Červen 2014

Sedm děsivostí viktoriánské éry

26. června 2014 v 1:05 | Nebohá |  Kultura
Devatenácté století není jen dobou krásných nadýchaných sukní, viktoriánské Anglie a šviháků s nakroucenými kníry. Tehdejší lidé byli skoro posedlí smrtí - vznikla řada spiritistických kroužků, jejichž členové se snažili spojit s dušemi zemřelých, básníci a romanopisci ke konci století se zaobírali temnými stránkami lidského bytí, a fotografové pořizovali památeční obrázky čerstvě zesnulých. A na truchlení se kladl obzvlášť velký důraz!


1. Posmrtná fotografie
Ještě v první polovině 19. století se pořizovaly zejména posmrtné portréty. Pak přišli Joseph Nicéphore Niepce a Jacques Daguerre s fotografií a od tradičních post-mortem maleb se začalo upouštět. Pořídit fotografii netrvalo tak dlouho, postupně se tato služba zlevňovala a bylo dokonce možné nechat si udělat hned několik kopií, které pak truchlící rodina rozesílala ostatním příslušníkům rodiny nebo přátelům. Většina rodičů by v té době nejspíš žádnou fotografii svého dítěte ani neměla - post-mortem obrázek byl často prvním a zároveň posledním obrázkem.



Jsem úplný blbec.

19. června 2014 v 18:36 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
BC, respektive Bc. jsou ta nejpodstatnější písmena. Mám titul! S porodními bolestmi, ale mám! Nešťastná diplomka mi trochu vzala vítr z plachet, takže jsem to nezvládla tak dokonale, jak jsem chtěla, ale... Skit i det. Ještě mě čeká test na magisterský navazující studium, tak mi držte palce, ať to zvládnu a nepokazím a dotáhnu to až na toho certifikovanýho magora.

Tak. A teď už budu jenom číst, koukat se na seriály, kreslit, psát, hrát šachy, piknikovat, vyrábět si trička a nášivky, venčit králíka, péct, vařit, smát se, mít radost ze života, filosofovat, objevovat opuštěná místa, cvičit, chodit do lesa, jezdit na kole, chodit na koncerty, pít pivo, válet se po kavárnách, kouřit vodní dýmku, trochu cestovat... a hledat práci. Na dvě místa, která by se mi více než zamlouvala, jsem už poslala životopis. Takže gode Gud, splň mi to! Chci dělat jenom to, co mi bude dávat smysl.

(Děkuju za milé povzbuzující komentáře u předchozího článku. Ani nevíte, jak jste mě potěšili!)

Čtvrteční brečení

5. června 2014 v 20:41 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tak jsem zpátky ze svého milovaného Švédska. Nechtělo se mi, tak strašně se mi nechtělo se vracet! Uběhlo to strašně rychle, jako bych byla pryč jenom týden, ne půl roku. Blízká duše mi psala, že nemám být smutná, protože se tam přece vrátím(e). Tak jsem zatnula zuby a už teď se těším.

Včera a dneska mám takzvaný mrtvolný stav. Oponent mi sdělil, že jsem napsala slabou práci s mnoha nedostatky. D. Přiznávám hned, že jsem se prostě rozbrečela. Celý moje přesvědčování se, že nejsem úplný idiot a něco umím, se během dvou minut úplně zhroutilo. Vždycky to byl jenom domeček z karet a stačilo, když trochu zafoukalo, a začal se kymácet. A jistěže jsem nenapsala dokonalou práci, uznávám, že by se leccos dalo zlepšit a pojmout jinak, ale...

A musím si najít práci. A nevím jakou a nevím, co budu dělat se svým životem. Mám pocit, že v ničem nevynikám, že jsem ve všem dobrá tak akorát, že jsem naprosto průměrná, že budu vždycky jenom snažílek, co se rozpláče kvůli kdejaké hlouposti. Achjo. Zmlkni, mozku!

Konec brečení. Příště se snad budeme smát.