Květen 2013

Baudelaire a Balzac hledají adoptivní rodiče

28. května 2013 v 22:26 | N.
Jistě jste už zpozorovali, že schraňuju a sbírám všemožné biografie svých literárních oblíbenců. Není proto snad až takovým překvapením, že se mi podařilo mít některé tituly dvakrát, protože když někde vidím jméno Baudelaire, Balzac, Rimbaud a tak podobně, ztrácím soudnost. Nejdřív jsem měla představu, že budu mít ulovené životopisy v různých variacích a budu se prostě jenom kochat pohledem. Pak jsem seznala, že kochat pohledem na knihu se můžu i tak a nemusím ji kvůli tomu mít dvakrát. A jelikož má můj nemrtvý blog nějaké čtenáře, kteří chovají literáty 19. storočí ve stejně zbožné lásce jako já, rozhodla jsem se nakonec, že to nebudu syslit pro sebe a prostě vám toho přebytečnýho Balzaka a Baudelaira (což teď zní strašlivě kacířsky) nabídnu.

Podotýkám, že jde o antikvární úlovky.

Jde o jeden životopis Charlese Baudelaira perem Francois Porchého, vydání z roku 1934, nakladatelství Orbis v Praze, přeložil Svatopluk Kadlec. Ještě nerozřezaná.

Biografii Balzakovu sepsal Stefan Zweig, vydala to Mladá fronta v roce 1964, přeložila Jaroslava Vobrubová - Koutecká.

Ani jedno není románová biografie, je to čtivě psaná literatura faktu.
Hrůzné fotky promiňte, je už pozdě a můj umrlčí lustr tomu zrovna nedodává. Tak je to jenom tak pro ilustraci.

Pokud byste někdo měli zájem, napište mi sem nebo pošlete e-holuba na nebozka(at)gmail.com. Nic za to nechci (tedy případně kromě poštovného), stačí mi pocit, že to někomu udělá radost.



Výhřez na téma hudba neboli Óda na Nicole 12

22. května 2013 v 0:05 | Nebožák |  Hudba, videoklipy, skupiny . . .
Prokrastinace pokročila do nejvyššího stádia a místo toho, abych se ještě snažila něco nacpat do hlavy za účelem hvězdnýho výkonu u zítřejšího testu, tak už poněkolikáté poslouchám Nicole 12 a přemýšlím nad tím, jak by asi vypadala moje psychoanalýza na základě mýho hudebního vkusu. Dospěla jsem k závěru, že by mě okamžitě zavřeli do Bohnic. Zjevně jsem cynický psychopat uznávající kult smrti. Většinu času trávím v dimenzi pavučin, netopýrů, sexbeatů, (ne)šťastných lásek a potenciálních vrahů, rakviček, živých i nevratně mrtvých nebožtíků a kostlivců, ale taky bčas musím utéct taky někam, kde nedrnčí žádná kytara. Mám ve svým posluchačským repertoáru všemožný ujetosti, ale Nicole 12 zatím asi patří k vrcholům. Pokud máte rádi (ne)hudbu, možná se vám to bude líbit. Až zjistíte, o čem to je, možná se vám to přestane líbit. Ale právě proto, že je to tak surový a syrový, se mi to líbí. Album Substitute považuju za dokonalost. Teď mám v pokoji de facto tmu, vibruje mi tu Over the edge a já jsem v úplně jiným vesmíru. Stačí mi sedět a poslouchat a zírat do tmy. Mnohdy je to i lepší než rozklad na koncertě. Pro mě je to jeden ze způsobů hledání uměleckýho absolutna.
Líbí se mi, když je hudba mnohovrstevnatá, když v ní pokaždé najdu něco jinýho. Když s každým poslechem dostává nový, jiný rozměr. Hudba/zvuk by měla být vstupenkou do jiné dimenze.





(Příště třeba napíšu něco o tom, že si občas poslechnu i nějakou normální hudbu.)

Božský rošťák ve škamnách

11. května 2013 v 0:38 | Nebožák |  Arthur Rimbaud
Ah, sapristy saprlot! Budu rentiérem; není dobře zničit mi kalhoty dřením v lavicích!

Jak víme, rentiérem se Arthur Rimbaud nestal. Tato kouzelná slova ovšem pocházejí z dochovaného sešitu, kam je zapsal někdy v roce 1862. V té době mu bylo osm let, byl žákem Rossatova ústavu a už tehdy bylo jasné, že v něm cosi dříme.





"Slunce, pozemská pochodeň, uhasínalo vysílajíc ze svého ohnivého tělesa poslední a slabé světlo, které přes to umožňovalo viděti zelené listí stromů, malé květy, které vadly a obrovité vrcholy borovic, topolů a stoletých dubů..."



Když oslavil jedenáct, přestoupil do lycea na náměstí Saint-Sépulcre. Ve školním roce 1865/1866 předběhl svého bratra Frédérica a pokračoval rovnou šestou třídou. Pátou třídu přeskočil. Budoucího básníka provází aura takřka zázračného dítěte, učitelé jej zbožňují. Jméno Rimbaud se objevuje na předních místech ve všemožných listinách s cenami za pilnost a práci. Ačkoliv nemá v podstatě žádné přátele, jeho spolužáci k něm vzhlíží a obdivují jej, což on kvituje s jistou přezíravostí a snad i tak trochu frackovitým odstupem. Zatímco ve škole na něj hledí jako na vzor žákovské ctnosti, doma se mu tohoto ocenění dostává pomálu.