Duben 2012

Když Nebožáka jímá vztek. . . (článek s pozitivním zakončením)

14. dubna 2012 v 22:54 | Tamta |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
. . . tak je z něj odporný, protivný stvoření, na který je nejlepší nemluvit, nepřibližovat se k němu a už vůbec si z něj neutahovat, protože jinak škrábe a kouše. Povětšinou slovně. Jeho matka by o tom mohla povykládat.
Jaká katastrofa, že se to děje? Tentokrát kupodivu žádná banalita typu "vyprodali mi na Mondo Bizaro ten obojek, co jsem chtěla" (ale nepopírám, že to mě trochu štve doteď), ale naprosto regulérní B E Z P R Á V Í.

Jistě si pamatujete ty euforické články "Miluju kávu, miluju lidi, co pijou kávu, miluju svou práci och så vidare". Vězte, že moje nadšení a láska k tomu všemu byla podupána a rozdrcena člověkem, který se rozhodl podnikat, aniž by chápal, že pokud bude trvale deprivovat personál n e v y p l á c e n í m mezd, pak bude míra nas****sti zaměstanců (jinak už to vyjádřit nelze) stoupat geometrickou řadou.

Přátelé, je duben. Nemám celý lednový plat (vlastně jsem dostala na požádání 3/4 lednové mzdy, co bych měla chtít víc?!), nemám žádný únorový plat a kdoví, jestli se ještě dočkám březnovýho. Ano, chápu, že podnikání není jednoduchá věc. Ale v momentě, kdy zaměstnavatel požaduje loajalitu od svých podřízených, tak proč ksakrukrucihernajs není loajální taky on k nim?!
Je pochopitený, že během zkouškovýho období má studentská kavárna menší tržby. Ale opět - je d u b e n. Ne že by se nám někdo nějak omlouval za to, co se děje, to vůbec ne.

Vypršela mi smlouva a musela bych být opravdu padlá na hlavu, abych pokračovala v práci takřka zadarmo a ještě poslouchala něco o tom, že nic nefunguje, jak má (ale? opravdu? nevšimla jsem si). Myslím, že je vám všem jasný, že jde taky o to, že mám samozřejmě strach, že svoje peníze už nikdy neuvidím. Ale s tím se odmítám smířit. Mám smlouvu a mám svou hrdost. Dopis na téma "Doufám, že si nemyslíte, že mi nezaplatíte" pro pana šéfa už byl odeslán.
Tasím zbraně, brousím jazyk. Nejsem hadr a nikdo tak se mnou nebude jednat. A myslím, že když se naštve i tak mírumilovný člověk, který se málokdy ozve skutečně nahlas, tak je vážně něco hodně špatně.
Jsem zvědavá, jak moc milé a chápající odpovědi se mi na můj dopis dostane. V tomto případě optimista nejsem.
FY FAN, KAM JSEM TO, SAKRA, ZASE DOSTAL?!

Teď z jinýho soudku. Byla jsem na Dead Dolls Disco, hráli tam Mescaline Babies (awww, luv´em), Reactor7x a čeští Phosgene Girls.Všichni hráli skvěle, ale nejvíc jsem se těšila na Mescaline Babies, což je myslím v následujícím odstavci dost poznat.
A s těma roztomilýma, úžasnýma a prostě famózníma Mescaliňátkama mám fotku, mám jejich tričko a podepsanej setlist, kterej je sám o sobě dost post - punkovej, neb ho Sydney Mars roztrhl (na fotce níž to není poznat, protože jsem ten list podlepila), když pohopkával na pódiu. Zatancovala, zaskákala (a zvrtla nohu, která mě i po dvou týdnech bolí, nikdy neskakotancujte v platformách, pokud jste dřevo jako někdo, koho nebudeme jmenovat). Byla jsem navýsost spokojená, tak skvělej koncert tady dlouho nebyl. A hlavně deathrock/post - punk v Brně! Naposled si tady pamatuju The Last Days of Jesus.
A taky jsem tam vyvětrala kabelku - rakvičku, kterou jsem dostala od maminky k dvacátinám. Ještě před dvěma lety mi tvrdila, že její dítě je úchyl, morbidní úchyl. Když jsem se letos pozastavila nad tímto zásadním obratem v jejím i mým životě, naznala, že pochopila, že moje láska ke všem rakvičkám, kostem a mozkům nic nemění na mojí lidské kvalitě ani duševním zdraví. Helleluyah!




Henri de Toulouse - Lautrec aneb lovec ducha Montmartru

10. dubna 2012 v 13:48 | Nebož |  Osobnosti věku devatenáctého
Henri de Toulouse Lautrec se narodil do šlechtické rodiny v roce 1864 a vyrůstal v rodinném paláci du Bosc jakožto budoucí majorátní pán. Protože mu mladší bratr brzy zemřel, upnula se matka na Henriho. Když bylo Henrimu třináct, zlomil si levou nohu a rok později pro změnu pravou. Tato zranění z mládí zapříčinila Lautrecovu zakrnělost a vzhled cirkusového trpaslíka, jímž svým způsobem vlastně i byl.

Poté, co se rodina smířila s tím, že si jejich syn bude vydělávat malbou, odstěhoval se mladý Lautrec do Paříže a na Montmartru si pronajal ateliér. Od té doby byl už s tou čtvrtí srostlý a stala se mu jeho hlavním inspiračním zdrojem. V místních kabaretech a kavárnách měl takřka ateliér číslo dva. Noční svět na Montmatru a jeho lidé jej fascinoval a přitahoval, a tak maloval ty, co se na něm podílí - tanečnice, nevěstky, kabaretiéry, hudebníky a kromě dalších samozřejmě návštěvníky. Obzlávště oblíbenými a známými modelkami mu byly La Goulue (vlastním jménem Louise Weber) nebo Jane Avril. Právě dvoumetrovým plakátem La Goulue z roku 1891 si získal většinu svých příznivců mezi obyčejnými lidmi - o tom svědčí i fakt, že nedávno byl jeden z exemplářů vydražen za 220 tisíc dolarů a stal se tak nejdražším vydraženým plakátem.

V roce 1892 začal více pronikat do atmosféry nevěstinců. Vyzdobil například na žádost jedné z madam šestnáct stěn potréty dívek ve stylu medailonů z dob Ludvíka XV. a pak také zvěčňoval dívky během jejich denní činností - toaletou počínaje, čekáním na zákazníka konče, takže hezky zdokumentoval, co se dělo za zavřenými dveřmi tehdejších hampejzů.
Kromě toho, že maloval, navštěvoval také Lautrec se svým bratrancem - medikem nemocnice, rád cestoval, sledoval soudní procesy a sportovní utkání. Za zmínku stojí, že během návštěvy Anglie se seznámil s Oscarem Wildem a namaloval jeho, myslím velice výstižný, portrét:


S koncem století se začaly klížit oči i Lautrecovi. Jeho zdravotní problémy udeřily v plné síle. Malíř, trpící syfilis, alkoholismem, ale i vrozenými vadami, trpěl halucinacemi a stihomamem, takže jej v roce 1899 odvezli do ústavu pro duševně choré. Po propuštění mu lékaři zakázali pít; tento problém ale vyřešil Lautrec tím, že si v jakémsi vetešnictví pořídil hůlku, do které se dalo nalít snad půl litru alkoholu, a protože nohy už mu vypověděly službu úplně, pohyboval se na kolečkovém křesle.

V červenci 1901 opustil Paříž, aby se do ní už nikdy nevrátil. Na začátku září téhož roku zesnul. Atmosféra nočních rejů a husté atmosféry vzrušení je ale na jeho plakátech a obrazech zachována dodnes.

Lautrec se svými dušemi z Moulin Rouge.
Jedna z nich by měla být La Goulue, řekla bych, že to bude ta dáma, co sedí vedle něj, ale jistá si nejsem.

Drobná ukázka Lautrecova díla pod perexem.

Polibek

Portrét dámy (Velká Británie,1996)

4. dubna 2012 v 18:49 | Nebož + ČSFD |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Dlouho jsem hledala film, který by se nezabýval nějakým zvlášním osudem, ale naprosto obyčejným žitím, které snad v 19. století bylo na denním pořádku.
Nakonec jsem našla něco, co více méně odpovídalo mým představám o ději - Portrét dámy z roku 1996 s Nicole Kidman a mým oblíbeným Johnem Malkovichem v hlavních rolích.

Film vypráví příběh svobodomyslné Isabel, nedávno se přistěhovavší do Anglie. Isabel se nechce vdávat, odmítá nápadníky, ale nakonec dojde k naprostému opaku toho, co si slečna přála. Nechá se okouzlit sběratelem umění a milovníkem žen Gilbertem Osmondem, ze kterého se ale po čase vyklube téměř psychický tyran.
V tom filmu je nádherně vidět, jak asi vypadalo postavení ženy ve společnosti a jak málo mohla rozhodovat o svém životě, i když si myslela, že má všechno pod kontrolou.



Trailer (pouze v angličtině)