Září 2012

Věk nevinnosti aneb viktoriánská pornografie

29. září 2012 v 23:16 | Nebožka |  Sexualita, zdraví a hygiena
Článek obsahuje fotografie a textové ukázky, které by možná mohly někoho pobuřovat. Pokud vám nebylo 18 let nebo vás tato témata nezajímají, zvažte, jestli to vůbec chcete číst. Byť jsem vybírala "stravitelné" obrázky a nic zvlášť pohoršujícího to není.

Zobrazení pohlavních aktů a nahotin je staré jako lidstvo samo (vzpomeňte si třeba na venuše a pompejské nemravné obrázky) a první sexuální výjevy se váží už k mytologii, kde sex hrál často dost podstatnou roli. Lidé viktoriánské doby, kteří se hrdě vnímali jako intelektuální dědicové římského impéria (vzpomeňte si na všechna ta viktoriánská dramata, architektonické prvky a výjevy, to všechno je plné odkazů na antiku), pak ři odkrytí pompejských obrázků v šedesátých letech toho věku utrpěli značný šok. Nemravnosti byly odsunuty do bezpečí a jejich studium bylo povoleno pouze bohabojným a výše postaveným studentům. Zdá se, že stran viktoriánské morálky máme všichni jasno. Viktoriánská éra se vyznačuje rigiditou a zdrženlivostí, zavři oči a mysli na Anglii! A přesto má současná pornografie kořeny právě v tomto období; do té doby něco jako pornografie v dnešním slova smyslu takřka neexistovala (lépe řečeno se o sexualitě smýšlelo poněkud jinak).



Prý jsem jako Jekyll a Hyde.

22. září 2012 v 17:48 | Nebožka |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Tak se o mě včera vyjádřil jeden kamarád. Prý je fascinující, jak se z celkem normálně fungující osoby v civilu stává přes večer... Nevím už, co přesně použil za výraz, myslím že kalič. Ne v tom opileckým slova smyslu, ale prostě se přehodím do jakési své extrovertní podoby a náramně si to užívám. A asi má vážně pravdu.

Každodenní Nebožka se totiž nijak výrazně verbálně neprojevuje, dost často moc nemluví (pokud zrovna nedojde na téma muzika, knihy, káva nebo něco podobnýho), nesnáší, když na ni někdo sahá nebo má tendence ji nedejbože objímat (vyjma úzkého kruhu velmi blízkých přátel), prostě se jenom kolem sebe kouká, občas pronese nějaký moudro a zase si dá sluchátka do uší. Je trochu takový asociál, ale ráda se na lidi usmívá a pokud se od ní drží dostatečně daleko, nemá s nimi problém.
Když se ale dostane do prostředí, kde se jí líbí, což je nejčastěji nějaký koncert, tak se v ní probudí ta druhá nebožčí osobnost. Veselý mrtvý.

Občas si říkám, že tím lidi asi pořádně matu. Když mě vidí na nějakým večírku netopýřit až do zavíračky, tak je pak poměrně často fascinuje, že někdo takovej miluje Balzaka, není anarchista, ale pěkná konzerva, a je to vcelku klidná osoba, která má tisíc pevně daných životních cílů. Taky to samozřejmě přitahuje poněkud jiné typy, než bych si představovala... Což je pak litet problem pro "nález vhodné a perspektivní osoby pro cestu žitím". Vysvětlujte pořád někomu, že nejste šílený punker/nevinná studentka, ale divná mrtvola:)

Ten rozdíl mi byl tak nějak jasný vždycky. Ale že by to dosahovalo takových rozměrů jako proměny Jekylla a Hydea, to jsem si nemyslela. Nebo jsem nad tím prostě nikdy moc neuvažovala (nebo kamarád zveličuje fakta).
Mám ráda svoji ulitu, protože, když se někomu podaří trochu mě vyhnat z ní ven, znamená to, že dotyčný člověk má na člověka mýho typu dostatek trpělivosti. A to se cení!:D

Tenhle týden pořád poslouchám Otto Dix, po nějaké té odmlce se mi zase obnovila ta láska vášeň k nim. Miluju tenhle ruskej darkwave a strašně se mi na tom líbí ten fetišovej nádech (však už mě znáte, jak svoje boty, tak by vás to vůbec nemělo překvapovat), hlavně teda v jejich poslední tvorbě. A The Beast se ke konci tohoto trochu sebereflexního článku krásně hodí, no ne?:D
(zas používám moc smajlíků v textu, achjo se mnou)


Émile Zola aneb Člověk (je) bestie

12. září 2012 v 22:21 | Nebožka |  Literatura 19. století
Émila Zolu zcela jistě znáte, protože patří mezi klasiky francouzského naturalismu 19. století, a tudíž není možno se s jeho jménem nesetkat. Nedávno se mi podařilo další z jeho knih, Člověk bestie. První knihou z pera tohoto vynikajícího literáta, kterou jsem četla, byla poměrně známá Nana. A protože mě příběh pařížské herečky přesvědčil o Zolových kvalitách, nemohla jsem Bestii jenom tak nechat v poličce v knihkupectví. A vám doporučuju totéž. Člověk bestie vás totiž zcela jistě taky pohltí.

Je to úžasný příběh o zvrácenosti lidské duše, bestiální touze, krajních vášních, a je svým způsobem mnohem dekadentnější než Nana. Není to dekadentní literatura, je to jenom velmi syrové vylíčení osudů několika ve své podstatě nešťastných jedinců.

V článku se objevuje začátek i konec příběhu,
nechcete-li si zkazit požitek z četby knihy, veďte to v patrnosti.

Příběh o temných zákoutích lidských vášní se odehrává převážně v okolí železnice a Havru. Železnice, lokomotiva Lisonka a nádražní domky tvoří hlavní kulisy celého vyprávění.
Na začátku se seznámíme s manžely Roubaudovými, protože ti v příběhu hrají jednu ze zásadních rolí. Paní Roubaudová, Severína, není sice salonní kráska, ale má v sobě kus zvláštní přitažlivosti; to možná ty havraní vlasy a modré oči. Statného a poněkud drsného výpravčího Roubauda se vdát nechtěla, ale co naplat. Tak už to v životě chodí a tak zezačátku hraje roli vcelku smířené, pasivní manželky.

Příběh začíná nabývat jasnějších rozměrů, když se Roubaud dozví, že Severínu v mládí zneuctil prezident Grandmorin, její opatrovník, a pak ji "pošpiněnou" provdal. Považuje to málem za Severíninu chybu, cítí se podveden a svoji ženu málem na místě ubije. Když trochu vychladne, vyláká chlípného prezidenta do vlaku, a s ne tak úplně dobrovolnou Severíninou pomocí jej zavraždí a tělo hodí pod vlak. Následně se samozřejmě rozeběhne vyšetřování, Havrem cloumá vzrušení. O starém pánovi se vědělo, že se nechává unášet svou vášní pro mladá děvčata. Po zjištěných "nezvratných" důkazů je zatčen lomař Cabuche, jemuž Grandmorin rovněž znectil milou, a tak by krvavá msta vcelku dávala smysl.