Březen 2014

O mém světě

26. března 2014 v 3:38 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Snažím se být společenská. Někdy si tu ale připadám jako muzejní kousek. Jeden švédský známý konstatoval, že má pocit, že se zabývám skoro výhradně temnými stránkami lidského bytí. Na nedávné kolejní party jsem si povídala s jedním známým, kterýho zjevně nějak fascinuje moje image a nedává mu smysl, proč nosím tolik černé. You are such an amazing person, why are you wearing so much black? Why all the black? Why are you so much interested in death? Nakonec mávnul rukou a prohlásil, že si žiju ve vlastním světě.
A víte co? Můj svět je krásný, i když vím, že většinu lidí by asi spíš vyděsil. Možná proto někdy hranice mýho světa trochu narazí na hranice obyčejného světa, toho, jaký známe z každodennosti.
Každodenní svět by měl být barevný a aktuální. Posouvající se kupředu, nestát, pracovat!
Já bydlím ve velkým starým domě v šedivém světě. Představte si vodou rozředěnou tuš nebo starou fotografii, takovou barvu to má. Zatím ještě nevím, jak přesně ten dům vypadá, protože jsem zatím byla jen uvnitř nebo se koukala ven na úzkou ulici a viděla v protějším domě někoho hrbit se nad stolem. Většinu dne trávím v zaprášeným šedým pokoji s velkým oknem, částečně zakrytým těžkými závěsy. Zleva proti oknu, tak abych viděla ven, stojí stůl z tmavého dřeva a hromadou papírů. Napravo obrovská almara. Ještě jsem ji neotevřela, takže nevím, co v ní je. V tmavé zadní části pokoje mám postel a knihovnu. A to je vlastně všechno, co v pokoji je. Je skoro prázdný, plný pavučin a chuchvalců prachu. Jsou tam ale taky běsi, občas je slyším oddechovat a hučet pod tapetama, zní to trochu, jako byste si celou dobou nahlas říkali dlouhé ö. Každá životní událost a změna s sebou nese nutnost nového malování. Běsi žijí pod všemi těmi vrstvami, proto nikdy nestrhávám tapety, aby se nedostaly ven, protože se jich bojím. Všimla jsem si, že se mi na levé stěně začíná odlepovat jeden pruh.
Když vyjdu ven z pokoje, dostanu se na bíle vymalovanou chodbu s jednoduchým točitým schodištem, kde se povaluje listí. Je to asi nejsvětlejší místo v celém domě. Zatím. Kdesi dole pod schody je taneční sál vyplněný měkkým okrovým světlem, kde tančí všechny mé milé bytosti. Jsou jemní, skoro průsvitní, jako záclonky, jsou jako noční košilky, nemají oči, jenom oční důlky a vznáší se lehce nad parketem. Dál v domě jsem ještě nebyla.

Ten svět opravdu někde existuje. Vím to. Taky někam chodíte?

Zorn (Švédsko/Finsko, 1994)

22. března 2014 v 0:24 | Nebohá |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Anders Zorn patří mezi výrazná umělecká jména severu, a tak není divu, že o jeho životě odehrávajícím se ve stylu známého "víno, ženy, zpěv" natočili Švédové film. Jmenuje se výstižně Zorn.

Komentář jednoho z diváků na ČSFD mi připadne dokonale výstižný:
Miloval ženy, jejich půvab, alkohol mu nabízel zdroj inspirace i úniku. Věřil ve svoje umění. A najednou se vše hroutí... Mladí malíři jej označují za překonaného a nezajímavého, svět míří po spirále do zatáčky, v níž se Anders Zorn necítí zrovna nejlépe. Na televizní snímek nadstandardní film. Střet starých a nových uměleckých směrů, střet staré a mladé generace. A s hroutícími se ideály se hroutí i osobní život. Ale silná duše se opět vztyčí a hrdě stojí navzdory všemu...

Zorn 1994


Filmový Zorn je už stárnoucím umělcem, což mu ale nikterak nebrání v tom, aby se pořád otáčel za každou sukní. Koneckonců, i když už jej ostatní svět považuje za mírně přežitého, pro děvčata z vesnice je to pořád persona. Štěstí Zornovo ale už tak nadšeně nesdílí jeho manželka Emma (v podání Liv Ullman, kterou jistě všichni znáte). Manželství de facto vyhořelo, Zorn dělá všechno pro to, aby nemusel být doma, a Emmě nezbývá než to přijmout.

Převážně o jídle

11. března 2014 v 22:33 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tento článek bude převážně o jídle. Já totiž ráda jím, ačkoliv mi to nikdo nevěří, a ráda o jídle mluvím. A poslední dobou si taky ráda s jídlem hraju, čti vařím. Za svůj zatím největší majstrštyk považuju veganskou buchtu a chleba. Oboje je jednoduchý, ale nikdy mě nenapadlo, že se do toho pustím. Zkrátka a dobře, z jídelního prasete se stává uvědomělý strávník, který se momentálně potřebuje slovně vyzvracet ze všech svých jídelních poznatků. Dneska jsem nad výběrem sušenek hodných mého žaludku strávila asi tak sedm minut.

Naštěstí je tu ale i S., která ochotně naslouchá všem mým rozněžnělým vyprávěním o brokolici a mrkvích a podobně. S. je vegan a má ráda jídlo. Má septum v nose a růžový tunel a je potetovaná, prostě má zkrátky všechny ty úžasný věci, ze kterých já se pravděpodobně zmůžu jenom na to tetování. Takže mám pocit spřízněnosti. A hlavně, hlavně umí ocenit mé úžasné schopnosti! Potřebuju pravidelně oceňovat. Což je myslím docela běžná potřeba.
(A v případě, že si to tady někdy přečte, tak budu asi trochu rozpačitá, haha.)

Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale stát nad linkou a plácat si krupicový nočky a brokolicový těsto a vůbec strávit větší část dne v kuchyni v něžném sevření s mrkví má cosi do sebe. Je to taková příjemná meditace. Jsem zvědavá, kdy mě to přejde.

Zmíněný chleba už jsem pekla potřetí a je čím dál lepší. Začíná to být rituál na každý čtvrtý den. Asi už si nikdy nepůjdu koupit chleba do obchodu, tak sakramentskej rozdíl to je!

Taky jsem díky S. zjistila, že se docela bez problémů dá péct bez vajec a mlíka. A (ani ne moc) kupodivu to s banánama a kokosovým mlíkem chutná mnohem líp.

Včera jsem objevila košer food blogy. Vzhledem k tomu, že jsem překonala svoji hrůzu z kvasnic a jakýhokoliv kynutí, takže se moje kuchyňské sebevědomí dost zvedlo, se asi neudržím a udělám si chalu. A hamantaschen. A vůbec, všechno! Košer kuchyně je dobrá, vydatná, a taky se to často dělá pomalu. Takže se z jídla pak stane rituál, což mi pro judaismus, jakožto vysoce ortopraktický náboženství, přijde docela typický. A ohromně se mi to líbí.

Protože se mi z toho, jak se o sebe dobře starám, začalo dělat mírný panděro, tak jsem začala i s nějakou tou fyzickou aktivitou. Zatím, zatím mě to baví, protože to na sobě cítím. A myslím, že největší zásluhu na tom všem nese to, že MÁM ČAS. Nikam nespěchám, nemám co zaspat, protože školu mívám odpoledne a jinak píšu bakalářku, takže jsem se naučila snídat a řídit se švédským heslem ta det lungt, což je něco jako no stress.
Vím, že jsem vždycky říkala, že asi pořád potřebuju být pod tlakem a pořád něco dělat, abych si připadala spokojeně a běsi byli zticha, ale tohle pomalý žití je mnohem lepší. Tehdy jsem akorát neměla s čím srovnávat.
Budu si prostě žít pomalu v červeným domku u jezera a lesa, kde jsou prý vlci, sobi a losi, budu zaprášený literrní vědec, a normální světě, žij si po svým.

"V zahradě"

7. března 2014 v 22:01 | Nebohá
Úplně původně jsem měla v plánu napsat nějakou tu stránku do bakalářky. Skončilo to ovšem pročítáním článků o viktoriánské posmrtné fotografii a následně vyvrhnutím momentálního naladění. Občas jsem sama ze sebe a svých pracovních výsledků mírně nešťastná.
---
Osamělý průvod se šine zarostlou listopadovou zahradou vytesanou z kamene. Mravenci. Černí, seřazení do vojensky přesné dvouřadé linie s obětinou na hřbetě. Velká, rozložitá stařena jednou nohou v hrobě. Šest černých obrysů narychlo naskicovaných umělým uhlem. Našlapují potichu, šest směšně vážných obličejů zírá tupě na otisky bot předešlého. Uprostřed listopadové zahrady vytesané z plačícího kamene stojí ticho, zírá velkým prázdným okem. Vydechlo, pootevřelo drobná, seschlá ústa a vycenilo tmavě žluté zuby, kroutící se zuby zarostlé do země, svoje věčné společníky. Nevidět, nebýt viděn, nedívat se. Ticho mlčí a zírá. Hladově šilhá po průvodu lenivých strnulých hrbáčů. Zasyčí, vydechne, láká, otáčí se, ale stojí nehnutě. Je zarostlé do země, přišité k zemi, zahryznuto. Ticho (to) bolí. Ulevit bolesti.


Stáhnout, utáhnout, svázat, nedýchat, zarýt nehty do kůže a drásat a rvát a řvát. Na cáry. Ticho to umí.

Postava upíra v literatuře 19. století

1. března 2014 v 3:03 | Nebožák |  Literatura 19. století
Upíra asi není potřeba nijak obsáhle představovat. Je to nemrtvá, zato velmi živě vypadající bytost, živící se lidskou krví. Upír, jak ho známe dnes, se ale velmi liší od představ upíra, jaké měli naši vzdálení předci. V mytologii a lidovém vypravěčství vystupují upíři jako děsivé a zapáchající bytosti nikterak vábného zevnějšku. Mnohem spíše jsou to krvelačné příšery než uhlazení nemrtví.

Spící upír na dobovém vyobrazení

Postavy upírů najdeme už ve starověkých spisech, z nichž o staletí později čerpá romantická literatura. Předchůdcem literárního romantismu, nebo jakousi jeho prvotní variací, je takzvaný gotický román, někdy též uváděný jako černý román. Začal se rozvíjet v druhé polovině 18. století, za průkopnické dílo v tomto směru je obecně považovaný Castle of Otranto Horace Walpolea. Obsahuje téměř všechno, co takový gotický román činí gotickým: tajemný, polorozpadlý zámek, dámy v nesnázích, krásné přírodní scenérie, komplikované vztahy a punc rytířské balady. Spisovatelé černého románu jsou fascinovaní ruinami, starými hrady, kryptami, hřbitovy, ale také divokostí přírody. Všechny tyto pojmy by měly ve čtenáři vzbuzovat velké citové pohnutí, jímž se samozřejmě zmítají také veškeré postavy takového románu. Romanopisci vycházeli z příběhů lidového vypravěčství, mytologie (zvlášť patrná je fascinace orientální kulturou) a rytířských balad. Hrůzu vzbuzují démonické síly, zosobnění Ďábla, který svede jednu z postav na zcestí. A některé děsivé události se pak ukážou jako rozumem vysvětlitelné. Tak či tak, postavu klasického upíra v gotickém románu ještě nenajdeme, byť se už pomalu začíná v soudobé literatuře objevovat - především v poezii. Jedním ze znaků romantismu je návrat k antice, a tedy k i mýtickým bytostem. Johann Wolfgang Goethe oživil upíra v básni Die Braut von Korinth, John Keats vzkřísil Lamii a vampyrimus ve spojitosti s aristokracií a erotikou se poprvé objevil v básni The Vampire Johna Staggse. Literární upír věku devatenáctého už ale není odpudivá záhrobní nestvůra, proměnil se v elegantní, sofistikovanou bytost náležející k vyšší vrstvě, která je často metonymií dekadence a vykořisťování slabších.