Chtěla bych toho napsat strašně moc. Všechno mi to leží v hlavě pátý přes devátý, těžko to seskládat. Napsala jsem si to původně švédsky, protože tam mi to trochu šlo, ale pak vyskočilo varování Neobnažuj se! a teď už na mě ta slova jen prázdně a netečně koukají. Jde o to jen tak psát, setřást to. A ono to spadne. Ale stejně by nebylo co zkazit. Už se To rozklížilo.
Tenhle týden byl, až na pár okamžiků, příšerný. Jako v mlze. Jestli si vzpomínáte na jeden z posledních výkřiků. Stažení povoluje. Poslední dva tři dny se už dá docela dobře žít. Ale stejně je někdy neuvěřitelně těžký se nadechnout. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy cítíte, že vám smutek zase prostupuje až do morku kosti, když si vás omotává jako pavouk. Nevrací se mi deprese, je to jenom zmatení, absolutní zmatení. Když vám na někom záleží, jemu prý záleží na vás - a On mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. Není tu, někde se ztratil. Ani slovo. Chtěla jsem jenom být člověk složený ze dvou lidí. Rozlepujeme se.
Pořád mám pocit, že se mi to vlastně jenom zdá, že se to vlastně vůbec neděje. Ale bohužel to je opravdu jen pocit.
Tak. Jenom jsem chtěla, abyste věděli, co se mi dělo; nevím, jestli je to teď dostatečně patrný, ale snažila jsem se.
A mám zase neodbytný pocit, že jsem toho napsala až moc.
---
Přemýšleli jste někdy nad tím, co mají společnýho věty Šustí listí a Dveře vržou?
koukám, že podzim a jeho nálady udeřil celou svou silou nejen na mě. tak ať se z toho brzo zbrcháš a onen On ať se probere!