Věk nevinnosti aneb viktoriánská pornografie

29. září 2012 v 23:16 | Nebožka |  Sexualita, zdraví a hygiena
Článek obsahuje fotografie a textové ukázky, které by možná mohly někoho pobuřovat. Pokud vám nebylo 18 let nebo vás tato témata nezajímají, zvažte, jestli to vůbec chcete číst. Byť jsem vybírala "stravitelné" obrázky a nic zvlášť pohoršujícího to není.

Zobrazení pohlavních aktů a nahotin je staré jako lidstvo samo (vzpomeňte si třeba na venuše a pompejské nemravné obrázky) a první sexuální výjevy se váží už k mytologii, kde sex hrál často dost podstatnou roli. Lidé viktoriánské doby, kteří se hrdě vnímali jako intelektuální dědicové římského impéria (vzpomeňte si na všechna ta viktoriánská dramata, architektonické prvky a výjevy, to všechno je plné odkazů na antiku), pak ři odkrytí pompejských obrázků v šedesátých letech toho věku utrpěli značný šok. Nemravnosti byly odsunuty do bezpečí a jejich studium bylo povoleno pouze bohabojným a výše postaveným studentům. Zdá se, že stran viktoriánské morálky máme všichni jasno. Viktoriánská éra se vyznačuje rigiditou a zdrženlivostí, zavři oči a mysli na Anglii! A přesto má současná pornografie kořeny právě v tomto období; do té doby něco jako pornografie v dnešním slova smyslu takřka neexistovala (lépe řečeno se o sexualitě smýšlelo poněkud jinak).



Jeden z význačných základních kamenů položil Alphonse Donatien de Sade, řečený markýze de Sade. Ruku na srdce, určitě je to jeden z prvních pojmů, který se vám vybaví, když se řekne pornografie. (Za zakladatele západní psané západní pornografie je ale pokládán Pietro Aretino, autor díla Rozličné způsoby milování z přelomu 15./16. století. De Sade je mnohem více spjat se sadismem a sexuální agresí).
V období Velké francouzské revoluce, resp. před i po ní, společnost upadala a libertinisté, mravní anarchisté a kritici, v čele s de Sadem vytvořili ve Francii dostačující základ pro rozšíření do Anglie a dalších zemí. Z této doby pochází "zásadní" texty jako Fanny Hill z pera Johna Clelanda. Spis Fanny Hill, poprvé vydaný v roce 1748, je považován za první anglicky psanou pornografickou prózu a patří mezi nejodsuzovanější knihy historie. John Cleland vydal příběh londýnské prositutky během svého pobytu ve vězení pro dlužníky. Rok poté opět stanul před soudem, kde se svého díla úplně zřekl a v podstatě se zavázal, že o něm už nikdy nebude mluvit. Fanny pak zůstala na celé jedno století zakázána a šířila se zásadně pokoutným způsobem.

Drobný obrázek o tom, jak asi text Fanny Hill vypadá, si můžete udělat z této krátké ukázky:

Ležela jsem tak krotce a pasivně, jak si jen mohla přát, zatímco její odvážnosti ve mně nevyvolávaly žádné jiné pocity než podivnou a určitě ne nepříjemnou rozkoš. Každá část mého těla byla vystavena a otevřena prostopášnému rejdění jejích rukou, které jako plápolavý oheň bloudily po těle a všude, kam přišly, zaháněly chlad. Má ňadra -.- pokud to není příliš odvážné nazývat tak dva tuhé, pevné, zduřelé pahorky, které se právě začaly rýsovat na mé hrudi a které sotva ještě měly význam pro hmat -.- zaměstnala a pobavila na chvíli její ruce. Potom ruce sunula pomalu dolů po hladké pokožce břicha, až ucítila hebké hedvábné chmýří, jež teprve před několika málo měsíci vyrašilo a ozdobilo rozkošný pahrbek v této části mého těla. Teprve se chystalo vytvořit příjemnou skrýši nad budoucím sídlem mých nejvybranějších vzruchů, které však zatím bylo jen sídlem mé nevinnosti.

Autentická ilustrace Fanny Hill

S novou dobou po francouzské revoluci přišly pochopitelně i nové morální hodnoty, a tak byl erotický materiál považován za potenciálně nebezpečný živel. V roce 1802 byla pro tyto účely v Anglii zřízena Society for the Supression of Vice (Společnost pro potírání/potlačování neřesti). O sedmnáct let později odsoudila dílo již zesnulého Thomase Painea, Age of Reason (Věk rozumu), jen proto, že se ve svém spise kriticky vyjádřil o křesťanské morálce. Kauza Paine je zářným příkladem zneužití pravomoci ve věcech, které se jí výslovně netýkaly.
Pornografické texty (a velmi často nejen ty) podle tehdejších mravokárců podrývaly autority, stíraly společenské rozdíly mezi mužem a ženou, převracely dané morální hodnoty. Kromě toho bylo záhodno dostat veškeré nemravnosti z dosahu žen, protože se tehdy obecně tvrdilo, že žena je jakýsi nepopsaný list papíru, který se mění v nymfomanku, jakmile jednou pocítí rozkoš.
Poněkud úsměvným případem je dílo doktora Thomase Bowdlera, shakespearovského puristy, jenž dílo slavného dramatika očistil od veškerých podvratných motivů, aby "muž mohl bez obav číst toto dílo nahlas svým dcerám", a jehož jistě ušlechtilé snahy daly vzniknout pojmu "bowdlerize" - sloveso pro vyjádření "očisty textu".

Ve věku devatenáctém tak proti sobě stojí dva extrémy - žena sexuálně maniakální, schopná všeho, a žena nad pomyšlení cudná, jejímiž jedinými vášněmi jsou rodina a péče o teplo rodinného krbu. Střední proud v tomto směru jako by ani neexistoval. Tyto dva "typy žen" se objevují i v pornografické tematice. Viktoriánská pornografie je úplně posedlá zprzněnými, na scestí uvedenými pannami, a skupinami vilných žen, a je také plná sexuální agrese (což vzhledem ke společenskokulturní atmosféře není vůbec nelogické).


Velmi výmluvná je popularita previktoriánského díla z roku 1828, The Lustful Turk (Žádostivý Turek) od anonymního autora. Nevinná dívka je znásilněna, a to v ní probudí posedlost sexem. Znásilnění představuje tolik potřebný prvek sadismu a pohlavní neukojitelnost dokonale zrcadlí představu, že žena je náchylná ke zkaženosti tak nějak odjakživa, jak je uvedeno. Podobně oblíbeným dílem se stalo obsáhlé dílo My Secret Life (Můj utajený život), taktéž od anonymního autora, jakéhosi Waltera. Oč v knize jde, na to jistě ihned přijdete sami.
Ženy to tedy v 19. století rozhodně neměly jednoduché, co se týče sexuálního vyžití, popřípadě postavení v tomto ohledu. Muži na tom byli mnohem lépe - podle oficiální statistiky Společnosti pro potírání neřesti se na jedné londýnské ulici v roce 1834 nacházelo hned 57 (!) neslušných obchodů. Je zajímavé, že sám pojem pornografie se poprvé objevil až roku 1857, a to v Zákoně o obscénních publikacích.

Zvrácené ženy. Tentokrát bylo potřeba vykonat spravedlnost na jeptišce.

S vynálezem fotografie zažilo i toto kulturní odvětví značný vzestup. Proces výroby ale zabral poměrně dost času - pohybujeme se ve fotografických počátcích, modelky a modelové museli velmi dlouho pózovat (šlo o časové rozmezí tří až patnácti minut), protože doba expozice byla dlouhá. I proto je na většině obrázků žena, případně skupiny žen s mírně znuděným výrazem vystavující na odiv svoje genitálie. Kvůli technické náročnosti stála ve čtyřicátých letech jedna taková nemravná fotografie víc než jedna chvíle s prositutkou, tedy asi tak jednu týdenní mzdu.

Nepochybně typické viktoriánské domácí práce.

S vynálezem negativu přišla možnost sériové výroby, klesl čas nutný pro expozici, a erotická fotografie zažila ten pravý rozmach. Zatímco v roce 1848 se v Paříži nacházelo pouze 13 fotostudií, v roce 1860 už jich bylo víc než 400. Většina z nich samozřejmě vydělávala hlavně na obrázcích se sexuální tematikou, které se často prodávaly nedaleko železničních stanic nectnými cestujícími, kteří si dotyčné nemravnosti prostě schovali pod šaty nebo kabát. Obrázky si ale pánové taky mohli nechat beztrestně zasílat poštou, jejíchž výhod využili obchodníci s pornem. Kdyby tak tehdejší postální systém tušil, jak významnou roli sehrál v rozvoji pornografického trhu...

Trochu jiné zátiší.

V osmdesátých letech začaly díky nově užívané autotypní fotografii (neboli halftone printing) vycházet cenově přijatelnější erotické magazíny, často pod zástěrkou naturistické ideologie. Tyto časopisy se poprvé objevily ve Francii a modelkami stály často burleskní umělkyně, pro něž nepředstavovalo žádný větší problém odhalit se o něco víc. Jak již bylo předestřeno, magazíny naoko oslavovaly návrat k přírodě a často se tvářily jako čtení o umění - názvy jako Body in Art (Tělo v umění), Figure Photography (Figurální fotografie), Nude Living and Modern Art for Men (Nudismus a moderní umění pro muže). Žádná tvrdá pornografie to samozřejmě nebyla a z dnešního hlediska se zdá být spíš úsměvná. Ovšem takový magazín The Pearl (ano, ten, kde vyšla i Lady Pokingham/Fuckingham, připisovaná Oscar Wildeovi), vycházející pouze 18 měsíců v letech 1879 - 80 byl už poněkud jiný šálek kávy...

"Musíte mi poděkovat a slíbit mi, že zcela potichu odejdete do svého pokoje, který vám byl vykázán; což není ani z poloviny tak hrozné, jak by mohlo, šup, šup," a uštědřila jí několik rychlých ran mezi stehna. "Klekněte si, polibte rákosku a poděkujte mi."

Pro zdatnější angličtináře něco "vydatnějšího" zde.
Moje angličtina není tak dobrá, aby stačila na plnohodnotný překlad.


Ruku v ruce s fotografií jde pochopitelně i filmová produkce. Vždyť to není nic jiného než rozpohybované obrázky. Na přelomu 19. a 20. století tak máme na světě první erotické filmy, z velké většiny na téma Co to sluha zahlédl, zobrazující ženy se svlékající nebo třeba sedící modelem nějakému umělci. Rané filmy tohoto typu tak byly spíš jemnější a připomínaly spíš nakukování klíčovou dírkou do pokoje dámy. Pro lepší představu doporučuju zhlédnout sérii krátkých filmů z tohoto období, Sexcapades, která by ještě měla být k dispozici v Levných knihách. Nic tvrdého narozdíl od výše zmiňované literatury nečekejte, je to spíš několik lechtivých filmů.
Roku 1896 byl natočen první dochovaný "pornografický film" pod taktovkou Eugèna Piroua a Alberta Kirchnera, Le Coucher de la Marie - herečka Louise Willy předvedla striptýz. Za zmínku stojí také dílo Eadwarda Muybridge, zabývajícího se pohyblivými obrázky. V tichém filmu Hypocrisis z roku 1914 je vidět zcela nahé ženské tělo.

Sekvence z filmu La Coucher de la Marie.

Úplně prvním filmovým sex symbolem se pak stala Theda Bara, hvězda několika němých filmů z počátku 20. století. Ve snímku A Fool There Was ztvárnila ženu vamp, dračici, která se nesmazatelně zapsala do paměti veškerenstva zvrácenou replikou: Polib mne, blázínku! Co na tom, že její role v ostatních filmech už tak nemravné nebyly.
Odvážné svlékající se ženy tehdy slavily úspěchy, a tak si producenti a filmaři velmi rychle uvědomili finanční potenciál filmů tohoto druhu a k pornografickému průmyslu, jak je známe dnes, pak už zbýval jen drobný krůček...

I když se devatenácté století tvářilo jako neviňátko, tak jednoznačné to rozhodně nebylo. Byť je slovo pornografie ve spojení s (pre)viktoriáskou dobou možná trochu nadnesené, rozhodně i tehdy sehrálo podstatnou roli. Často groteskní sexuální výjevy, unuděné nahotiny a stydlivé striptérky v kombinaci se sadistickým sexem literárním nám dnes mohou připadat poněkud komické, ale... Nějak se začít muselo. Zkostnatělé společenské ovzduší něčemu takovému přímo nahrávalo, a tak je viktoriánská erotika vlastně takovým specifickým vyjádřením rebelie a předzvěstí příštích zítřků.



Protože je toto téma velmi zajímavé a obsáhlé, přikládám pár odkazů na zajímavé stránky, odkud jsem téže čerpala. Stránky jsou v angličtině.
Europa Film Treasures neboli filmové poklady. Netýká se přímo pornografie, ani erotiky, ale je to velmi zajímavé.
 


Komentáře

1 Lukáš Přibyl | 30. září 2012 v 17:04 | Reagovat

Dobré téma. Vidím že to tu má ohlas :) )

2 Sybrakos | E-mail | Web | 30. září 2012 v 22:34 | Reagovat

Dobře se mi to četlo, něco jsem se zase dozvěděl:) Ale žít v 19. století muselo být za trest, pokud bych byl žena.
(Pokud si pamatuješ, potkali jsme se včera na srazu, identif. znak socka z librexu :D

3 Nebož | 1. října 2012 v 12:19 | Reagovat

[2]: Tak to jsem ráda, že se to dobře četlo. Ale ono být ženou, která si vzala normálního chlapa s normálním uvažováním, nemuselo být tak špatný:) Tyhle články vždycky víc řeší to diskutabilnější. Jinak by nebylo o čem psát, že:D
(samozřejmě že si tě pamatuju

4 Lukáš Přibyl | 1. října 2012 v 16:34 | Reagovat

[2]: no...jak je vidět, tak porno je pořád stejný porno (v podstatě). Lid se nikdy nezmění.

5 Nebožka | 1. října 2012 v 21:31 | Reagovat

[4]: V podstatě je stejný právě proto, že to je jeho podstata, Lukáši:)
(Mimochodem, proč plašíš zprávami o tom, že se snad chystáš zemřít nebo co?, aniž by to byla vážně pravda? Přijde mi to trochu nefér, protože jsem tě brala vážně. Zas jsem se v tobě spletla.)

6 Lukáš Přibyl | 2. října 2012 v 18:15 | Reagovat

[5]: "brát vážně mě" - to je to poslední co mě v poslední době zajímá. Nicméně jsem měsíc a půl v nemocnici už a člověk nemusí zemřít fyzicky...existuje i psychické úmrtí (a to jsem měl hlavně na mysli)...naštěstí už je to všechno mnohem lepší a pravděpodobně se brzy vrátím domů. (teď celou dobu píšu z t-mobile usb modem)

- a nikoho neplaším...jen jsem si ulevil (na tom není nic špatného)

7 :) | 30. října 2012 v 0:50 | Reagovat

No, ono to nebude s tou Lady Fuckingham tak horké. :)Taky jsem četla,dá se na internetu stáhnout i v češtině.A že by byl autorem Oscar Wilde? No, neřekla bych, prý nikde jinde ve světě v takovém omylu ani nežijí - je to jen výmysl českých vydavatelů, aby se dílo snáz prodávalo. No jestli to pomohlo - nevím. :D Jen udělali parádní chaos. Pěkný článek :).

8 Nebožka | 2. listopadu 2012 v 23:35 | Reagovat

[7]: Měla jsem tu na téma Lady Fuckingham článek, ale protože byl hodně subjektivní, tak jsem ho pak smazala. Nicméně názory pod ním se dost různily, od názorů "proč by to, proboha, nemohl napsat Wilde" až po "Wilde to nenapsal". Osobně to taky považuju za mystifikaci. Něco podobného vyšlo, ale těžko říct, kdo je skutečným autorem.
A děkuju za pozitivní ohlas, velmi mě to těší:)

9 Marquise de Ely | 11. listopadu 2012 v 23:32 | Reagovat

Článok sa mi veľmi páči, (aj keď to veľmi novinky pre mňa neboli, ale pekne napísané) som rada, že spm našla niečo podobné aj na českom/slovenskom blogu.

[7]: Ono je originálny názov Lady Pockingham, nechcem trepnúť úplnú blbosť, ale pokiaľ viem, oficiálne je to anonymné dielo, ale ako údajný autor sa uvádza Sebastian Melmoth (čo je Oscarov pseudonym). A osobne sa (po prečítaní celého Oscrovho diela, vrátane Lady Fuckingam) prikláňam k názoru, že to kľudne mohol napísať on. Ten humor je pomerne povedomý.

10 Nebožka | 13. listopadu 2012 v 22:31 | Reagovat

[9]: Ani nevíš, jak mě to těší!

Stran Lady Fuckingham/Pockingham - já nevím. Jednou částí hlavy si říkám, že to je falsum, ale právě takový drobnosti jako ten pseudonym mě zase znejisťují. Možná tomu, že jeho to jeho dílo, moc nevěřím prostě proto, že mám o Wildeovi nějaký "iluze".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.