Železná lady Vitalie Rimbaudová

20. února 2013 v 22:14 | Nebožka |  Arthur Rimbaud
Matka Rimbaudová nemá mezi historiky zrovna dobré jméno.
V očích mnoha to byla chladná, strohá žena nemající pochopení pro svého rozervaného syna. Jenomže takový náhled na Vitalii Cuifovou Rimbaudovou je poněkud krátkozraký. Přiznejme si, že být matkou božského rošťáka jistě nebylo snadné. Tím spíš když máte doma další tři děti. Abychom lépe pochopili, aby se nám trochu rozjasnil obraz začouzené madam Rimbaudové, je potřeba znát trochu i její život. I když to byla chladná žena (Louis Pierquin, Rimbaudův spolužák a přítel) ze železa (Paterne Berrichon, manžel Isabelly Rimbaudové, básníkovy sestry).

Vitalie Cuifová se narodila v roce 1825 do tradiční sedlácké rodiny, pravda, trochu zámožnější, než byly ostatní. Když bylo Vitalii pět, zemřela jí matka, a tak brzy padla celá tíha starostí o domácnost na ni. Bratři nebyli co k čemu, otec "dobrý člověk, ale slaboch"; ženské ruky bylo třeba.

Vitalie musela obhospodařovat a udržovat v použitelném stavu statek v Roche. Jak zmiňují Henri Matarasso a Piere Petitfils v Životě Rimbaudově, měla pro to potřebné vlastnosti - lásku k práci, šetrnost, pevné náboženské zásady a vrozený sklon poroučet. Anebo jí prostě nezbylo nic jiného poroučet, aby se rodina udržela vcelku.

Když jí bylo sedmadvacet, potkala se s kapitánem Rimbaudem, o jedenáct let starším vojákem. Oběma se chtělo do manželství, a tak se 8. února 1853 vzali. Novomanželé se usadili v Charleville v malém bytě v Napoleonově, nynější Thiersově ulici. Zprvu jejich vyhlídky snad nebyly tak špatné - Rimbaud kariérně stoupá a i když tráví většinu času mimo domov, píše ženě klidné, uhlazené dopisy. Zdá se, že kapitán, pozdější poručík Rimbaud byl duše otevřená poznání, ochotná nasávat nové vědomosti. Něco z toho jistě pochytil i jeho syn Jean-Arthur Rimbaud.

S narůstajícím počtem dětí však stoupá i napětí v rodině. Otec Rimbaud se zřejmě v domácnosti plné hemžících se a vřeštících malých dětí necítil dobře a Vitaliina panovačnost a příkrost se zřejmě pod vlivem každodenních starostí a těžkostí ještě znásobila. Rok 1860 se stává pro Vitalii synonem nezdaru, možná snad i jisté prohry. Narodila se Isabela, poslední z dětí, nejspíš taky poslední kapka přetékajícího poháru. Rodina Rimbaudova dostala výpověď z bytu (majitele asi začal děsit rostoucí počet dětí), následuje dočasné bydlení v hotelu U stříbrného lva, než se něco najde, a hlavně - hlava rodina, otec Rimbaud, se odebral za plukem kamsi do Cambrai. Netřeba dodávat, že pak už se nikdy neukázal. Vitalie zůstala sama se čtyřmi dětmi, s nejistým příjmem a dluhy. Právě kvůli její složité povaze, o níž všichni věděli, se začaly po Charleville šířit zvěsti o tom, že ji ani její muž nemohl vystát, a proto radši utekl. Vitalie to nějakou dobu statečně trpěla, po dvou letech ale docela pochopitelně začala tvrdit, že je vdova, a na tomto oslovení trvala. Těžko říct, co se jí vlastně honilo hlavou. Možná si něco vyčítala, možná se jí manželův odchod nijak bytostně nedotkl, pomineme-li materiální stránku věci. Docela zajímavý je ale úryvek z dopisu dceři Isabelle, který Vitalie Rimbaudová napsala dva měsíce před svou smrtí v roce 1907:

Dceruško,
zrovna když se chystám psát, pochoduje kolem mnoho vojáků a mě to velice dojímá, vzpomínám přitom na vašeho otce, jak bych s ním bývala šťastna, nebýt některých dětí, co se mě tolik natrápily.

Nemyslím, že paní Rimbaudová byla tak chladná a necitelná, jak se o ní často píše. Pod tíhou života a strastí jí totiž asi nic jiného než se obrnit a uzavřít nezbylo. Nebyla v situaci, kdy si mohla dovolit jakékoliv city. Možná jí to připadalo spíš jako známka slabošství. Koneckonců, nebyla to přece žádná mětská slečinka, ale docela obyčejná žena žijící pro svůj statek.
Jindřich Štyrský o ní píše toto: "Pohybovala se mezi zpovědnicí a sýpkou. Její povaha byla zatvrzelá, francouzsky selská a shodovala se dobře s její hubeností, dlouhým krkem a dlouhýma rukama. Měla jen řídké chvíle upřímnosti a nesnesla odmlouvání. Byl-li jí kladen odpor, mstila se. Pro tyto vlastnosti stala se tyrankou svého okolí."

Stejně jako pro ni nebyla lehká situace po manželově odchodu, pro ni jistě nebylo snadné vypořádat se s Arthurovými aférami, skandály a neustálými útěky. Zkuste si jen představit to zděšení a hrůzu bigotní ženy, když se dozví, že její syn žije v neřestné Paříži s mužem! Věřím, že si skutečně myslela, že je Arthur, její nevděčný génius, navěky zatracen a Bohem zavrhnut. Neustále se vracel, aby hned zase prchl, nikde neposeděl. V její prospěch ovšem hezky argumentuje Ján E. Bor (dílo Jean-Arthur Rimbaud): "Tato žena, vystavená jednostrannému náporu a ostrým výpadům historiků, byla zbožná, statečná bytost, která se chovala po způsobu maloměstských rodin, zakládajících si na bontonu, osobní cti a na dobrotě zbožně nalinkovaného života. Neměla porozumění pro syna a jeho básnický naturel, jako by ho sotva měla kterákoliv jiná matka."

Dostatečně výmluvný je ovšem i další výklad, již zmiňovaného J. Štyrského:
"Paterne Berrichon nazývá Rimbaudovu matku železnou ženou. Omlouvá ji z rodinných důvodů: Pod její přísností utajovala se prý jemná duše. Berrichon jest pokrytec. Není možno, aby věřil svým slovům, neboť poznal její povahu při svých zásnubách s Isabellou. Louis Pierquin nazývá ji ledovou ženou. Dovedla mučit na dálku. Nesnesla sousedů v domě ani na ulici. Výsledkem bylo časté stěhování. Děti měly zakázano vyhledávat kamarády. Hrály si bez hraček. Každé neděle chodívala Mme Rimbaudová se svými dětmi na velkou mši do farního kostela. Vpředu dvě děvčátka v nemožně střižených a několikráte přešívaných šatech, vedoucí se za ruce, za nimi dva hošíci v kulatých kloboucích, širokých naškrobených límcích a ohromných botách. Každá dvojice měla jeden deštník. Průvod uzavírala Mme Rimbaudová v černém živůtku, pod nímž se rýsovala korsetem utažené hubené tělo. Černé rukavičky nesly modlitební knihu s mosazným křížem. Podobně tomu bylo při pochůzce na trh, na náměsti Ducale. Je přirozené, že tyto pravidelné a vskutku originální průvody vyvolávající představu čtyř kuřat vedených černou kvočnou, neobešly se bez úsměšků a ironických poznámek chodců.

Mme Rimbaudová byla příčinou Arthurových útěků z domova; vypěstovala v něm instink revolty dříve, než se vzbouřil proti náboženství a společnosti."

Už se snad chce jen dodat - díky! Jsem si zcela jistá, že kdyby Rimbaud neměl matku takovou, jako byla paní Rimbaudová, že by polovina jeho básní snad ani nevznikla. Vždyť právě disciplína, kterou vyžadovala, ta nenáviděná disciplína a pánbíček vyburcovaly v Rimbaudovi potřebu psát, touhu stát se vidoucím. Vzbudila v něm jeho dřímající anarchistickou genialitu. A to se přece taky počítá, nebo ne?

Portrét paní Rimbaudové ani pana Rimbauda se bohužel nedochoval. Pokud vám ale tento text nestačil a potřebujete názornou ukázku, věřím, že sdostatek poslouží ukázka z filmu Úplné zatmění. Myslím, že scéna rodinné večeře poměrně dost odpovídá skutečnosti. A kromě toho si můžete aspoň představit tu koženou domácí atmosféru. (Jen škoda toho watermarku ve videu, snad to přežijete i tak.)


Dodatek nakonec - citace jako obvykle zaznačeny kurzívou. Cituju z těchto knih:
Jindřich Štyrský - Život Rimbauda. Dopisy a dokumenty., Kra, 1994
Ján E. Bor - Jean-Arthur Rimbaud, Matica slovenská v Turčianskom sv. Martine, 1940
Henri Matarasso, Pierre Petitfils - Život Rimbaudův, Odeon, 1968
 


Komentáře

1 Čartkovova | Web | 5. března 2013 v 11:50 | Reagovat

O Rimbaudově matce nám profesorka ve škole mnoho neřekla, proto jsem ráda, že jsem si mohla přečíst Tvůj pěkný článek.
Každý má ve svém životě období, kdy se pře se svými rodiči, ale u Rimbauda to bylo trochu jinak. Souhlasím se závěrem, že nebýt jeho matky, spousta básní by ani nevznikla. Byla to přísná žena, k čemuž ji však vedly také krušné životní okolnosti.
Nicméně, přísnosti je mnohdy třeba - vytváří totiž silné duše.

Ještě jednou děkuji za krásný článek! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.