Únor 2013

Lincoln (USA, 2012)

24. února 2013 v 21:57 | Nebožák |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Patrně vám neuniklo, že se v kinech objevilo další filmové zpracování života Abrahama Lincolna, jedné z nejdůležitějších postav amerických dějin. Drobným překvapením možná byl fakt, že se režie chopil Steven Spielberg - já osobně mám to jméno spojeno s poměrně průměrnými filmy, ale to už je věc osobního názoru. A proto Abraham Lincoln žil v 19. století, nemůžu tento film nezmínit.


Je docela dobré vědět, že se film zabývá posledními měsíci života Abrahama Lincolna a že tedy nejde o žádné obsáhlé biografické dílo. Nosným prvkem celého filmu je politický boj o schválení třináctého dodatku, který měl de facto zrušit otroctví. Země je ve víru občanské války a Lincoln se ocitá v poměrně složité situaci. Může totiž ukončit válku, která zemi trápí už nějaký ten pátek (lépe řečeno mnoho pátků). Když to zjednoduším, tak se místo mírových jednání Lincoln rozhodl znovu otevřít otázku zrušení otroctví. A o tom vlastně celý film je.

Živá historie na téma Konec Rakousko-Uherska

21. února 2013 v 18:37 | Nebož |  Nenechte si ujít
Už jsem dlouho neinformovala o zajímavostech, které se nějakým způsobem týkají témat, jimiž se zabývám tady na blogu. A zrovna teď se tři takové informace sešly a já vás o ně samozřejmě nemůžu ochudit.

Zbystřit by měli milovníci a obdivovatelé 19. století. Březnové číslo historického magazínu Živá historie se tentokrát nese v duchu konce habsburské monarchie, rozpadu Rakouska-Uherska.
Kromě toho je obsažena v březnovém čísle pozvánka na výstavu na téma Monarchie v nové budově Národního muzea na Vinohradské. Milovníci z Prahy to mají na dosah ruky! A co že návštěvníky čeká?

Hlavní výstava z cyklu Monarchie představuje období našich dějin, které s sebou neslo významné stopy tradice, jež však nebránila bouřlivému modernizačním procesu celé společnosti. V době druhé poloviny 19. století došlo na území Čech ke změnám, které se zdály být protikladem konzervativních hodnot, ale přesto přinesly rozvoj celého státu i společnosti v řadě odvětví, jako byl průmysl, věda, kultura a další. Vedle toho došlo také k dotvoření moderní české společnosti, která právě v této době prodělávala vrcholnou fázi své kulturně-národní emancipace - a to vše uvnitř tradiční habsburské monarchie.

Tematicky na to navazuje i můj dnešní knižní úlovek, knížka od Gabriele Praschl-Bichlerové Ferdinand Maxmilián Habsburský - Soukromé dopisy mexického císaře a jeho rodiny. Pravda, knížka vyšla už v roce 2008, ale zmiňuju to proto, že v brněnským knihkupectví Dobrovský na České je teď mají za 49 korun. (Takže jsem to tam pochopitelně nemohla nechat.)

A jestli taky o něčem podobně zajímavém víte, sem s tím!

Železná lady Vitalie Rimbaudová

20. února 2013 v 22:14 | Nebožka |  Arthur Rimbaud
Matka Rimbaudová nemá mezi historiky zrovna dobré jméno.
V očích mnoha to byla chladná, strohá žena nemající pochopení pro svého rozervaného syna. Jenomže takový náhled na Vitalii Cuifovou Rimbaudovou je poněkud krátkozraký. Přiznejme si, že být matkou božského rošťáka jistě nebylo snadné. Tím spíš když máte doma další tři děti. Abychom lépe pochopili, aby se nám trochu rozjasnil obraz začouzené madam Rimbaudové, je potřeba znát trochu i její život. I když to byla chladná žena (Louis Pierquin, Rimbaudův spolužák a přítel) ze železa (Paterne Berrichon, manžel Isabelly Rimbaudové, básníkovy sestry).

Vitalie Cuifová se narodila v roce 1825 do tradiční sedlácké rodiny, pravda, trochu zámožnější, než byly ostatní. Když bylo Vitalii pět, zemřela jí matka, a tak brzy padla celá tíha starostí o domácnost na ni. Bratři nebyli co k čemu, otec "dobrý člověk, ale slaboch"; ženské ruky bylo třeba.

Vitalie musela obhospodařovat a udržovat v použitelném stavu statek v Roche. Jak zmiňují Henri Matarasso a Piere Petitfils v Životě Rimbaudově, měla pro to potřebné vlastnosti - lásku k práci, šetrnost, pevné náboženské zásady a vrozený sklon poroučet. Anebo jí prostě nezbylo nic jiného poroučet, aby se rodina udržela vcelku.

Bůh neštěstí a jiné drobnosti

19. února 2013 v 22:24 | Nebožka |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Krátká vsuvka, než se zítra pustím do fantazírování o tom, jaká asi byla Rimbaudova maminka, lítá saň a žena železné vůle. Čtu skvělou knížku, Neštěstí bývalo mým bohem z pera Bruce Duffyho, čtu ji neustále a na každé konečné MHD lituju, že musím vystoupit, protože čtení za chůze se mi ještě nikdy nevyplatilo. Pohltilo mě to, protože Rimbaudův svět, který autor popisuje, mi teď připadá o něco dosažitelnější. Zítra, zítra už konečně vytáhnu toho Štýrskýho, Petifilse a Bora a začnu se v tom zase hrabat.

Už mi zase začala škola, konec intelektuálního více méně prázdna, vzhůru do světa svensky a !עִבְרִית
Vážně mě to...Blaží. Jo, s radostí použiju tohle krásný slovo. I když věřím, že si za dva týdny zase budu stěžovat, že zase nic nestíhám.

Naposled, jako vždycky, hudební droga. Byla jsem v Praze na O. Children, miluju je ještě víc, mám podepsaný setlist, vyjma (opět) bubeníka. Celá ta cesta byla docela zábava, z moravské metropole totiž (zase) nikdo nejel, takže jsem se srazila až v Praze a pak jsem se svými dvěma kamarády čekala na autobus o půl čtvrté ráno. Seděli jsme v KFC mezi hromadou hipsterů a řešili, jestli byla Siouxsie ve své době mainstream, nebo ne. Já tvrdila, že ne. 80´s byly sice fajn doba, ale tak moc bych si to vážně neidelizovala. Siouxsie byla známá a vědělo se o ní, ale mainstreamem, byť undergroundovým, se ji prostě zdráhám nazvat. Konec.


J A G Ä L S K A R O . C H I L D R EN SÅ J Ä V L A M Y C K E T.

Mám něco společnýho s Ježíšem. A jsem jednoprocentní!

5. února 2013 v 14:33 | Nebožák |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
A není to víra. Ježíš totiž měl údajně stejný osobnostní typ, jako mám já! V testu MBTI (ať žije má úchylka na testování sebe sama) mi vyšlo, že jsem typ INFJ (introvertní intuitivní typ), že je to nejvzácnější typ a že to je asi 1 % obyvatel této planety. Nakolik se tomu dá věřit, to nevím. Každopádně jsem byla až překvapená, kolik toho odpovídá skutečnosti. Psychotesty na internetu totiž obyčejně bývají dost univerzální a sedí v podstatě na všechny.

Abyste věděli, o čem to plácám, budiž vám nápomocna charakteristika vod tetky Wiki.

"Jedná se o nejvzácněji se vyskytující typ. Má velké umělecké vlohy, ale na rozdíl od ostatních uměleckých typů (INFP, ISFP) je orientován o něco více prakticky a má rád pořádek. To ho předurčuje nejen k čistě uměleckým profesím (malíř, spisovatel), ale i k užitnému designu, grafice, projektování dekorací apod. Více než jiní umělci vynáší definitivní estetické soudy.

Dává přednost samotě a klidu. Je velmi dobrý pozorovatel - empatik. Často se může cítit jako oběť společnosti nebo upozorňuje na příkoří páchané na druhých. Je perfekcionista a rád opakovaně kontroluje věci. Obvykle silně mysticky založený se smyslem pro spravedlnost a pomstu.
INFJ jsou idealističtí tajnůstkáři s bohatým vnitřním světem. Odtažití od druhých lidí, ale přesto se nebojí sáhnout k akci, je-li to potřeba. Často si na sebe vezmou příliš mnoho zodpovědnosti.
Mají pochybnosti o skrytých motivech druhých lidí. Dávají si vše do souvislostí i tam, kde by je nikdo jiný nehledal. Upřednostňují hluboké vztahy a bezpodmínečnou věrnost. Jejich jedinečnou vlastností je empatie."

A pár zajímavých věcí se dá najít i tady, na blogu o grafologii.

Tenhle jednoprocentní výkřik má ale ještě jeden účel (kromě sebepitvání se na internetech). Mě by totiž zajímalo, jací lidi čtou můj blog. Jestli máte chvilku a taky se rádi testujete, zkuste to taky.
A když mi to pak napíšete sem do komentáře a budeme se moct navzájem pitvat, bude to ještě lepší. Směle do toho, bajajové!


Balzakovy lásky IV aneb Dluhy, kam se podíváš

3. února 2013 v 21:01 | Nebožka |  Honoré de Balzac
Další část ze série o milostném životě literáta Honoré de Balzaka je zde! Z minulého dílu už víme, kterak to přišlo, že se chudobný a zadlužený Honoré de Balzac s Ewou Hańskou seznámil. Měli se setkat ve Vídni, ale co čert nechtěl, jeden z milostných dopisů Ewy a Honoré se dostaly do rukou pana Hańského, a tak byla návštěva zkrácena. Kromě toho se už pařížští věřitelé nemohou Balzaka dočkat. Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení a Balzac stále doufá, že se pro něj najde nějaká bohatá dědička, která by jej spasila, když to pro něj nemůže udělat Ewa. Ale nepředbíhejme!

Dluhy vyhnaly literárního génia z Vídně dřív, než plánoval. Věřitelé jej vystrnadili z bytu v rue Cassini, jeho rodina taktéž zoufale potřebovala peníze. Nezbylo mu než vzít svých pár cenných švestek do náručí a utéct. Uchýlil se do rue des Batailles, kde si pronajal byt na jméno vdova Durandová, za což později sklidil v novinách posměch od svých soků - adresovaný panu Honoré Balzakovi, druhým jménem vdově Durandové.

Ewelina o všech jeho strastech věděla, jenomže mu nemohla nijak výrazněji pomoci, chtěla-li svůj poměr nadále utajit. Jejího miláčka exekutoři po týdnech marného boje odchytili. Strávil asi dva týdny ve věznici, kde si vyprosil stůl a židli, a mohl tak pokračovat ve své práci. Neopomněl všechny své strázně barvitě popsat své budoucí choti.

27. července 1836 zemřela Laura de Berny. Balzaka mrzelo, že u ní v tu chvíli nebyl. Jenomže měl zákaz se tam objevovat poté, co syn paní de Berny zemřel na zápal plic - snad se bála, aby tentýž osud nepotkal jejího Didi. Dopisy, které jí Honoré posílal, přikázala spálit.

Po Dilectině smrti přichází zlom - Balzac chce začít skutečně žít, opustit stěny svého domácího literárního vězení, méně pracovat. Contessa Visconti mu umožnila cestu do Itálie, kde jakožto studovaný právník měl uspořádat dědické záležitosti jejího manžela. Balzac se zde cítil jako v jiném světě; místní šlechtici jej k sobě zvali na recepce, vyžadovali jeho autogramy a městský sochař Putinetti dokonce vytvořil jeho sošku! Kromě toho tam ulovil další šlechtickou trofej - Claru Maffei (obrázek napravo).