Honoré de Balzac - Venkované

26. září 2013 v 20:21 | N. |  Literatura 19. století
Les Paysans / VenkovanéLidská komedie z pera Honoré de Balzaka čítá celkem 97 knih. Jak jistě víte, Balzac se v ní pokusil vyobrazit soudobou francouzskou společnost, od revolučních dob až po časy, ve kterých žil on sám. De facto je to taková celofrancouzská fiktivní kronika. Ústředím této Komedie jsou tři knihy Otec Goriot, Ztracené iluse a Lesk a bída kurtizán, já si je soukromě tituluju pařížské romány.
Ve Venkovanech se ale do Paříže téměř nepodíváme, tento román, jehož první část vyšla roku 1844 a druhá roku 1855, tedy až po spisovatelově smrti, patří do série vesnických obrazů, a nutno podotknout, že venkovskému lidu dvakrát nelichotí (lidstvu ovšem lichotí jen málokterá kniha páně Balzakova).

Ve Venkovanech na Luciena de Rubempré, ani pana Goriota, bankéře Nucingena, žádného ze známých pařížských person tentokrát nenarazíme. Jedinou stopou je tu mladý novinář Eugen Blondet, jehož rozsáhlým dopisem opěvujícím krásy přírody vůkol Aigues román začíná.
Balzac však nerozkrývá žádnou vesnickou idylu, ale docela drsným způsobem líčí vztahy mezi vesnickým lidem a lidmi z vyšší vrstvy. Vesničané z popisu vycházejí téměř jako nestvůry, které se neštítí ničeho. Na panství generála Montcorneta bez ostychu kradou, co jim přijde pod ruku, a pytlačí. Argumentem je jim tvrzení, že taková troška přece generála nezruinuje. Montcornet ale se ale odmítá podřídit takovému systému, a tak vyhlásí škodné válku. To by byl ve zkratce děj románu.

Proč se ale o knize zmiňuju - za prvé jde o pozdní dílo Balzakovo, takže ve srovnání s dřívější tvorbou je pochopitelně o něco vyzrálejší a nepatří zrovna k těm nejznámějším, pokud tedy nejste balzakozpytci.
Připadne mi, že ve Venkovanech je toho z Balzaka víc, že jeho postoj k dané problematice je zřejmější. Nejspíš proto je první část knihy velmi popisná, připadlo mi, že víc než v jiných dílech, která jsem zatím četla, se Balzac soustředí na důkladný rozbor společnosti, rodin, ale taky prostředí, o kterém píše. Jako obvykle začíná v době francouzské revoluce, pomocí níž ilustruje ideové směřování toho kterého rodu. Je patrné, že spisovatel sympatizuje spíš s Montcornetem, terorizovaným svými poddanými; z vesničanů se stávají děsivé karikatury své společenské vrstvy.

Balzacův román - jako všechna díla jeho "Lidské komedie" - odehrává se v I. polovině XIX. století, a to ještě za Restaurace (1815-1830). V celé své "Lidské komedii" Balzac názorně ukázal, jak kapitalistické vztahy ovládly po buržoasní revoluci celou společnost, jaké vztahy to byly, k čemu lidi vedly, jaká zvlčilost a kupčíci amorálnost zavládla společností. A byl venkov výjimkou? Nebyl. A nikde jinde nenajdeme tak jasnou a jednoznačnou odpověď jako v Balzacových "Venkovanech". Idylické patriarchální vztahy, o kterých Balzac snil (to jest ve skutečnosti surové feudální vykořisťování), byly nahrazeny vztahy a závislostmi čistě kapitalistickými.
(...)
Balzacovi "Venkované", jedno z mistrovských děl Balzacova realismu, odhalili pravou tvář venkova za kapitalismu. A odhalili ji do nejmenších detailů. "Převraty společenského i soukromého života jsou způsobeny celou řadou malých příčin, které souvisí kde s čím", říká Balzac, když mluví o úkolech romanopisce. Lidé nežijí isolovaně, drobné příčiny ve vztazích mezi lidmi je třeba vysledovat, nic není bezvýznamné. A tak Balzac nepopisuje venkov, nelíčí popisované prostředí nějak z vnějšku, ale s úžasnou znalostí ekonomických, politických i soukromých vztahů, jeho postavy jsou dopodrobna pravdivé, vzájemně se znají a vědí o sobě (...).

(citace z Úvodu Jana Otokara Fischera, vydání Čs. spisovatele z roku 1952, Praha)

Zkrátka a dobře, pokud stejně jako já zbožňujete balzakoviny, tak byste Venkovany neměli vynechat. Nakonec se neudržím a přidám i mou oblíbenou část, popis místní krasavice paní Soudryové. Balzac je totiž podle mě kromě romanopisce taky výborný humorista.

Z těchto postav nejsvéráznější, jak tušíte, byla paní Soudryová. Má-li být obraz její osobnosti věrný, vyžaduje velmi jemného štětce.
Paní Soudryová si dovolovala trošičku červeně podle vzoru slečny Laguerrové; ale tento lehký nádech se silou zvyku časem změnil v rumělkové placky, jimž naši předkové s takovou malebnou výrazností říkali kočárová kola. Vrásky na tváři se stále prohlubovaly a množily a paní starostová si myslila, že je zahladí líčidlem. Také její čelo příliš žloutlo, a protože se spánky leskly, nanášela a ně bělobu a bývalé dívčí žilky nahrazovala sítí modrých čar. Tato příkrasa dodávala jejím očím, které samy o sobě byly už dost taškářské, výraz tak bujně živý, že by byla její maska připadala více než bizarní každému cizímu člověku; ale domácí společnost, zvyklá na tento padělaný lesk, soudila, že je paní Soudryová velmi krásná. (...) Vlasy její světlé paruky, nakadeřené a napudrované, jako by nadzdvihovaly nádherný čepeček s holubičkou z třešňově červeného hedvábí, podobný pentlovému zdobení na šatech.
Umíte-li si představit pod tímto arcikokektním čepečkem tvář staré, obludně šeredné opice s plochým a jako na kostře bezmasým nosem, odděleným silným pruhem vousatého masa od úst s umělým chrupem, z nichž troubila řeč jako z lesního rohu, potom těžko pochopíte, proč přední městská společnost a vůbec všichni v Soulanges shledávali, že tato skoro královna je krásná - ledaže byste si vzpomněli na stručné pojednání ex professo, jež nedávno napsala jedna znejduchaplnějších žen naší doby o umění učinit se krásnou v Paříži pomocí všeho, co tam k tomu je po ruce.


Citace z knížky: De Balzac, Honoré. Venkované. První vydání. Československý spisovatel, Praha, 1952. V překladu Jaroslava a Růženy Pochových.
 


Komentáře

1 Šukatérka | Web | 27. září 2013 v 17:33 | Reagovat

Jeho dílo, Otec Goriot, je, myslím si, nejlepší dílo realismu, protože ho nejvíce vystihuje. Jde o prachy samozřejmě, a to bohužel realismus je. Ale ani ostatní díla nejsou špatná, přiznám se, že pár jsem četla, pár ne, např venkovany, o kterých píšeš, ale znějí zajímavě =)

2 Lukáš | Web | 27. září 2013 v 21:52 | Reagovat

Zdarec,

[1]: podle mého názoru realismus nemusí představovat vždycky jenom prachy.

3 Jana | E-mail | Web | 27. dubna 2015 v 11:32 | Reagovat

Tíhnu k venkovu už od malička. Líbí se mi dřevěný nábytek http://www.seart.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.