Émile Zola aneb Člověk (je) bestie

12. září 2012 v 22:21 | Nebožka |  Literatura 19. století
Émila Zolu zcela jistě znáte, protože patří mezi klasiky francouzského naturalismu 19. století, a tudíž není možno se s jeho jménem nesetkat. Nedávno se mi podařilo další z jeho knih, Člověk bestie. První knihou z pera tohoto vynikajícího literáta, kterou jsem četla, byla poměrně známá Nana. A protože mě příběh pařížské herečky přesvědčil o Zolových kvalitách, nemohla jsem Bestii jenom tak nechat v poličce v knihkupectví. A vám doporučuju totéž. Člověk bestie vás totiž zcela jistě taky pohltí.

Je to úžasný příběh o zvrácenosti lidské duše, bestiální touze, krajních vášních, a je svým způsobem mnohem dekadentnější než Nana. Není to dekadentní literatura, je to jenom velmi syrové vylíčení osudů několika ve své podstatě nešťastných jedinců.

V článku se objevuje začátek i konec příběhu,
nechcete-li si zkazit požitek z četby knihy, veďte to v patrnosti.

Příběh o temných zákoutích lidských vášní se odehrává převážně v okolí železnice a Havru. Železnice, lokomotiva Lisonka a nádražní domky tvoří hlavní kulisy celého vyprávění.
Na začátku se seznámíme s manžely Roubaudovými, protože ti v příběhu hrají jednu ze zásadních rolí. Paní Roubaudová, Severína, není sice salonní kráska, ale má v sobě kus zvláštní přitažlivosti; to možná ty havraní vlasy a modré oči. Statného a poněkud drsného výpravčího Roubauda se vdát nechtěla, ale co naplat. Tak už to v životě chodí a tak zezačátku hraje roli vcelku smířené, pasivní manželky.

Příběh začíná nabývat jasnějších rozměrů, když se Roubaud dozví, že Severínu v mládí zneuctil prezident Grandmorin, její opatrovník, a pak ji "pošpiněnou" provdal. Považuje to málem za Severíninu chybu, cítí se podveden a svoji ženu málem na místě ubije. Když trochu vychladne, vyláká chlípného prezidenta do vlaku, a s ne tak úplně dobrovolnou Severíninou pomocí jej zavraždí a tělo hodí pod vlak. Následně se samozřejmě rozeběhne vyšetřování, Havrem cloumá vzrušení. O starém pánovi se vědělo, že se nechává unášet svou vášní pro mladá děvčata. Po zjištěných "nezvratných" důkazů je zatčen lomař Cabuche, jemuž Grandmorin rovněž znectil milou, a tak by krvavá msta vcelku dávala smysl.

Jenomže je tu ještě jeden svědek, Jacques Lantier, strojvůdce. Je si jist, že v rychle projíždějícím vlaku zahlédl na okamžik vrahy. Jeho popis je ale tak nejasný, že se Roubaudovými už nikdo nezabývá, a tak by tahle historie mohla být skončena. Roubaudovi ale stejně mají z Lantiera trochu strach, protože mají pocit, že strojvůdce něco tuší. Nejlepším způsobem, jak se ubránit nechtěnému odhalení, se zdát být navázání přátelských vztahů. Děsivý příběh nabírá obrátek. Jacques a Severína v sobě totiž najdou zalíbení a zamilují se do sebe. Oba v sobě skrývají chiméry z minulosti, každý má v sobě nějaký stín. Severína v podstatě zabila člověka a Jacques se nemůže přiblížit k ženě, aniž by nepocítil touhu ji zavraždit, snad trpí jakousi absolutní formou sadismu. Když se k němu pak pokusí přiblížit Flora, nezkrotná a silná dívka, která ho už léta tajně miluje, musí se dát na útěk, protože touha zabít by ho jinak úplně ovládla.

Se Severínou je to ale jiné. Miluje ji, touha úplně se zmocnit a se vší platností se zmocnit ženského těla jako by ustoupila do pozadí a Jacques myslí, že je ze své bestiální nemoci vyléčen. Možná jen potřeboval skutečně milovat? Severínino manželství se po hrůzném činu rozpadá a Severína sní o tom, že s milovaným Jacquesem odjedou do Ameriky a budou se tam milovat navěky věků amen. Plán nakonec překazí zamilovaná Flora, která nechá vykolejit vlak v naději, že tak zabrání v odjezdu milovaného muže s jinou ženou. Když Jacques i Severína přežijí a Flora si uvědomí, že zbytečně připravila o život nevinné lidi, vrhne se ze zoufalství pod vlak.

Severína a Jacques se stále upínají ke snu žít spolu, ne tajně, ale počestně, spořádáně. Jediné, co jim v tom brání, je Roubaud. Oba tedy začnou spřádat plány na to, jak nepohodlného karbaníka, který se z něj postupem času stal, odstranit. Po Severínině přiznání k zločinu se znovu vrátila Jacquesova touha zabít a strojvůdce doufá, že pokud svoje choutky ukojí na Roubaudovi, že se snad definitivně vyléčí. To je důvod, proč Jacques nakonec na Severínin nápad přistoupí. Tíha strašné nemoci se však stupňuje, Jacques se musí vyhýbat nahému ženskému tělu, protože jinak přichází o rozum, zatmí se mu před očima a on jedná jako zvíře. Ve večer plánované vraždy Roubauda se nakonec stane obětí někdo jiný. Severína.
Jacques okamžitě uteče z místa činu, k zakrvácené, mrtvé Severíně se jako první dostal lomař Cabuche, její zbožňovatel. Právě tato skutečnost a to, že jej sklánějícího se nad mrtvolou, nalezne Roubaud, způsobí, že je obviněn z dvojnásobné vraždy. Roubaud je uznán mazaným spolupachatelem, souvislost s prezidentovou vraždou "nezvratně dokázána" a oba jsou odsouzeni k doživotním galejím.
Jacques přijde o život ve rvačce s přítelem, s jehož milenkou navázal poměr, a vlak, pod nějž oba spadli a který je rozmašíroval napadrť, uhání tmou nezadržitelně dopředu, protože už není nikdo, kdo by jej řídil.

V knize je ještě o něco víc dějových linek, ale obávám se, že kdybych se je snažila postihnout všechny, úplně bychom se v tom všichni ztratili. Radši si pro knížku zajděte, mají ji v Levných knihách asi za 60 korun a za ten skvostný literární požitek to určitě stojí!

Na závěr přikládám ukázku:

Hrdlo měl sevřené, ztrácel dech. Divoký hukot v lebce mu bránil slyšet; ohnivá palčivost za ušima mu pronikala hlavou až do paží, do nohou a vyháněla ho z vlastního těla, ve kterém se valem usazoval ten druhý, to dravé zvíře. V prudkém šílenství z té ženské nahoty mu ruce vypovídaly službu. Holá ňadra, přimáčknutá na jeho šatech, holý napjatý krk, tak bílý, křehký, bylo to příliš silné pokušení; a s vlnou teplé a ostré, podmanivé vůle se konečně nadobro propadl v divokou zábrať, v nekonečný propastný vír, který smetl a pohltil všechnu jeho vůli.
"Obejmi mě, miláčku, dokud máme ještě minutku... Víš, že už tady bude. Jestli šel rychle, musí teď každou vteřinu zaklepat... A když tedy nechceš jít dolů, tak nezapomeň: já otevřu, ty budeš za dveřmi; a bez čekání, hned... ach, hned, ať se to skoncuje!... Mám tě tak ráda, budeme spolu tak šťastni! A on, on je zlý člověk, způsobil mi trápení a jenom on stojí v cestě našemu štěstí... Obejmi mě hodně, hodně silně! Obejmi mě, jako kdybys mě pohltil, abych celá zůstala v tobě a nic ze mě nezbylo!"
Aniž se otočil, tápavě za sebou nahmatal nůž. Sevřel ho do dlaně a okamžiktak zůstal. Probudila se to v něm opět ta lačná touha pomstít prastaré křivdy, jejichž přesná podoba mu vymizela z paměti, to záští, nahromaděné od samce k samci od první nevěry v hloubi slují? Upřel na Severínu šílené oči, necítil teď už jinou potřebu než převalit ji mrtvou na záda jako kořist vyrvanou všem ostatním. Nad černou propastí sexu se rozevřela brána hrůzy: milovat až k smrti, zničením se ještě víc zmocnit.
 


Komentáře

1 imdisabled | Web | 12. září 2012 v 23:15 | Reagovat

Zola byl opravdu talent, bavilo mě vidět Paříž jeho očima. Doporučuji přečíst i Zabijáka, ten je opravdu skvělý.

2 thunderbolt | Web | 13. září 2012 v 18:47 | Reagovat

nahodou som narazil na tvoj blog a velmi ma zaujal asi tak velmi ze si ho pridam medzi oblubene

dakujem za tip na knihu :)

3 thunderbolt | Web | 13. září 2012 v 18:55 | Reagovat

pardon pridam si ta medzi oblubene ak to tebe nebude prekazat :)

4 Záhada | 13. září 2012 v 19:39 | Reagovat

Článek jsem si nečetla, protože tak daleko v Rougonech-Macquartech ještě nejsem a každou knihou se chci nechat překvapit. Ale musím vyjádřit svůj obdiv nad tím, že ses prokousala až k sedmnáctému dílu. To je na čtenářský kříž prvního řádu. Já jsem zatím zaseklá u dvanáctého, tedy toho, který nebyl přeložen do češtiny. Nejvíce se těším na Rozvrat, ty jistě také. Nuže, na stráž, čtenářská spolubojovnice!

5 Nebožka | 13. září 2012 v 20:43 | Reagovat

[2]: Oj, to je od tebe milé:)

[4]: Asi tě zklamu, ale tohle je teprve druhá kniha, kterou jsem od Zoly četla, pořadí nedodržuju. Každopádně jsem si ho zamilovala, takže kromě Lidské komedie jsem se rozhodla začít kompletovat i Rougon - Macquarty. (Mimo to - vlastně ani Lidskou komedii nečtu popořadě, ale podle toho, co kde ulovím v antikvariátě...:))

6 Firejs | E-mail | Web | 20. září 2012 v 12:22 | Reagovat

Přiznám, že od Zoly jsem ještě nic nečetl, asi zkusím do nějaké jeho knihy nahlédnout.

7 Lukáš | 20. září 2012 v 15:24 | Reagovat

Ahoj. I s tebou Anežko se chci rozloučit (jsem teď v nemocnici) protože se chystám opustit fyzickou sféru existence. Tak to je...a tak to má být. (vážně)

8 Nebožka | 20. září 2012 v 22:34 | Reagovat

[6]: Zkus, stojí to za to!:)

[7]: Aha. Já nevím, jak moc tě mám brát vážně, ale jestli je to pravda, tak.. Ať se máš hezky i potom.

9 Čartkovova | Web | 25. července 2014 v 19:29 | Reagovat

Před chviličkou jsem knihu dočetla a ihned jsem si vzpomněla na Tvůj článek, který jsem si předtím (je zřejmé, proč) nechtěla číst.

Máš to krásně napsané! .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.