Květen 2013

Baudelaire a Balzac hledají adoptivní rodiče

28. května 2013 v 22:26 | N.
Jistě jste už zpozorovali, že schraňuju a sbírám všemožné biografie svých literárních oblíbenců. Není proto snad až takovým překvapením, že se mi podařilo mít některé tituly dvakrát, protože když někde vidím jméno Baudelaire, Balzac, Rimbaud a tak podobně, ztrácím soudnost. Nejdřív jsem měla představu, že budu mít ulovené životopisy v různých variacích a budu se prostě jenom kochat pohledem. Pak jsem seznala, že kochat pohledem na knihu se můžu i tak a nemusím ji kvůli tomu mít dvakrát. A jelikož má můj nemrtvý blog nějaké čtenáře, kteří chovají literáty 19. storočí ve stejně zbožné lásce jako já, rozhodla jsem se nakonec, že to nebudu syslit pro sebe a prostě vám toho přebytečnýho Balzaka a Baudelaira (což teď zní strašlivě kacířsky) nabídnu.

Podotýkám, že jde o antikvární úlovky.

Jde o jeden životopis Charlese Baudelaira perem Francois Porchého, vydání z roku 1934, nakladatelství Orbis v Praze, přeložil Svatopluk Kadlec. Ještě nerozřezaná.

Biografii Balzakovu sepsal Stefan Zweig, vydala to Mladá fronta v roce 1964, přeložila Jaroslava Vobrubová - Koutecká.

Ani jedno není románová biografie, je to čtivě psaná literatura faktu.
Hrůzné fotky promiňte, je už pozdě a můj umrlčí lustr tomu zrovna nedodává. Tak je to jenom tak pro ilustraci.

Pokud byste někdo měli zájem, napište mi sem nebo pošlete e-holuba na nebozka(at)gmail.com. Nic za to nechci (tedy případně kromě poštovného), stačí mi pocit, že to někomu udělá radost.



Božský rošťák ve škamnách

11. května 2013 v 0:38 | Nebožák |  Arthur Rimbaud
Ah, sapristy saprlot! Budu rentiérem; není dobře zničit mi kalhoty dřením v lavicích!

Jak víme, rentiérem se Arthur Rimbaud nestal. Tato kouzelná slova ovšem pocházejí z dochovaného sešitu, kam je zapsal někdy v roce 1862. V té době mu bylo osm let, byl žákem Rossatova ústavu a už tehdy bylo jasné, že v něm cosi dříme.





"Slunce, pozemská pochodeň, uhasínalo vysílajíc ze svého ohnivého tělesa poslední a slabé světlo, které přes to umožňovalo viděti zelené listí stromů, malé květy, které vadly a obrovité vrcholy borovic, topolů a stoletých dubů..."



Když oslavil jedenáct, přestoupil do lycea na náměstí Saint-Sépulcre. Ve školním roce 1865/1866 předběhl svého bratra Frédérica a pokračoval rovnou šestou třídou. Pátou třídu přeskočil. Budoucího básníka provází aura takřka zázračného dítěte, učitelé jej zbožňují. Jméno Rimbaud se objevuje na předních místech ve všemožných listinách s cenami za pilnost a práci. Ačkoliv nemá v podstatě žádné přátele, jeho spolužáci k něm vzhlíží a obdivují jej, což on kvituje s jistou přezíravostí a snad i tak trochu frackovitým odstupem. Zatímco ve škole na něj hledí jako na vzor žákovské ctnosti, doma se mu tohoto ocenění dostává pomálu.