Únor 2014

O kultuře dopisování ve Švédsku v 19. století

23. února 2014 v 4:03 | Nebohá |  Všední život
Dopis patří k snad nejstarším lidským komunikačním prostředkům. V situacích, ve kterých dnes posíláme e-maily a smsky, psali ještě před dvěma sty lety lidé dopisy. Napsat dopis, to patřilo k dobrému jménu a značilo jistou úroveň vzdělanosti. Už od 16. století se na školách vyučilo umění napsat dopis a existovalo nemalé množství všech možných rádců a příruček, jak tak činit co nejlépe. Korespondence se běžně užívalo v obchodní i právnické praxi; ostatně noviny byly zezačátku považovány za dopis veřejnosti a podle toho také vypadaly. Schopnost sepsat list tím pádem patřila k základním předpokladům vzdělání a jakési jeho úrovni.


1857 dopis Švédsko

Čtyři známky za tři šilinky a jedna osmišilinková aneb na dnešní poměry hříšně drahé psaní.
Rok 1857, archiv Postmuseum.

Ještě v 19. století bylo psaní jediným prostředkem komunikace na dálku, byť existují i zkazky o přítelkyních, které si, ač bydlely ve stejném městě, s chutí korespondovaly. Dopis byl ve Švédsku poměrně drahou záležitostí. Rodina střední až vyšší třídy poslala za týden přibližně patnáct dopisů. V 50. letech 19. století stálo odeslání takového dopisu 4 šilinky, což odpovídá dnešním 100 korunám švédským, a tedy 300 korun českých, v roce 1855 se tato částka zdvojnásobila. Korespondence měla široké využití - hojně se spisovaly děkovné dopisy, vánoční dopisy, kondolence, gratulace, propustky, dopisy mezi přáteli, milostné dopisy, zprávy z cest, pozvánky, z čehož měla každá forma dopisu daná pravidla.

Falunská zákoutí

17. února 2014 v 23:53 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Slíbila jsem, že se podělím o obrázky z krásného Falunu. Jsem tu chvíli a už jsem si to tady zamilovala. Je to krásně malebný, je tu ticho, klid, v mé čtvrti není na ulici skoro nikdo, navíc mám hned za domem les. Prý jsou tam vlci, medvědi a losi. Už sem asi dorazilo jaro, tak se tam brzy vypravím. Třeba uvidím losa! To bych chtěla, to bych tak strašně chtěla!

A miluju místní knihovnu. Je tam spousta knížek, který si nutně musím přečíst. Už mám dvě půjčený; jednu na bakalářku a jednu pro radost. Ta pro radost se zabývá historií dopisového románu ve Švédsku v 17. a 18. století a její autorkou je uznávaná švédská literární vědkyně Yvonne Leffler. O svoje dojmy a poznatky se podělím, nebojte. Teď bude asi přibývat hodně článků o 19. století ve Švédsku. Musím čerpat, dokud jsem u zdroje.

Tak. Krátkou vsuvku z mýho žití v kraji švédském bychom měli, teď ty obrázky. Vybrala jsem jenom několik, abyste nebyli přehlcení.


Mé oblíbené zákoutí. Typiskt svenskt!

Hälsningar från Falun!

1. února 2014 v 2:42 | Ubožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Hurra, hurra, hurra! Dokud se píše, ještě se nezmrzlo. Zrovna jsem dopsala první dvě stránky své budoucí přeúžasné diplomové práce, tak si teď připadám důležitě, a taky se mi ještě nechce spát, tak jsem si říkala, že vám dám na vědomí, že letadlo se se mnou nezřítilo, vlak nehavaroval, ani mě nezavalila lavina...

Nejčastěji pokládaným dotazem z České republiky je "Není ti tam zima?". Není! V den, kdy jsem přijela, bylo sice dvanáct pod nulou, ale teď už máme příjemných pět pod nulou. I tak se ale mezi falunskými obyvateli najde jisté procento otužilců odmítajících kalhoty nebo jakýkoliv jiný kus oblečení zakrývající nohy až pod kotníky a sveřepě vyráží na nákupy v teniskách a s bosýma nohama. Cestující vracející se z dovolené z exotických krajin se rozhodli pro postupnou aklimatizaci, a tak k zimním kabátům volí pohodlné, dobře odvětrávající a bytelné žabky. Na to si ale ještě pořád netroufám.

Holopokoj už je plnopapíroodloženosvrškopokoj s netopýry na stěně, Blitzkid nad postelí a dokonce i záclonou z IKEA za v přepočtu šedesát korun. Ukázalo se totiž, že zkazky o tom, že ve Falunu není IKEA, které vyvolaly u některých přistěhovalců úzkostné stavy a pocit zmaru, nejsou pravdivými, jelikož IKEA byla v listopadu otevřena v nedalekém Borlänge. Přistěhovalci zajásali, koupili si jízdenky a jeli dělat Čechy do IKEA a fotit se tam s plyšovými losy.

Moje spolubydlící je Švédka, jmenuje se Lisen a téměř tu není. Na jednu stranu je to škoda, protože když už jsem jela za Švédy do Švédska, ráda bych s nimi komunikovala, na druhou stranu si aspoň připadám skutečně osamostatněně a že mám úplně vlastní byt a žiju na vlastní pěst jako student ztrhaný prokrastinací a útrapami při cestě sněhem a mrazem na nákup do kilometr vzdáleného obchodu.

Konec šaškáren, teď zase trochu serijosnje.

Přednášku jsem zatím měla jednom jednou, čímžto pádem si připadám spíš jako na prázdninách. Co je ale naprosto božský, je to, že mám školu dvakrát týdně, tuhle část semestru jenom dva předměty, dohromady na čtyři hodiny. Takže můžu vstávat klidně ve dvanáct a nikdo mi za to neutrhne uši! Jenom mě mrzí, že předměty ve švédštině jsou jenom pro švédské studenty, takže se musím spokojit se švédštinou pro začátečníky, ehm. Naštěstí tu pořádají Språkcafé, kávové sedánky, kde se mluví všema možnýma jazykama včetně švédštiny.

K bakalářce se teď prohrabuju švédskýma analýzama a rozborama a půjčila jsem si už dvě knížky v knihovně a jednu koupila v Myrorna, což je takový řetězec bleších trhů po celém Švédsku. V kontaktu s jazykem tím pádem jsem dostatečně aspoň pasivně, men jag vill prata, prata mer på svenska istället för engelska och tjeckiska!

Mluvila jsem totiž pořádně zatím jenom s jedním Švédem (asi tak dvouvětné komunikace v obchodech nepočítám). Prý mám švédskofinský přízvuk, což mě blaží, protože tenhle akcent mám ráda. Tak jsme si povídali o filmech, o Sámech a švédské a české politice a nejdelších slovech. Tentýž Švéd mi taky nabídnul snus, tak jsem si poprvé v životě zasnusala jako Snusmumriken (Šňupálek) z Muminků. Snus je žvýkací tabák, takový malý polštářek, který si strčíte na asi třicet minut pod horní ret. Byla to taková zvláštní... Extází bych to asi nenazvala, spíš pocit příjemný opilosti, který ale zmizí, když se dosnusá. Pravidelný snusálek ze mě ale určitě nebude.

Pobyt ve Švédsku bude v mým případě asi taky trochu výchovný, protože se budu muset naučit vařit jako člověk, a ne jako neandrtálec. Ale už jsem pekla a dneska jsem dělala šoulet (košer!) a S. a J. si to chválily. Takže to se mnou nakonec asi tak bědný nebude. Ale když jsem byla malá., tak jsem měla utkvělou představu, že až budu velká, budu každou neděli péct bábovku a budu taková hospodyňka. Už jsem poněkud vystřízlivěla.

Teprve včera jsem si koupila SD kartu do foťáku, protože jsem až včera zjistila, že já chytrák si ji nevzala, že. Takže moc vizuálních doprovodů ještě nemám, ale věřím, že se jednou přinutím nezapomenout zas foťák doma a zvěčnit všechny ty krásný domky, co tady jsou. Ten můj je pískový, takový dobéžova, ale je to na první pohled typická švédská konstrukce. Pár set metrů odsud je les, kde se údajně můžete srazit s losem, medvědem nebo vlkem.
Do školy chodím pěšky, je to asi tři kilometry přes takový decentní lesík a golfový hřiště, všechno to teď ale leží pod sněhem. Hromadná doprava je tu drahá, dát stovku za jednu, ještě ani ne zpáteční, cestu do školy se mi nechce. A kromě toho mi trochu pohybu víc než prospěje.

Nakonec kulturně-lingvistická zajímavost:
To, čemu my Češi plebejsky říkáme houbička nebo hubka, se tu jmenuje "allrengöringssvamp" neboli "všedělajícíčistéhouba". Čte se to "alrijenjörinssvamp".