Září 2014

Ars moriendi aneb O smrti a fotografii ve věku devatenáctém

15. září 2014 v 21:14 | Nebohá |  Kultura
Přestože si rádi namlouváme, že dnešní svět už nezná žádná tabu, není to tak úplně pravda. Zatímco dnes běžně mluvíme o sexuálních záležitostech a problematiku smrti necháváme stranou, ve věku devatenáctém to bylo naopak. A my se tomu dnes jen podivujeme.


Přibližně do období středověku byla smrt považována za součást univerzálního řádu - tělo se jednoduše vrátilo tam, odkud přišlo, přírodě. Hřbitovy, jak je známe dnes, prakticky neexistovaly; lidské ostatky se jednoduše uložily do hromadného hrobu. Od scholastického odmítnutí smrti jakožto přijetí společenské anonymity pak už byl jenom krůček k modernímu pojetí smrti. Lidé ji postupně začali považovat za součást života, nevyhnutelnou a bolestnou, a uvážíme-li, že se s ní vzhledem k vysoké úmrtnosti setkávali na rozdíl od nás téměř denně, není se vlastně čemu divit. Mentalitu středověkého člověka dobře přiblíží takzvané memento mori, překládané jako pamatuj smrti. Interpretovat si jej jako strach z umírání ale není úplně na místě. Memento mori poukazuje na lásku k životu a nutnost uvědomit si vlastní smrtelnost.

Memento mori z roku 1548 - Death and the Sleeping Woman od Hanse Sebalda Behama. Zatímco kostlivec symbolizuje neustále číhající smrt, spící dívka je symbolem života, plodnosti. Toto spojení sexuality a morbidity je pro novověké memento morti poměrně typické.

Tento motiv se pak znovu objevil na prahu novověku; fascinace smrtí šla tehdy ruku v ruce se zájem o erotično. Za výmluvný, i když poněkud specifický případ se dá považovat třeba markýz de Sade. V 19. století konečně se smrt stala velkým tématem nejen v literatuře a umění jako takovém, ale také v běžném životě.

Dva písaři Gustava Flauberta

13. září 2014 v 22:24 | Nebožka |  Literatura 19. století
"Dost už," praví Bouvard, "z pověstného cogita jsem jelen. Lidé mají představy o věcech za věci samy. Vysvětlují, čemu rozumějí málo, prostřednictvím slov, kterým nerozumějí vůbec. Substance, prostor, síla, hmota, duše. Co slovo, to abstrakce, pomysl. Co se týče Boha, nemožno vědět, jaký je, ačli je vůbec."


Podobný náhled na svět jako dva vysloužilí písaři Bouvard a Pécuchet měl dost možná i jejich samotný stvořitel Gustav Flaubert. Zklamaný společenskou i politickou situací 70. letech 19. storočí promítl část svojí skepse do satirického románu Bouvard a Pécuchet. V něm se vysmívá vědě jako modernímu náboženství, všeobecné lidské hlouposti a diletantismu.
Flaubertovi bylo tehdy těžko na duchu - připadal si už starý, ač mu tehdy bylo pouhých šestapadesát let, trápily jej psychické problémy a hmotná nouze. Josef Kopal píše o tomto období v předmluvě k vydání z roku 1960 v SNKLHU*:

Válka roku 1870/71, která Flauberta vyhnala na čas z Croissetu, zasadila těžkou ránu jeho vlasteneckému cítění. (...) Jeho "bourgeoisophobie" - nenávist k měšťákovi, k tomu, kdo podle jeho definice "smýšlí nízce" - byla vydrážděna událostmi, v nichž spatřoval konečný triumf měšťáctví. Aby si ulevil žluči, která ho dusila, jal se psát dílo, v němž si chtěl podle svých vlastních slov "vylít vztek", pomstít se lidské hlouposti.

Z podobných pohnutek sepsal ostatně už i jedno z dřívějších děl - Slovník přejatých myšlenek, který je někdy považován za jakousi předlohu. Smyslem tohoto slovníku bylo podle autorových slov sdělovat zvídavému čitateli "v abecedním pořádku o všemožných předmětech vše, co je třeba říkat ve společnosti, aby někdo platil za člověka slušného a roztomilého".

11 otázek a nepsaní

2. září 2014 v 23:18 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Hluboce se stydím za to, že jsem v srpnu napsala jediný článek nevalné informační hodnoty. Ale to máte tak - moji mysl momentálně zaměstnávají jiné záležitosti, a tak se mi zas tak moc psát nechtělo. Ono to zase přijde, nebojte. A vůbec nic zlýho se mi neděje, ba právě naopak. Nejradši bych si místo chůze radostně poskakovala!
Než přijde ta pravá psavá, využiju toho, že mě Lilien vyzvala k zodpovězení 11 otázek. Je to oboustranně výhodná záležitost - vy budete vědět, že jsem naživu, a já nebudu muset mít špatný svědomí, že zase nepíšu!
---
1. Jaký máš vztah ke knihám?
Zbožný, i když se k nim někdy nechovám hezky a povaluju si je u postele. Poslední dobou na čtení nemám tolik času, kolik bych si přála, ale pořád chodím lovit Balzaky a pak si k nim cestou domů vždycky musím přivonět.

2. Co si myslíš o Doctorovi Who?
Vím o něm. Není to sice názor, ale líp asi sloužit nemůžu.

3. Povídáš si se svými rostlinami?
Raději ne, bojím se, že by mě proklely za to, jak bídně se o ně starám.

4. A se zvířaty? :)
Se svým králíkem mluvím každý ráno. Neznalýmu pozorovateli by to nejspíš připadlo jako monolog rozčilené matky. Kromě toho taky ráda zdravím psy a kočky, případně nějaké jiné živočišné druhy.

5. Jak vypadá tvůj ideální den?
Ideální den dělá ideálním to vědomí, že nic nespěchá a ten den mi patří skutečně celý. Takže si vstanu, kdy chci, donesu si snídani do postele a pak se tam vyvaluju, dokud mě to baví. Po úplné exhumaci se vrhnu do nějakýho tvoření. Pak se potkám s Někým a něčím bohulibým vyplníme svůj den.

6. Co je tvůj největší sen?
Být šťastná a mít pocit, že jsem pánem svýho života a mám čas. Tento sen se skládá z materiálních podsložek typu mít obrovskou knihovnu (s kompletní Lidskou komedií) a různými antikvárními úlovky ve staré secesní vile se zarostlou zahradou a bydlet tam s nejbližším člověkem. Těžko říct, co je vlastně můj největší sen. Mám spoustu plánů a snů.

7. Co nejúžasnějšího jsi v životě zažila?
U téhle otázky jsem strávila nejvíc času a pořád nevím, co chci vlastně napsat. Nejhezčí okamžiky byly vždycky ty, když jsem cítila, že na mně někomu záleží anebo že jsem já někoho udělala šťastným. Nebo když se splnilo něco, co jsem si přála.

8. Jaké je tvé životní motto?
Keep dreaming. Neboli nepřestat nikdy snít.

9. Co bys v životě chtěla zažít?
Lásku až za hrob. Zkrátka to nejpevnější, nezlomitelné pouto mezi dvěma bytostmi.

10. Zajímá tě duchovno?
Nepopírám existenci něčeho jemnohmotnějšího, ale nevím, jestli bych to nazvala zrovna zájmem o duchovno. Jdu a (snad) poznávám cestou.

11. Co si myslíš o svém životě?
Dělám, co můžu. Snažím se žít podle toho, jak JÁ chci, jak já to cítím. Někdy samozřejmě přijde srážka se skutečností, ale to k životu jaksi patří. S čistým svědomím můžu říct, že jsem spokojená, protože jednám podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí. A to považuju za veledůležitý.