O lásce a člověku

19. prosince 2013 v 23:34 | Nebohá

Dlouho jsem hřešila i s psaním, vlastně to tak pořád je. Většinou musím být tak trochu rozlomená, abych něco napsala, což je důvod, proč jsem vekou část svých věcí napsala v době, kdy by mi bylo těžko. Nedávno jsme ovšem dostali za úkol napsat dialog. Ukrutně se mi nechtělo. Nakonec jsem to ošidila transformací jedné své staré povídky, protože čas už tlačil, a vznikla jedna nová. Problém je, že jsem ji psala švédsky, takže česká verze je zase trochu jiná. Ale jen nepatrně.
A tak si říkám, že vracet se k tomu, co člověk stvořil dřív, je vlastně leckdy docela zajímavý. Nikdy jsem nechápala, proč to lidi dělají. V mým vesmíru to vždycky fungovalo podle principu stvoř a nech být. Začíná se to asi měnit.

Jenom se pořád nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí nebo ne. Ještě je to možná takový neučesaný.

První varianta je tady.

---

Byly tam jen čtyři bílé stěny a velké okno. U toho okna stála Ona a zírala ven. Čtyřikrát vzdychla a pak se otočila a pohoršeně se na něj podívala. Jako na toho nejhoršího člověka pod sluncem.

"Sbohem."

Zmateně zvedl oči.

"Vždyť jsem zrovna přišel."

"Na to kašlu. Sbohem."

Zapálila si cigaretu a zavřela oči. Celý svět se začal rozpadat. A především s ním zmizel i On. Ten mladý muž, který jí byl neustále v patách. Nosil jí květiny, napsal dokonce několik básní a zazpíval jí. Směšné!

"Proč jsi tak příkrá?" zeptal se skoro plačtivě. Všechno ztichlo. Nevyřčená slova visela ve vzduchu. Jen je posbírat a složit do věty, která by nezmizela, ale zůstala...!

Otevřela oči a zašklebila se jako příšerný klaun. A pak se smála. Smála se šíleně. Napadlo ho, že skutečně je blázen.

"Já že jsem příkrá? No ne. Když si to myslíš, tak proč mě pořád pronásleduješ? Proč za mnou chodíš? Vždyť žebráš o to být v mé blízkosti! Jsi mi jedno, nezáleží mi na tobě, rozumíš?"

Ta poslední slova vykřikla.

"Zmiz odsud!"

Najednou jako by v sobě našel novou sílu. Člověk musí v životě bojovat, nemůže se jen tak vzdát. Velké, těžké NE vplulo do pokoje.

"O nic nežebrám, nejsem slaboch. To ty, ty sama jsi řekla, že jsi navěky moje! Zůstanu a rozhodně nemám v plánu odejít. Zapomeň na to. Rozumíš?"

Skousla rty a vypadala, že se jí najednou udělalo nevolno. Jako by taková slova slýchávala až moc často. Přišel k ní a pohladil ji po tváři.

"Miluju tě bez ohledu na to, jak zlá na mě jsi."

Usmál se a zlehka ji políbil.

"Vypadni," zašeptala.

Začala zase se svojí hrou. Věděla, že tam pro ni vždycky bude, skoro škemrající, a to se jí líbilo. On chápal, že Ona potřebuje cítit, že je hodna dobývání.



Jeden z nich se jmenoval Člověk a ten druhý Láska.
 


Komentáře

1 cukr | 20. prosince 2013 v 0:52 | Reagovat

Líbí. Moc.:)

2 Letície | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 12:45 | Reagovat

Wow! Výborné :)

3 John P. Mordriy | Web | 20. prosince 2013 v 13:41 | Reagovat

Úžasný. Ta závěrečná věta mě úplně dostala.

4 lila | Web | 20. prosince 2013 v 15:14 | Reagovat

Úžasný!

5 Nebohá | 20. prosince 2013 v 17:28 | Reagovat

No teda, děkuju za milá slova!

6 Charlie | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 13:30 | Reagovat

no to je vážna pecka!

7 Šukatérka | Web | 22. prosince 2013 v 16:04 | Reagovat

Moc dobré, holka ty jsi univerzální talent :-) Jo, tuhle jsem se mimochodem seznámila s tvojí sestrou :-D
Jinak, povídka skvělá, taky jsem dřívě psávala, ale dneska už spíš píšu jen o tom, co se děje kolem :-)

8 Sybrakos | 23. prosince 2013 v 9:29 | Reagovat

Smutné, ale hezké.

9 Nebohá | 25. prosince 2013 v 20:54 | Reagovat

Děkuju, děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.