Září 2013

(jenom?) slova

28. září 2013 v 23:27 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Chtěla bych toho napsat strašně moc. Všechno mi to leží v hlavě pátý přes devátý, těžko to seskládat. Napsala jsem si to původně švédsky, protože tam mi to trochu šlo, ale pak vyskočilo varování Neobnažuj se! a teď už na mě ta slova jen prázdně a netečně koukají. Jde o to jen tak psát, setřást to. A ono to spadne. Ale stejně by nebylo co zkazit. Už se To rozklížilo.

Tenhle týden byl, až na pár okamžiků, příšerný. Jako v mlze. Jestli si vzpomínáte na jeden z posledních výkřiků. Stažení povoluje. Poslední dva tři dny se už dá docela dobře žít. Ale stejně je někdy neuvěřitelně těžký se nadechnout. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy cítíte, že vám smutek zase prostupuje až do morku kosti, když si vás omotává jako pavouk. Nevrací se mi deprese, je to jenom zmatení, absolutní zmatení. Když vám na někom záleží, jemu prý záleží na vás - a On mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. A mlčí. Není tu, někde se ztratil. Ani slovo. Chtěla jsem jenom být člověk složený ze dvou lidí. Rozlepujeme se.
Pořád mám pocit, že se mi to vlastně jenom zdá, že se to vlastně vůbec neděje. Ale bohužel to je opravdu jen pocit.


Tak. Jenom jsem chtěla, abyste věděli, co se mi dělo; nevím, jestli je to teď dostatečně patrný, ale snažila jsem se.
A mám zase neodbytný pocit, že jsem toho napsala až moc.
---
Přemýšleli jste někdy nad tím, co mají společnýho věty Šustí listí a Dveře vržou?

Honoré de Balzac - Venkované

26. září 2013 v 20:21 | N. |  Literatura 19. století
Les Paysans / VenkovanéLidská komedie z pera Honoré de Balzaka čítá celkem 97 knih. Jak jistě víte, Balzac se v ní pokusil vyobrazit soudobou francouzskou společnost, od revolučních dob až po časy, ve kterých žil on sám. De facto je to taková celofrancouzská fiktivní kronika. Ústředím této Komedie jsou tři knihy Otec Goriot, Ztracené iluse a Lesk a bída kurtizán, já si je soukromě tituluju pařížské romány.
Ve Venkovanech se ale do Paříže téměř nepodíváme, tento román, jehož první část vyšla roku 1844 a druhá roku 1855, tedy až po spisovatelově smrti, patří do série vesnických obrazů, a nutno podotknout, že venkovskému lidu dvakrát nelichotí (lidstvu ovšem lichotí jen málokterá kniha páně Balzakova).

Ve Venkovanech na Luciena de Rubempré, ani pana Goriota, bankéře Nucingena, žádného ze známých pařížských person tentokrát nenarazíme. Jedinou stopou je tu mladý novinář Eugen Blondet, jehož rozsáhlým dopisem opěvujícím krásy přírody vůkol Aigues román začíná.
Balzac však nerozkrývá žádnou vesnickou idylu, ale docela drsným způsobem líčí vztahy mezi vesnickým lidem a lidmi z vyšší vrstvy. Vesničané z popisu vycházejí téměř jako nestvůry, které se neštítí ničeho. Na panství generála Montcorneta bez ostychu kradou, co jim přijde pod ruku, a pytlačí. Argumentem je jim tvrzení, že taková troška přece generála nezruinuje. Montcornet ale se ale odmítá podřídit takovému systému, a tak vyhlásí škodné válku. To by byl ve zkratce děj románu.

Jak jsem se zamilovala do švédštiny

22. září 2013 v 1:10 | Nebohá |  Skandinavistický koutek
Občas se mi stane, že si někde najdete můj e-mail a ptáte se mě na skandinavistiku, na můj nejmilovanjěší studijní obor na světě. A ještě častěji se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala.
To bylo tak - na začátku, úplně na začátku, před možná deseti lety jsem měla takový ušlechtilý sen (a vlastně stále mám) naučit se asi devět jazyků. Chtěla jsem být polyglot. Ano, v jedenácti letech jsem chtěla být polyglot, i když jsem tehdy jsem samozřejmě neměla ani páru o tom, že takový slovo se v češtině vůbec vynachází.

A pak jsem se, to mi bylo asi devatenáct, courala po městě a musela jsem se samozřejmě podívat i do knihkupectví, protože jinak to není plnohodnotný courání. Bylo to někdy před Vánocema a v Barvičovi měli slevy na konverzace do kapsy ve všech možných jazycích. Co se týče slev na knihy, funguje to na mě asi jako ostatní dámy sleva na boty/jakýkoliv kus oblečení. Prostě to tam nemůžu nechat a skočím po tom. Tak jsem tam tak chvilku bezradně stála a obracela jednu knížku po druhé v ruce. Pak jsem jako správný primitiv seznala, že švédština je hezká zejména proto, že má nad písmenkem a kroužek a v poznámce jsem se dočetla, že Švédi pijí hodně kávy a jejich národní (pseudo)pochoutkou je shnilá ryba. Bylo vymalováno.
(Pokud jste čekali romantický příběh o tom, kterak jsem po nocích luštila runy a četla Eddu a poslouchala u toho švédský metal, pardon, že jsem vás zklamala.)

Seznala jsem, že z vět typu Bolí mě v krku se jazyk pořádně nenaučím, tak jsem si k Vánocům přála učebnici švédštiny. Moc jsem se toho sama nenaučila, tak mi připadlo vhodný začít to studovat. Tak jsem se přihlásila na Skandinávská studia, do testu napsala Lyckan står den djärve bi (Odvážnému štěstí přeje) a nějakým zázrakem mě přijali.

Hodlám studovat, dokud ze mě nebude mechem obrostlý exponát Filosofické fakulty (slovo filozofická, tedy se z, neuznávám, promiň, fakulto) Masarykovy univerzity. Protože jestli mě v mým životě něco vážně naplňuje, pak je to studium. Jakkoliv klišovitě to zní. Na skandi, jak tomu ráda říkám, mi totiž nikdo nebrání v tom, abych projevovala svoje pseudoumělecký tendence, nápady jsou vítány a nadšení se cení. Takže když mi naše Švédka nabídla dělat asistenta u čtení, protože prý mám to správný nakažlivý nadšení, tak jsem z toho byla radostí celá pryč. A nechala mě udělat e-learning o filmu, uváděla jsem koncert našeho švédskýho sboru, se spolužačkama jsme pořádaly výstavu a mně se dokonce podařilo zařídit u norské ambasády finanční příspěvek. Když to po sobě teď tak čtu, tak si říkám, že jsem asi vážně padlá na hlavu, když mám pořád pocit, že toho dělám málo. Slut på meddelandet. Jestli máte nějaký zvídavý dotaz, nestyďte se a sem s ním!

Pod perex jsem vložila tři skandinávský písničky - jednu faerskou, moji milovanou švédskou a jednu islandskou. Jen tak pro zajímavost.

Třesou se mi ruce.

20. září 2013 v 22:45 | Nebohá |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Myslím, že zase přiletěla nějaká múza. Nevím, jestli se mi z toho chce spíš plakat, nebo smát. Téměř vždycky, když mám chuť kreslit nebo psát, tak je to proto, že je něco špatně, že se vynořil nějaký běs, kterýho je potřeba zahnat. Tenhle běs ale nezaženu sama, to je na tom to nejhorší. Musíme na to být dva. Tak si tu teď v posteli předstírám, že jsem mumie, poslouchám The Jesus and Mary Chain a snažím se nějak umrtvit. Pálí mě oči. Zas jsem skoro nejedla. V hlavě mi víří tisíc (h)různých myšlenek a představ, visí mi tam obraz výkřiku, až budu mít v ruce tužku a nebudu zrovna v mumifikovaným stavu, tak ho možná zvěčním. Tane mi na mysli Munch a jeho výkřik. Dočetla jsem Balzaka, začala jsem číst Minnen (Vzpomínky) od Torgny Lindgrena. Napsala jsem na další dobrovolnickou službu ve Švédsku, kde hledají kreativního Čecha se zájmem o švédskou kulturu, a protože jsem to odeslala tak trochu v citovým deliriu, tak teď trnu, že to vyjde. Poslala jsem místo motivačního dopisu komiks. Delirium stagnuje. Srdce buší, třesou se mi pořád ruce. To mám z toho, že nejím. Jenomže to nejde, když se cítíte celý den jako ve svěrací kazajce. Uvnitř to žhlo a pak se to vylilo, dech rozfoukal popel, tak je tu teď šedivo. Je mi hrozně úzko. Nemůžu se rozšněrovat, protože nedosáhnu na tkanice. Je mi hrozně úzko. A trnu. A mám strach. Achjo.

Nejsem maniodepresivní. Ani jsem nečetla noviny jako minule. Já jenom nevím a nechápu. A tápu. To se stává. Zvlášť v mým životě.

O středozářijových záchvěvech a dozvucích všemožných radostí

16. září 2013 v 22:59 | N. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Mám trochu výčitky svědomí, že jsem tak dlouho nenapsala ani řádku. Všechno to utíká tak rychle, že mám někdy pocit, že se sama sobě jenom zdám, že až se probudím, vrátí se to do normálního stavu. Nevrátilo.

Ale - dopsala jsem už konečně svůj e-learning o současných švédských filmech, strávila jsem nad tím v poslední době veškerý svůj čas (takže jsem byla ke všem ve svém okolí neuvěřitelně milá a velmi pozorná, ehm), takže představa, že o tom teď budu psát ještě bakalářku, mě jemně řečeno trochu uvádí v běs.
Teď budu zase chvíli studovat jako obyčejný smrtelník, nedovedete si představit, jak se těším na švédské intelektuální vzruchy. A budu naší Švédce pomáhat jako asistent při čtení. Mám z toho takový záchvěvy radosti - věřím, že to všichni dobře znáte.

Taky jsem dokončila, doufám, velmi doufám, že s úspěchem, svůj úplně první švédský překlad. Šlo o slovníková hesla, dohromady tři normostrany. Naskytla se ta možnost, a moje intelektuální ego by neuneslo představu, že by to ani nezkusilo. Tak jsem se zajímala, vyzkoušela a seznala, že to pro mě asi ještě úplně není. Měla jsem pořád strach, že jsem něco napsala špatně, takže jsem to po sobě tisíckrát kontrolovala. Ale agentura mě má v databázi, takže jsem si aspoň vytvořila další konexi.


Byla jsem týden v Jeseníkách se svým nejmilejším přírodozpytcem a se sestrou a její drahou polovicí. Asi jsem byla (zase) poněkud asociální a nikomu jsem toho moc neřekla, ale člověk nemusí vždycky mluvit, aby mu bylo krásně.

Taky jsem, letos už popáté, jela na Prague Gothic Treffen. Těším se vždycky jako malá, až si zase utancuju nohy, až budu celou večeronoc poslouchat jenom kytary (a letos to bylo hodně oldschoolový), připadat si sounáležitě s ostatní netopýromilci, těším se, že třeba zase poznám nějaký nový spřízněnce a tak. Jsou to zkrátka moje alternativní Vánoce.
Navíc jsem tam letos potkala tři Švédy (jednoho z nich už jsem znala předtím, tak jsem ho zase ráda potkala) a popovídala si tímpádem na PGT i švédsky. Vad kan man önska sig mer?

Milá Meduza mi zpacifikovala vlasy (protože já jsem manták) a kamarád mi pořídil úžasný obrázek, takže se teď narcisticky kochám pohledem na sebe samu a vzpomínám na snad nejlepší PGT, na kterým jsem zatím byla.

Teď se zase na pár dní odmlčím, dočtu Balzakovy Venkovany - už jsem skoro u konce a nemůžu jít spát, dokud nebudu vědět, co Montcornetovi nakonec provedou.


Fotka je od Tomáše Mičáka, jak dí copyright.