Srpen 2014

Číslo šest je nostalgičtější než číslo pět

3. srpna 2014 v 21:15 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tak. Minulý rok jsem si říkala, že na počest pátých zplozenin tohoto nemrtvého blogísku napíšu nějaký sentimentální, nostalgický článek. Nakonec se na to nějak nedostalo, možná mi číslo pět nepřipadlo až tak hodno oslav. Šestka je lepší.

Blog se mnou zažil skoro všechno. Když jsem ho začala psát, bylo mi asi šestnáct a nechodila jsem mezi lidi. Protože kniha. Doličné prázdniny jsem strávila v houpací síti s Vévodkyní a kuchařkou od Ladislava Fukse. Tehdy mě nejspíš pohltilo devatenácté století, jeho variace na temnou strunu. Proto jsem si pak taky svůj blog pojmenovala La Duchesse, protože jsem si stvořila svůj vlastní příběh, žila jsem si ve světě, kde jezdily kočáry a pršelo a všechny šlechtičny žily někde na Rennwegu přesně jako Ta Vévodkyně.
Pak nastalo svíravé období chorobných smutků. Trochu jsem pootevřela brány svého vnitřního zámku, abych tam pustila trochu čerstvého vzduchu. Nikdy jsem o sobě nechtěla psát. Vždycky jsem chtěla byla skrytá, neexistující. Nechtěla jsem k sobě nikoho pouštět. Dnes už většina z vás nemá problém mě někde na internetu najít a napsat mi a mě to těší. Tehdy bych se asi vyděsila.

Ale jak by se řeklo u nás doma, nebudu z toho dělat kovbojku. Můj život se samozřejmě neskládá jen ze sertralinu a smutných dní. Jak jsem kdysi kdesi psala, mám i veselýho Hydea. Smutné časy postupně pominuly. Snad úplně.

A jak se mám teď? Jsem nejspolečenštějsí za celé své dosavadní žití, přežila jsem půlroku v cizí zemi a zvládla to natolik důstojně, že pořád přemýšlím, kdy tam vezmu kramle příště, a mám pocit, že život má asi nějaký smysl. Neptejte se jaký. Je to něco, co se nedá jednoduše vysvětlit, sedí to v hrudi, něco jako být tady pro všechny bytosti, na kterých mi záleží. To jen tak bokem, protože víte, že od prvopočátku si kladu jeden jediný dotaz - co je smyslem mýho žití. Rezonující otázka, která mi už několikrát podrazila nohy. Ale já stejně zase vstanu.

Tak teda, myslím, že sentimentální jsem už byla dost. Děkuju vám za, snad nemrtvou, přízeň! Snad to potáhneme ještě dlouho!

Přikládám jeden ze svých posledních obrázků. Jmenuje se Jsem romantička až do morku kosti a tematicky leží, pravda, někde jinde, ale připadá mi pro tuto chvíli dostatečně slavnostní.