde o podivné čáry a kouzla, ale zvláštní chemický proces.

Tsantsa je rituální artefakt - je to preparovaná lidská hlava, trofej inidánů kmene Šuarů, někdy nazývaných také jako lovci lebek. Podobné rituály jsou ale obvyklé i u jiných indiánských kmenů.
Pro začátek se nesmí opomenout důležitý fakt, že Šuarové přikládají velký význam duši. Věří, že jich na světě existují tři druhy. S jednou duší se už narodíme, a když zemřeme, duše po smrti odejde do pralesa, projde různými přeměnami (duše zesnulých na sebe berou podobu zvířat), až se z ní nakonec pára. Pak je tu ale druhá duše, takzvaná arutam, kterou mohou získat dospívající chlapci pomocí koupelí v ledové vodě a u vodopádu, půstem, popíjením tabákového odvaru nebo užitím nějakého halucinogenu.

www.williamsproject.org.uk



Vyhoštěná smrt?

4. března 2015 v 0:09 | Nebohá |  Variace pro temnou strunu
V jednom z posledních čísel časopisu Respekt vyšel článek o tom, jak truchlí muži. Nemají to jednoduché - společnost je pořád staví do role těch, kteří si za každou cenu musí udržet tvář - a ne aby plakali!
V článku se mimo jiné píše o Jakubovi, kterému zemřela maminka. Po pohřbu seděl v matčině pokoji a najednou na něj padla tíha a žal a rozplakal se. Vzápětí mu zazvonil mobil. Neznámé číslo. Chvíli váhal a pak telefon zvedl. Na druhém konci se rozpačitě ozval hlas jeho sousedky. Říkala, že se z maminčina bytu ozývají hrozně zvláštní zvuky, že by se tam možná měl zajet podívat. "Sousedce jsem vysvětlil, že máma umřela a že úplně normálně brečím a vzlykám a ještě asi chvíli budu." (Respekt, ročník XXVI, 23. 2. - 1. 3. 2015)

(www.kosmas.cz)

Autor článu zmiňuje knížku jménem Vyhoštěná smrt od Jiřiny Šiklové, což je poměrně známá česká socioložka. V ní se píše, že jsme nejenom vypudili pojem smrti z našich životů, ale že jsme také zapomněli truchlit. Není to pravděpodobně nic, co bychom o sobě nevěděli. Když si člověk ale knížku přečte, uvědomí si, kolika zdánlivých maličkostí se ve své komunikaci s umírajícími zříkáme a že tím, že smrt vytěsňujeme a odmítáme o ní mluvit, si vlastně o to víc ubližujeme.

Celá staletí si člověk během života uspořádaval věci, o tom, co komu připadne se celkem běžně mluvilo. Člověk umíral především doma, mezi svými blízkými. Dnešní umírání je jaksi sterilní, většina lidí odchází na onen svět v institucích. Neříká se tomu už ani umírání, ale terminální stadium. Je jedno, jak moc je zjevné, že člověk umírá, pořád jako by na tom bylo cosi k léčení. Současná medicína mi trochu připomíná soutěžní disciplínu - důležité je zkrátka vyhrát. Ale nad čím? Některé závody se však vyhrát nedají - a na tom není nic špatného.