Říjen 2013

Pohřební polka a kosti

29. října 2013 v 23:47 | Neb. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Původně jsem se chtěla napsat něco chytrýho a výmluvnýho, ale asi pětkrát jsem to smazala. Pošesté se mi tento proces absolvovat nechce, tak se omezím na konstatování, že chápu, že už jsem s tou svou posedlostí vším, co se týká pohřbívání, asi trochu ujetá a nezáživná, ale Kaizers Orchestra si mě dokonale omotali kolem svýho uhnívajícího prstu. Minulý týden pohřební pochod od Sopora, teď pohřební polka. Já to ale vedu...!

Vytáhla jsem si zase anatomický atlasy a kroutím se nad ossa pedis a pelvis. Lidský tělo je úžasná, fascinující, krásná věc. Už jsem si nakreslila kostru nohy a náhodou jsem přišla na to, že je stejně velká jako moje živý chodidlo. Toto zjištění mi připadá báječný, protože si u toho můžu představovat, jak asi vypadá moje noha pod všema těma vycpávkama, jako je kůže a svaly a tak. Je to takzvaná kresba v doživotní velikosti.

A tak. Mám dobrou náladu. Doufám, že vás všechny život taky těší!


Kaizers Orchestra jsou norská kapela, jejíž žánr se mi těžko určuje. Zní trochu steampunkově, trochu kabaretně, trochu rockově, používají rádi prvky klasické hudby. Ovšem jedno je jisté - jsou geniální.

Na wiki o nich píšou: Kaizers Orchestra has been the most important rock band in Norway. The band employs a variety of unique instruments including a pump organ, accordion. They are known for their use of oil barrels, car wheels, and garbage cans as percussion instruments.

Žížaly a listí a slepice

25. října 2013 v 22:28 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Přesně takový je podzim v mým vesmíru. Jako vlhká hlína, šustící listí, vítr, kouř a tak! Z nějakýho důvodu mám radost ze žití. Když prší, počítám cestou na zastávku žížaly na chodníku. Včera jsem jich napočítala deset. Záměrně chodím hromadama listí a občas se u toho pitomě usmívám.

Dneska jsem si cestou za babičkou vzpomněla na slepici Zoru, která byla zasažena čakovickým prakem přímo do obličeje. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát. Takovým tím způsobem, kdy trochu skousnete rty, protože jste zrovna v situaci smíchu nehodné.
Částečně mi to připomíná historku o jedné z našich příbuzných, která svoji slepici milovala natolik, že když se dotyčné zvíře začalo dávit, tak k němu přiběhla a jala se ho křísit dýcháním z úst do úst.
Tahle představa je vlastně ještě zábavnější než obličej slepice Zory. Musím se zase smát!

V antikvariátě jsem ulovila čtyři přeúžasné knihy! Dvě o Andersenovi, jednu o Puškinovi a ta čtvrtá je o Fuksovi, vyšla teprve nedávno a já ji mám za krásných osmdesát korun. Jestli na tom světě přece jenom není hezky...!

Dětství a mládí Guy de Maupassanta

18. října 2013 v 4:50 | Nebohá |  Guy de Maupassant
Budoucí miláček přišel na svět 5. srpna 1850 ve Fécampu, i když bude maminka Laura Le Poittevin celý život tvrdit, že se syn narodil na zámku Miromesnil. Její tvrzení podporuje pouze Guyův rodný list. Jenomže to by svědkyni vdově Feutry muselo být pět let, čímžto pádem se jedná o důkaz velmi chabý. Ostatně i Guyovy rané vzpomínky se upínají spíše k Fécampu u Étretatu.
Proč ale ta mystifikace Miromesnilem? Laura Le Poittevin toužila být paní "de", což se jí nakonec také povedlo, i když rod Maupassantů původně žádný přídomek neměl, protože neexistovalo žádné panství Maupassant, ze kterého by pocházeli a mohli si proto beztrestně ke jménu připisovat "de". Gustav Maupassant, tatínek Guye, titul získal krátce před svatbou (1846) s krásnou a sečtělou Laurou; dost možná to byla jedna z podmínek sňatku.

Na obrázku vpravo Guy desetiletý.

Pan a paní Maupassantovi se k sobě ale příliš nehodili. Gustav byl dandy, malíř-amatér, měl rád ženy a ty se k němu ochotně vinuly. Životopisec Henri Lanoux jej nazývá larvou pivnice. Lauře ztěžovala život Basedowova nemoc a neuróza. Vzdělaná žena uměla dobře latinsky a řecky, měla přehled a intelektuální vkus - hlavní rys je inteligence, v jejím pohledu září něco hlubokého, ale také cosi pevného, téměř umíněného... (René Dumesnil). Celý život měla v tomto směru na Guye velký vliv, často spolu diskutovali. S postupem času se ale zdravotní potíže zhoršovaly, Laura byla velmi podrážděná a stranila se společnosti - to se pak dost dobře nesneslo se společensky založeným Gustavem. Nemocná matka, která od roku 1878 už nemohla vidět světlo, křičela bolestí. A při léčení této choroby přehnaně, jak víme, užívala jistá narkotika (Georges Normandy). Rodiče se často hádali, sem tam otec matku uhodil; to Guy jako dítě špatně snášel a vzpomínky na tyto scény si nesl celý svůj život. Manželství se po ani ne dvaceti letech rozpadlo.


Guy de Maupassant

18. října 2013 v 4:49 | Neb.
Guy de Maupassant patří mezi klasiky francouzského naturalismu. Narodil se 5. srpna 1850 ve pravděpodobně ve Fécampu, 13 dní po jeho narození zemřel jiný velikán francouzské literatury Honoré de Balzac.
Guy de Maupassant se proslavil svými povídkami, jmenujme například povídky Kulička, Horla, Slečna Fifi... Mezi nejvýznamnější díla se řadí Miláček, Petr a Jan, Mont Oriol z lázeňského prostředí nebo Příběh jednoho života. Maupassant do svých spisů často promítá své vlastní prožitky, ať už jde o ty válečné nebo vzpomínky na nešťastné manželství rodičů.
Během svých četných milostných záletů se nakazil syfilidou, což pro něj v kombinaci s úzkostmi a depresí, které jej stíhaly už od dětství, bylo téměř smrtelné. V roce 1892 se pokusil o sebevraždu, následně byl převezen do psychiatrické léčebny, kde o rok později zemřel.



Kousek falunské uzenky, té nejlepší, té nejlepší!

14. října 2013 v 20:49 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Ano, zase se musím sdílet. Ale tentokrát asi jen krátce. Moje spolužačka včera psala, že nemůže jet na Erasmus a že hledá náhradníka. Naštěstí mě žádný jiný hujer nepředběhl, takže si s velkou pravděpodobností skutečně z Falunu přivezu kousek falunské uzenky, té nejlepší, té nejlepší!

Kromě toho je samozřejmě taky pořád možný, že mi vyjde ten rok v Sundsvallu, byť tomu nedávám zas tak velkou šanci. To by pak nejspíš znamenalo, že bych v lednu odjela studovat do Falunu, v červnu se vrátila, v září odjela do Sundsvallu a vrátila se až po roce. Zní to tak neuvěřitelně, že si neumím představit, že by taková situace skutečně nastala. Ani nevím, jak bych ji řešila. Možná bych opravdu jela a stala se Švédkou. Vem vet?
A jestli mi ten Sundsvall nevyjde, tak si pak z Falunu udělám stopařský výlet po švédské galaxii a dojedu až do Kiruny! Jo, prostě to tak bude. Protože jsem se tak rozhodla a jak mi moje maminka pořád říká - vždycky jsem byla strašně umanutá.

Navzdory vší té radosti ze žití teď celý den poslouchám pořád dokola pohřební pochod od Sopora a teď při studiu jsem poslouchala ještě ten Wagnerův a Chopinův. Vyjádřila jsem před K. obavu, jestli už to přece jenom není trochu na diagnózu, když mě to tak uchvacuje, a ona mi napsala takovou hezkou větu: Děvče, já tě miluju, ale občas mi tvoje standardy přijdou fakt legrační. Trochu mi to připomnělo konstatování jiné duše, K. číslo 2, která mě pravidelně charakterizuje slovy A. sice nosí na krku rakvičku, ale je to hrozně milá holka! Dokud jsou ale moje ujetosti ještě legrační, pak je všechno stále v pořádku.

...ale že je to opravdu hezký?


Bruno K. Öijer aneb Drobky švédského beatu

10. října 2013 v 17:34 | Nebohá. |  Skandinavistický koutek
Jméno Bruno K. Öijer v našich končinách bohužel není tak známé; a přitom jde o jednoho z nejvýraznějších a nejoceňovanějších severských básníků současnosti.
Öijer se prosadil v roce 1973 sbírkou Sång för anarkismen (Píseň anarchii) a byl v té době taky poměrně aktivní v básnické skupině Vesuvius, která se bouřila proti subjektivitě umění a modernistickým tendencím. Zkrátka a dobře šlo o protest proti uniformitě v umění, jak sám Öijer kdesi řekl. Jejich vizí byla de facto jakási obroda poezie, na kterou tehdy podle jejich mínění už hodně sedal prach.
Öijera si ale zapamatujete zejména pro svéráznou recitaci. Tenhle bouřlivák totiž při přednesu svých veršů hodně dbá na melodickou stránku věci, často protahuje slova, odmlčuje se, čímž jim dodává na naléhavosti.

"Extáze, zoufalství, pocit zmaru. Dechberoucí nádhera a zraňující krása. Černý anděl, šaman. Slova, která si může spojit se jménem tohoto věčného rebela. Bruno K. Öijer je dnes ale především básníkem světové úrovně. Moderní klasik s romantickými kořeny." - napsali o Öijerovi na stránkách nakladatelství Wahlström & Windstrand.

"Věčný rebel" za chvíli oslaví dvaašedesát, stále píše a hraje se švédskou kapelou Kent.


Přikládám mou oblíbenou báseň Du fick aldrig veta (Nikdy ti není souzeno vědět), kterou jsem i po svém přeložila do češtiny, abyste věděli, o čem to vlastně je. Úplně dokonalý překlad to asi není, ale myšlenka je snad patrná - snažila jsem se o to.


Švédsky si báseň můžete přečíst třeba tady, tu jest moje verze på tjeckiska:

Nikdy ti nesmí být souzeno vědět
že kdy jsi odešla, spočinul jsem
u tvého otisku v trávě, kde jsi ležela
přejel jsem rukou
po slehlé trávě
a jako bych lpěl a záleželo mi na tvé vzdálenosti víc
než jsem lpěl a záleželo mi na tobě samé
jako by už nic nebylo jako dřív
když ses vrátila
pronikla jsi
narušila jsi sílící bolest
a nikdy se nesmíš dozvědět, jak něžně a přitom rozhodně
jsem promlouval ke tvému stínu na trávě
jako bych už tehdy pro tebe truchlil
jako bych se pokoušel se smířit
s tím, co čeká nás všechny
a že cenou za lidské poznání
je pocit osamění
jenž už od počátku ničí a popírá
víru ve věčnou lásku

Ježek a stará paní a tak

6. října 2013 v 23:10 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Včera jsem poprvé v životě použila Skype. Kvůli interview na EVS ve Švédsku, o němž jsem se nedávno zmínila. Připadla jsem si trochu hloupě. Jednak proto, že jsem zezačátku houby rozuměla, anžto Skype prskal a chraptěl, a slečna/paní na druhé straně vypadala trochu rozlitě. Ptala se, jestli jsem schopná sdílet prostor s dalšíma lidma a jestli mám ráda outdoorový aktivity. Shrnula jsem to tak, že lidi mi nevadí, pokud mám někde i nějaký vlastní prostor, že třeba ráda chodím do lesa, ale nejsem moc na kupříkladu míčový hry. O tom, že mým nejoblíbenějším sportem jsou šachy, jsem se radši moc nezmiňovala. Já nevím, mám pocit, že všude chtějí pohybově renesanční extroverty. ... do dotazníku jsem napsala, že jsem introvert, ale nevnímám to jako svoji slabost.
Achjo, myslím, že ten flek dostane spíš někdo jinej, ale když já bych tak chtěla do Sundsvallu za dětma a lidma a rozsvěcet jim dny! A taky si dokázat, že zvládnu žít sama rok v jiné zemi.

Ve čtvrtek byl Kanelbullensdag, čili den skořicových rolek (což znáte z IKEA, jenom o tom možná nevíte). Rozhodla jsem se to oslavit pečením. S lítostí musím konstatovat, že se mi to tentokrát moc nepovedlo. Asi mi špatně vykynulo těsto, já nevím.

Rozdělala jsem si nový DIY projekt. Roztrhly se mi kalhoty, tak jsem si řekla, že z nich udělám punk, literally. Až bude veledílo hotovo, tak se zase budu sdílet.

Když jsem se vracela z divadla, zastavila mě nějaká starší paní, celá zmatená z výluky MHD, potřebovala poradit. Zjistily jsme, že máme skoro stejnou cestu, tak jsme společně čekaly, až se nějaký spoj konečně doplazí, ona mi povídala o tom, jak je těžký sehnat boty na nemocný nohy, o beznadějnosti dnešní politiky a tak podobně. Byla hrozně milá a asi třikrát mi poděkovala za to. že jsem jí vzala tašku a poradila jí. Když vystupovala, tak mi ještě zamávala. Mám radost, že měl díky mně zase jednou někdo trochu radost. A tak trochu doufám, že se třeba zase někdy potkáme, protože působila opravdu moc mile.

Taky jsem cestou z divadla potkala ježka. Malinkýho, krásnýho, ježatýho ježka. Cupkal po chodníku a nechal mě přiblížit se asi na tři kroky a pak utekl do trávy.
Ráda potkávám zvířátka a milé staré lidi.

A tímhle teď začínám každý den a vždycky se mi chce si zpívat (kdybych to ovšem uměla), je to takovej můj ranní nakopávák. Líbí se zvlášť jedna část, teď ji sice úplně vytrhnu z kontextu, ale to vůbec nevadí - blow the stars from the sky. A to já jednou dokážu!
(no a samozřejmě se mi taky líbí Jimův zasněný, posmutnělý pohled, primitiva v sobě nezapřu, haha)