Březen 2013

SAVE THE BATS!

27. března 2013 v 20:59 | Nebožák
Nespravedlnost a hyenismus a veškerenstva mě sice stále trápí, ale člověk se občas musí odreagovat. A čím jiným než ryze netopýřím večírkem? A čím jiným než společností milých netopýřích spřízněnců?
Strašně mi chybí ryze kytarový, netopýří večírky. Občas si ráda poslechnu něco, kde se nezpívá o rakvích a mrtvých milencích, ale moje nemrtvé srdce bude navěky plesat pro gothrocky a deathrocky...! Je to úžasně barvitá a rozmanitá hudba, nepostrádá mnou tolik zbožňovanou ironii hraničící s makabrózním sarkasmem a neskrývaným cynismem a hlavně je to z velké části neuvěřitelná hravá hudební odnož. Však víte.

No a proto jsem si říkala, že si trochu pustím nemrtvou žilou a pojedu (už konečně) na Batsave do Prahy. Nic to nestojí, příspěvek je dobrovolný a jde na podporu záchranné stanice pro netopýry. A já ráda páchám dobro.(A tím spíš, když dobrosmyslnou zloakci pořádají přátelé a známí, že.)

Obligátní dotaz - chystáte se někdo? Pokud jo, tak hälsa på mig, ráda si popovídám i jinak než virtuálně:)


Hudební návnada?

Mám slíbeno, že mi zahrajou tohleto. Gun Club. Málo se to hrává, na to jak skvělá hudba to je.


A prej i Children on stun, mí devadesátkoví bohové, by tam měli být k slyšení.


Nic.

23. března 2013 v 21:26 | Dyť víte, kdo |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Je mi zle ze všech těch lidí, co si nevidí ani na špičku nosu, co vůbec nepřemýšlí nad tím, co vypouští z úst, je mi zle ze všech těch omezenců, co všude byli, všechno znají a na základě toho soudí celý svět, je mi zle z toho všeho bezpráví a násilí, o kterým musím(e) každý den někde číst.
Já vím, že život není sluníčkovej, ale odmítám se s tím jenom tak smířit, protože v mým vesmíru tohle neexistuje.

Nepište mi, že s tím nic nenadělám. Tuším to. Ale kdyby si to řekl každý, bude svět pořád větším a větším hnojníkem.

A jak se máte vy?

S nejlepšími úmysly (Švédsko, 1992)

17. března 2013 v 21:45 | Nebožák |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Film Den goda viljan neboli S nejlepšími úmysly by neměl uniknout žádnému z fanoušků Ingmara Bergmana. Nejedná se ovšem o jeho vlastní biografii, ale o dlouhometrážní filmové zpracování příběhu komplikovaného vztahu jeho rodičů. Film se neodehrává vysloveně v 19. století, ale začátkem století dvacátého, v podobné době jako Věčné okamžiky Marie Larssonové, o kterých jsem psala zde.
Ingmar Bergman sice napsal scénář, ale režie se ujal Bille August. V hlavních rolích si můžete užít výbornou Pernillu August, jejíž jméno vám jistě taky není úplně neznámo, a mihne se tam i Max von Sydow. A o co že tedy jde?

Zápletka je vcelku prostá. Henrik Bergman, studující v Uppsale na kněze, potká Annu, svoji budoucí manželku a matku Ingmarovu (později se sice ukáže, že Anna vůbec nebyla matkou legendárního režiséra, ale to ve filmu už není; berte to jako zajímavý fakt na okraj). Jejich vztah je už od začátku dost složitý. Henrik sice miluje Annu, ale zároveň není schopen ukončit vztah se servírkou, se kterou je tajně zasnouben. To, že je to slaboch, jdoucí v podstatě cestou menšího odporu (tedy, tak se to jeví mně), potvrzuje i fakt, že vina za neúspěch při studiu přisuzuje svému profesorovi, a ne sobě. Annina rodina tuší, že Henrik asi nebude to pravé ořechové pro jejich dceru. Mladí milenci to samozřejmě vnímají jako nespravedlnost. Ostatně i v synapsi k tomuto filmu se často píše, že páru "už od počátku osud nepřál". Já osobně si ale myslím, že se k sobě prostě jenom nehodili.

Jag kan do it!

8. března 2013 v 21:52 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
A já se do toho Švédska prostě dostanu, a jo a jo. Dvě EVS organizace mi odpověděly, že už někoho mají, ale dvě zase, že ano, že můžu poslat svůj úžasný motivační dopis. Doufám, že v Kronobergu brzy pochopí, že imma the only one. To, že mi pouze odepsali, sice není žádný vítězství, ale to vědomí, že někde NEMAJÍ vybranýho dobrovolníka, je krásný, protože mám aspoň nějakou šanci. Tolik k tématu Nebožka chce na severu spasit svět.

Nebožka byla zase na koncertě. Tentokrát s tatínkem na Hocico, což je taková mexická elektro harshovina, jedna z elektronik, který mě pořád drží. Vůbec mám poslední dobou štěstí hlavně na industriální koncerty, zítra se jdu kulturně oblažit na Dead Dolls Disco, kde bude hrát krásná a talentovaná Tying Tiffany, polská harshovina H.exe a naši domácí Depressive Disorder. A myslím, že to bude fajn. A další týden na Rock´n´roll Suicide. Jo, zní to, že to pořád někde večírkuju, ale ve skutečnosti pařím hlavně gramatiku a budu muset i tu svou slavnou hebrejštinu, protože cítím, že min, be, le a přivlastňovací zájmena už mi samy do hlavy nenaskáčou.

Tying Tiffany a její New Colony. Výborná věc! Jinak ale tahle dáma hraje trochu údernější hudbu.

Jo a objevila jsem neuvěřitelně psycho dánskej post-punk. Jag har blivit förälskad i The Woken Trees.
(To video je opravdu morbidní a depresivní. A když to říkám já, tak tomu vážně věřte.)