Prosinec 2014

Vrtěti ženou (Velká Británie / Francie, 2011)

26. prosince 2014 v 14:32 | Nebohá |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Film Vrtěti ženou líčí příběh, který se skutečně tak trochu stal - doktor Mortimer Granville pro zjednodušení léčby hysterie, závažného dámského onemocnění, s pomocí svého přítele vynalezne vibrátor. Vrtěti ženou rozhodně není žádný velkolepý historický snímek, ale komedie. Na ČSFD film nasbíral myslím celkem adekvátních 72 %.

Vrtěti ženou

Doktor Granville je mladý muž uznávající pokrok. Jeho kolegové ale odmítají brát vážně nové objevy a teorie a dál zarytě pokračují ve starých, rezavějících kolejích. Granville vystřídal snad už všechny londýnské nemocnice. Nakonec jej vezme na milost vážený doktor Dalrymple, zabývající se léčbou ženské hysterie, jenž naléhavě potřebuje do ordinace pomocnou ruku - doslova. Metoda doktora Dalrymplea spočívá jednoduše v uspokojení ženy rukou, což tehdejší viktoriáni skutečně nepovažovali za nic zvráceného, ale funkční léčbu. Na Dalrymplea se stojí fronta a ruce doktora Granvillea dostávají také zabrat. Aby ulevil svým znaveným a oteklým končetinám, sestrojí společně se svým blízkým přítelem-vynálezcem kouzelný přístroj - první elektro-mechanický vibrátor. A čekárna začíná praskat ve všech.
Doktor Granville však kromě medicinských záležitostí řeší také zapeklitý srdeční problém. Jeho zaměstnavatel, u nějž bydlí, má dvě dcery - spořádanou Emily a Charlottu, která si dělá všechno po svém. Kterápak to asi vyhraje?

Prosincové hlášení

8. prosince 2014 v 20:11 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tak už je prosinec, a pořád nesněží. Když jdu ráno do práce a je ještě tma, představuju si, že jsem ve Falunu a všude kolem je vlastně spousta sněhu. Já bych taky někam jela...! Ani jsem netušila, že by se mi kdy mohlo po nějakým místě tak stýskat - nepočítaje táborové stesky po domově. Chybí mi jezero Varpan, lesní cesta do školy, obrovská knihovna plná švédských knih, kočky na zápraží, språkfika a tak dál. Stesk se (kupodivu) až tak neváže na lidi, ale na místo. Ale já se tam vrátím.

Pár věcí v mým životě se už zase změnilo, lidé přicházejí a odcházejí. Čas někdy odkrývá dřív netušené. Vrátila jsem se víceméně ke svýmu falunskýmu způsobu žití - totiž ke králičí stravě, jak tomu ráda něžně říkám. Chybělo mi to. Momentálně kromě kromě antikvárních úlovků vášnivě nakupuju zeleninu a jídlo, při jehož tvoření nebyl zmařen žádný život. Nejde to bohužel úplně, protože nebydlím sama a moje rodina celkem pochopitelně odmítá vařit nadvakrát. Tak sem tam něco skousnu, ale nadšená z toho nejsem. Kompromis "upečte si maso a mně zeleninu, a každý bude mít to, co chtěl" zatím neprošel.
Člověk by měl hlavně poslouchat, co mu říká jeho tělo. Moje ostatky evidentně milují zeleninu a hummus.

Těším se na Vánoce. A těším se, až si najdu volný odpoledne na pečení cukroví. Perníčky budou ve tvaru losa.
A taky se těším, až si koupím letenku do Stockholmu a někdy na jaře paní matce ukážu jednoho z nejkouzelnějších měst vesmíru.

Čtu Minnen (Vzpomínky/Paměti) od Thorgny Lindgrena. Zaujala mě jeho myšlenka, že člověk nemá paměť (nebo paměti), ale vzpomínky. Celé myriády různých vzpomínek, ať už jsou nebo nejsou úplně skutečné.
A když chci číst česky, vytáhnu si Flaubertovu Salambo. Konečně jsem to ulovila v antikvariátu!

Zimním radovánkám bez sněhu zdar.