Leden 2015

Jaké to je být patologem?

5. ledna 2015 v 21:22 | Nebohá + idnes.cz |  Jak se žilo nebožtíkům, než umřeli
Dnes vyšel na idnes.cz zajímavý rozhovor s primářem brněnského Patologického ústavu. Protože články po čase ze serveru zmizí (podobně jako se tomu stalo s videem o kremaci, na které jsem se kdysi přidala odkaz), přepsala jsem článek sem, ať zůstane zachován. Spousta lidí má totiž o patologii poněkud zkreslené představy - jak ostatně vyplývá i z rozhovoru. Několikrát jsem potkala mladé nadšence, kteří si malovali budoucnost jako patologové, trochu moc růžově. Patologie totiž není synonymem pitvy, jak se někteří mylně domnívají. Ale dost už, o tom vlastně celý článek je.



Foto: Anna Vavríková, MAFRA (publikováno na idnes.cz)

Pitvy jsou nyní spíše výjimečné, práce patologa spočívá hlavně v analýze tkání. Primář brněnského Ústavu patologie přesto za téměř 20 let praxe pitval stovky těl. Tvrdí, že neotupěl a těla ani po letech nebere jen jako "kusy masa". O patolozích se traduje řada mýtů, třeba, že se utápí v alkoholu, říká Zdeněk Pavlovský v úvodním rozhovoru projektu iDNES.cz Lidé Česka.

MUDr. Zdeněk Pavlovský se narodil v roce 1971 v Brně. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, téhož roku nastoupil jako sekundární lékař na II. patologicko-anatomický ústav ve Fakultní dětské nemocnici (v roce 2001 byl ústav přesunut do Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích a dnes nese název Ústav patologie). V letech 2000-2003 pracoval jako sekundární lékař na Oddělení patologie Masarykova onkologického ústavu. Od roku 2003 je zpět na Ústavu patologie, posledních pět let působí na pozici primáře. Je zaměstnán rovněž jako odborný asistent na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a podílí se na výuce mediků.

Spočítal byste, kolik lidských těl vám na pitevně prošlo rukama?
Mám odpitváno několik set zemřelých. Pitva je ale dnes už marginální součást mé práce, osobně jsem člověka nepitval několik let. Každý z nás se ale s péčí patologa, která se skrývá pod pojmem histologického vyšetření, setká několikrát v životě. Když si necháte například vyříznout znaménko, následně ho analyzuje patolog. O patolozích koluje řada mýtů. Jeden z nich je, že patolog nedělá nic jiného, než že pitvá.

Takže převážně analyzujete nálezy?
Většinou celý den sedíme u mikroskopu a prohlížíme preparáty, popřípadě odbíháme do laboratoří upřesňovat technické záležitosti.
Přesto ale říkáte, že máte odpitvány stovky těl. Vnímáte je ještě jako individuální zemřelé? Připouštíte si například, když jde o mladého člověka, nebo jsou pro vás těla už jen "kusy masa"?
Pořád si to uvědomuji. Když umře starý člověk, berete to jako přirozenou součást života. Když je to pacient mladý nebo dítě, tak je to samozřejmě náročnější, protože toho pacienta je vám líto. Nedá se tedy říct, že s přibývajícím počtem pitev se zvyšuje vaše rezistence vůči lidskému neštěstí.

Novoroční

1. ledna 2015 v 21:10 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Proběhl kolem rok 2014. Zažila jsem toho vlastně docela hodně. Odjela jsem na půlroku do Švédska - loni touhle dobou jsem se už nutila k tomu, abych si začala aspoň sepisovat seznam potřebností. Pořád si pamatuju, jak jsem se cítila, z čeho jsem měla strach a na co jsem se těšila. Někdy mám pocit, jako bych se dokázala vtisknout do minulosti a p(r)ocítit to znovu. Celý rok vlastně považuju za emočně nabitý. Nějaká pouta skončila nebo se bezděky rozpadla. Toho posledního je mi ještě pořád líto a pořád na to myslím. Ale v momentě, když mám ten známý hlodavý pocit, že jsem překročila některou ze svých hranic, už se prostě nemůžu vrátit. A to byl přesně ten případ. Jako předsevzetí si dávám zbavit se celkem zbytečných pocitů viny a výčitek. Tak to prostě v životě občas chodí, že člověk musí něco nechat rozpadnout nebo pustit. Možná se částečně vrací ta životní skepse, která se mi občas zahryzne do noh a brání mi v rozletu. Možná jsem jenom dospěla do takzvaně dospělé životní fáze, kdy si uvědomuju, že něčemu se nedá uniknout. Pomalu si asi začínám uvědomovat, že celá ta moje posedlost morbiditou je jenom nekonečná hrůza z toho, že o všechny nakonec přijdu a zůstanu sama. Zrovna teď mi ten strach trochu krade ze síly. Jenom jsem to nikomu neřekla. Nejdůležitější je zatnout zuby a strach shodit.

Ale pořád mám ještě z čeho se těšit. Mám práci, kterou mám upřímně ráda a těším se do ní, studium mě taky baví, nedávno jsem po letech snažení konečně našla v antikvariátě Baudelairovy dopisy.

Vám i sobě přeju do nového roku hodně sil a odvahu a přikládám kaloně pro štěstí!