Přestože si rádi namlouváme, že dnešní svět už nezná žádná tabu, není to tak úplně pravda. Zatímco dnes běžně mluvíme o sexuálních záležitostech a problematiku smrti necháváme stranou, ve věku devatenáctém to bylo naopak. A my se tomu dnes jen podivujeme.

Přibližně do období středověku byla smrt považována za součást univerzálního řádu - tělo se jednoduše vrátilo tam, odkud přišlo, přírodě. Hřbitovy, jak je známe dnes, prakticky neexistovaly; lidské ostatky se jednoduše uložily do hromadného hrobu. Od scholastického odmítnutí smrti jakožto přijetí společenské anonymity pak už byl jenom krůček k modernímu pojetí smrti. Lidé ji postupně začali považovat za součást života, nevyhnutelnou a bolestnou, a uvážíme-li, že se s ní vzhledem k vysoké úmrtnosti setkávali na rozdíl od nás téměř denně, není se vlastně čemu divit. Mentalitu středověkého člověka dobře přiblíží takzvané memento mori, překládané jako pamatuj smrti. Interpretovat si jej jako strach z umírání ale není úplně na místě. Memento mori poukazuje na lásku k životu a nutnost uvědomit si vlastní smrtelnost.

Memento mori z roku 1548 - Death and the Sleeping Woman od Hanse Sebalda Behama. Zatímco kostlivec symbolizuje neustále číhající smrt, spící dívka je symbolem života, plodnosti. Toto spojení sexuality a morbidity je pro novověké memento morti poměrně typické.
Tento motiv se pak znovu objevil na prahu novověku; fascinace smrtí šla tehdy ruku v ruce se zájem o erotično. Za výmluvný, i když poněkud specifický případ se dá považovat třeba markýz de Sade. V 19. století konečně se smrt stala velkým tématem nejen v literatuře a umění jako takovém, ale také v běžném životě.