(Umělé) ráje Erika Johana Stagnelia

2. května 2014 v 13:10 | Nebohá |  Literatura 19. století
Erik Johan Stagnelius se považuje za největšího veršotepce švédského romantismu. Ve Švédsku se postupně vydělily dvě básnické skupiny - Gótský spolek a fosforisté. Fosforistické jádro sídlilo na univerzitě v Uppsale, kde tento spolek, prosazující velkolepé, romanticky citově rozhárané verše a bouřící se proti strnulé akademické představě básnictví, vznikl. Mezi hlavní postavy patří Per Amadeus Atterbom, zakladatel programového časopisu Phosphorus. Gótský spolek, jak ostatně napovídá název, opěvoval a vyzdvihoval gótský původ Švédů, takže se jejich verše dají označit za vlastenecké, čerpající velmi často z mytologie, ság a bájí. Zakladateli toho spolku jsou pak Fredrik Gustav Geier a Esaias Tegner. Takto by se tedy v krátkosti dal shrnout romantismus ve Švédsku, doba, ve které tvořil také Erik Johan Stagnelius. Stagnelius ovšem stojí jako solitér, nehlásil k jednomu ani druhému spolku. Občas jej někdo přirovná k Charlesi Baudelairovi, Samuelu Tayloru Coleridgovi nebo Johnu Keatsovi, co se týče anglické literatury, jedni jej srovnávají zase s německými básníky Novalisem a Friedrichem Hölderlinem. Buď jak buď, Stagneliův život byl poněkud romanticky rozervaný, a příliš toho o něm nevíme. A to málo, co víme, si musíme dokreslovat z jeho vlastních básní nebo bezpochyby přikrášlených historek o opilci ze stockholmského Södermalmu.


Erik Johan Stagnelius se narodil v říjnu 1793 na Ölandu, druhém největším švédském ostrově, Hedvig Christině Bergstedt a knězi Magnusi Stagneliovi, který se později stal dokonce biskupem. Malý Erik Johan byl neduživý, ale prý neobyčejně zvídavý chlapec, měl velmi dobrou paměť a dobře se učil. Vypráví se, že se písmena naučil číst z náhrobků na ölandském hřbitově. Svoji první báseň napsal už jako jedenáctiletý - jednalo se tehdy o oslavnou báseň věnovanou pastoru Bruseniovi, který jej společně s otcem doma vyučoval. Nadaný Stagnelius později nastoupil na univerzitu v Lundu, odkud pak přestoupil na univerzitu v Uppsale. Tu úspěšně dokončil v roce 1815 a stal se zvláštním církevním úředníkem. Povýšil na kopistu a v roce 1822 už z něj byl hlavní úředník. V roce 1817 však anonymně vydal hexametrický epos Wladimir den Store (Vladimír Veliký), v němž vyjádřil svoji náklonnost ke Svaté Alianci a caru Alexandrovi. O rok později obdržel ocenění Švédské Akademie za dílo Quinan i Norden, kterou také osobně převzal. Quinan i Norden je jedno z mála děl, ke kteým se hlásil. Většinu svých prací, čítajících celkově asi 300 básní a dramat, totiž Stagnelius nechával bez podpisu, tvořil jako anonym. 1821 spatřila světlo světa snad nejznámější Stagneliova sbírka, tedy Liljor i Saron (v českém překladu Lilie sáronská). Básně této sbírky bývají popisovány jako teosofická, gnosticky laděná poezie s opakujícími se orientálními motivy a jakousi touhou po věčnosti. Mezi dodnes recitované básně patří hedonicky vyznívající Näcken, Se blomman!, Suckarnas mystär nebo Tvånget att försöka.

Stagneliův rukopis
Stagneliův rukopis


V básních vystupují do popředí tři motivy - Pleuroma (výraz, kterým gnostikové označují jakési nebeské nekonečno), Deumiurg, stvořitel světa idejí podle Platona (Platonův vliv je ostatně ve Stagneliově tvorbě více než patrný), a motiv povzdechu jako připomínky božího daru - života.
Dalším typickým rysem básnictví páně Stagneliova je idylizované dětství ostře kontrastující s bolestným, temným obdobím dospělosti. Erik Johan Stagnelius však nepsal pouze anticky filosofické básně, ale také milostné verše - stále je titulován jako první švédský milostný lyrik! Podobně jako má Petrarca svou Lauru, Stagnelius se vyznává z touhy a lásky po nedostupné Amandě, jejímž předobrazem byla nejspíš Constance Mathilda Jaquette Magnét. Většina jeho milostných básní ale působí spíš voyeuristicky - Stagnelius popisuje, co vidí, a ne to, co sám dělá. To ostatně dává smysl a nepochybně do jisté míry odráží skutečnost vzhledem k tomu, že Stagnelius byl údajně ošklivý a neměl štěstí na ženy, takže vyhledával prostitutky. Švédský romantik se ovšem věnoval i dramatu - o rok později vyšla také novoklasická tragédie Bacchanterna eller fanatismen pojednávající o Orfeově neradostném osudu, Riddartornet a náboženské drama Martyrerna (v českém překladu Mučedníci).

Rané Stagneliovy básně literární vědci charakterizují jako gustaviánské, rozuměj osvícenské, inspirované antickými básníky, jako byli Ovidius, Horatius nebo Propertius. Stagnelius opěvoval antické ctnosti, vyjadřoval své sympatie ke stoicismu, popisoval přírodní scenérie, ale i všemožná potěšení života. Někteří tvorbu popisují i jako nábožensky zabarvenou asketickou poezii kladoucí důraz na smyslnost. V roce 1818 se ale ve Stagneliově tvorbě objevily prvky mysticismu, zmiňovaného gnosticismu, a přirozeně také romantismu.


Buď jako buď, za svého života byl Stagnelius spíše neznámým autorem. Stál mimo fosforistické a gótské spolky, nehlásil se k žádnému zvláštním směru, jednoduše tvořil. Zemřel v osamění, bez přátel, v roce 1823, ani ne v devetěadvaceti. Přibližně měsíc před tím jej prý městská hlídka zadržela pro opilectví. Dobová svědectví vyprávějí o tomto velkém básníkovi jako o nemocné a psychicky labilní bytosti, závislé na alkoholu a opiu. Příčinou smrti byly pravděpodobně jeho vleklé srdeční potíže. Stagnelius zkrátka dostál romantickému "ideálu" téměř ve všech směrech.


Dodatek: Až budu zpátky v Česku, pokusím se doplnit všechny české překlady názvů básní, teď mám ovšem omezené možnosti.

Obrázek: www.sok.riksarkivet.se, www.oru.se
 


Komentáře

1 Noctuidae | Web | 9. května 2014 v 13:14 | Reagovat

Hrozně se mi líbí, jak hloubáš do samého srdce svých zájmů a jak nám to všem potom zprostředkuješ. Líbí se mi tvůj zápal pro literaturu, Švédsko, pro nebožtíky a jako nebohé odkazy. Moc ráda se tady vracím.

2 Nebožka | 10. května 2014 v 0:03 | Reagovat

Ach, to mě těší! Děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.