Listopad 2013

Kosti, všude kosti!

27. listopadu 2013 v 20:59 | N.
Nedávno jsem tu někde psala, že jsem se pustila do kostí. Pak mě napadlo, že jsem sem téměř dva roky nedala vůbec žádný aktuální oprásek (zato mám obrovskou chuť ty starý hrůzy definitivně zničit, haha) a vlastně už jenom píšu. Ne že bych nic nečmárala, ale rozhodně už to není tak často jako dřív. A taky ubylo subkulturních kresbiček. Nějak už mě tohle téma přestalo naplňovat. Ale kosti, kosti jsou v(d)ěčný! Vůbec celý lidský tělo. Vždyť to je hotový zázrak!
Líbilo se mi jednou dělat nějakou vědeckou ilustraci, třeba nějaký anatomický atlas. Třeba někdy. Mám na to celej život.
Nějaký další zvratky mám ještě tady, ale zrovna příkladným uživatelem tam nejsem.



Takhle zhruba vypadají moje zápisy z přednášek. Nemůžu si pomoct.


Lopatka neboli scapula, na kterou jsem hrdá, protože mi ji pochválila teta, studovaná lékařka zajímající se o umění.


Pár ordinérních listopadových řádků

21. listopadu 2013 v 23:36 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tématem týdne na blog.cz jsou Prsa.

Začala jsem pracovat na své přeúžasné bakalářské práci. Píšu o knížce Jonase Gardella, která se jmenuje En komikers uppväxt (Komikovo vyrůstání, česky to, myslím, ještě nevyšlo), a Låt den rätte komma in (Ať vejde ten pravý) od Johna Ajvide Lindqvista.

Hlavními postavami jsou děti. Děti, kterým ubližují děti, což mi připadá děsivý. Strach, nejistota, nepochopení, bolest, mlčící předměstí; to především mají ty knížky společné.

Je mi líto maminky Thomase Karska.

Čtu si to nahlas, protože je to báječný způsob, jak si nacvičit artikulaci. Kromě toho se do toho čtení taky ráda vžívám a přizpůsobuju tomu svůj hlasový projev.

Minulý semestr jsem se ve fonetice ponořila do jednoho citovýho výlevu jedné nešťastnice (na téma "byla jsem vůbec něco víc než jen dobře zapadající součást tvýho přesně nalinkovanýho života?!") natolik, že mi Švédka napsala, že se mám dát k divadlu.

Taky jsem připadla na dobrý způsob, jak se učit akcent. Napodobuju Miu Skäringer.

Po roce a půl práce v jedné agentuře jsem schopná se najíst na cizím oddělení. Předtím jsem prostě nepozřela nic. Třeba půl dne. Jsou věci, nad kterýma nemám moc.

Byla jsem na Skeletal Family a bylo to úplně epesní! Splnila jsem si jeden ze svých koncertních snů. Pro zainteresované - tady je povedený záznam.

Teď zase docela poslouchám Cinema Strange, to je taky koncertní sen. A kdybych někdy v příštím životě měla kapelu, tak to byl nejspíš taky takový ukvílený sanatorní deathrockový blázinec. Potrpím si na hudební teatrálnost.

Tématem týdne na blog.cz jsou Prsa a já o nich nenapsala ani řádku. Myslím, že toho už o nich stejně bylo řečeno víc než dost.


Neštěstí bývalo mým bohem aneb O románu o životě Arthura Rimbauda z pera Bruce Duffyho

16. listopadu 2013 v 13:06 | Nebohá |  Arthur Rimbaud
Před rokem vyšla v nakladatelství Jota zajímavá knížka, která by neměla uniknout žádnému z Rimbaudomilců. Americký spisovatel Bruce Duffy, který se uvedl románem o životě Ludwiga Wittgensteina Svět, jak jsem ho viděl, si v něm totiž vzal na paškál rošťákovy osudy.

Bylo by ale chybou domnívat se, že Neštěstí bývalo mým bohem je klasickou románovou biografií. Ostatně sám autor ve své předmluvě upozorňuje, že přestože se "pokusil co nejvěrněji popsat Rimbaudovu povahu, uměleckou dráhu a jednotlivé etapy jeho tvůrčího i osobního života, je třeba mít na paměti, že jde o fiktivní příběh, který se nesoustředí na fakta a přísné řazení jednotlivých událostí. Právě naopak."
Tato metoda umožňuje spisovateli uchopit básníkovu postavu plastičtěji, jako by si ji Duffy vzal do ruky a postupně s ní otáčel a prohlížel si ji proti světlu. Myslím, že Rimbauda se tak Duffymu povedlo vykreslit dostatečně uvěřitelně, se všemi jeho stinnými i světlými povahovými rysy. Nevychází z knihy jako jednoznačně nepochopený geniální umělec hodný nekritického zbožňování, ani jako nesnesitelný tvrdohlavec. Kromě toho se o Rimbaudově osobnosti asi dost těžko dá říct něco jednoznačně pravdivého.

V čem se ještě Duffyho román poněkud odlišuje od ostatních, aspoň tedy z mého pohledu, je bohaté užití všemožných metafor a hyperbol. Například matka Rimbaudová z knihy vystupuje jako nelítostně tvrdá, vlastně docela zahořklá hospodyně, jejíž jedinou starostí bylo udržet statek v chodu. Pokud měla svého syna ráda, nedávala to najevo, snad se bála odhalit svoji lidskou stránku, aby do ní Arthur zase bolestivě neťal. O problematice vztahu vdova-syn Rimbaudovi toho už bylo napsáno mnoho; Duffy ji balí do trochu příkré hyperboly, jejíž funkcí je zcela zjevně zdůraznit komplikovanost vztahu mezi Rimbaudem a jeho matkou. Sestra Isabella mezi nimi proplouvá jako lístek unášený divokou řekou.

Kdo byla Karin Åhlin

11. listopadu 2013 v 22:06 | Nebohá |  Švédsko a sever v 19. století
Jméno Karin Åhlin dnes už bohužel patří spíš k těm zapomenutým, ale přesto tato dáma zůstane navěky jednou z nejvýznamnějších osobností švédského školství. Přesně za 14 dní oslaví 183 let - vzpomeňme proto trochu na fru Karin Åhlin!

Karin Åhlin se narodila v roce 1830 ve Stockholmu majoru P. P. Åhlinovi a Wilhelmině Gustafvě Norberg. Maminka ale zemřela v poměrně mladém věku, a tak její roli v domácnosti a starost o šest sester musela převzít Karin. Dost možná tato událost vyburcovala v Karin potřebu starat se neúnavně o ostatní. Když v sedmnácti letech otevřela s otcovým požehnáním dveře domu v ulici Trädgårdsgatan 13 svým prvním žačkám, netušila ještě, že z jejího skromného ústavu záhy vznikne vyhledávaná dívčí škola a že bude fungovat až do konce třicátých let století dvacátého.

Rok 1847 se tak stává spolu s dalšími důležitým datem pro švédské školství, protože do té doby se vzdělání dívek značně podceňovalo a dívčí školy tehdy žádné plnohodnotné akademické vzdělání neposkytovaly. Školství ostatně v 19. století prodělalo jisté změny - výuku latiny nahradila němčina a francouzština, která tehdy byla v kurzu, protože Francie patřila k zemím, které ve světě udávaly tón. Přidala se dokonce i hebrejština. Třídy tehdejších škol teprv začínaly vypadat jako školy v dnešním slova smyslu, do té doby děti jednoduše seděly na zemi. Školní den se začínal o půl sedmé ranní modlitbou a končil zpravidla kolem páté odpolední. Švédská děvčata se podobně jako třeba ta v českých zemích vzdělávala zejména prakticky, neboť se předpokládalo, že jejich životní rolí bude role matky a hospodyně.

Jak to bylo s Kuličkou

2. listopadu 2013 v 4:11 | Nebožák |  Guy de Maupassant
Médan, to je to místo, kde přišla Kulička na svět. Během vášnivé diskuze, která se postupně stočila k dosud palčivému tématu války z roku 1870, se tam jednoho jarního večera roku 1880 Émile Zola, Joris Karl Huysmans, Henri Céard, Paul Alexis, Léon Hennique a samozřejmě Guy de Maupassant usnesli, že společně vydají sbírku povídek. Léon Hennique tvrdí, že to byl on, koho jako prvního napadlo vytvořit takový svazek. Vždyť někteří ze spolku se války sami účastnili!


Sbírka povídek se ale původně neměla jmenovat Médanské večery, Huysmans původně navrhl poněkud kontroverznější titul - Komický vpád. Spisovatelské družině ovšem tento titul připadal příliš prvoplánový, a kromě toho se báli, že "budou zařazeni mezi politikáře". A o to nestáli ani v nejmenším, jak ostatně potvrzuje sám Kuliččin stvořitel:
"Když jsme psali tu knihu, neměli jsme žádné protivlastenecké ani jiné záměry; chtěli jsme se jen pokusit dát svým příběhům správnější tón o válce, zbavit je deroulédovského šovinismu, falešného nadšení, o němž se až dosud soudilo, že je nezbytné v každém vyprávění, kde se vyskytnou červené kalhoty a puška."