Březen 2012

Nejkrásnější egyptská mumie aneb královna Teje

25. března 2012 v 13:43 | Nebož |  Nebožky a nebožtíci
19. století je zlatým věkem egyptologie a svým způsobem nešťastným obdobím pro mumie. Tehdy se totiž rozbalování obinadel stalo vyhledávanou pseudovědeckou zábavou, a tak historici přišli o mnoho cenných pramenů. S nastupujícím přelomem se naštěstí situace začala zlepšovat a právě v té době došlo kromě jiných k objevu mumie, dříve zvané Starší dáma, dnes její Veličenstvo Teje.

Roku 1898 se inspektor Památkové správy Victor Loret rozhodl důkladněji prozkoumat okolí hrobky Ramesse III., kde se také nacházela do té doby neprozkoumaná skalní hrobka. Začátkem března Loretův tým dostatečně očistil vstup, takže už se dalo protáhnout dovnitř. Začišťovací práce samozřejmě pokračovaly dál a když se Loret konečně dostal do první místnosti oné hrobky, nestačil žasnout:
"Leželo tam úplně černé tělo na člunu a bylo strašné. Tvář svraštěna v úšklebku, otočena směrem ke mně, se vytřeštěně dívala. Dlouhé hnědé vlasy byly v kadeřích rozprostřeny kolem hlavy. Rychleji než v okamžiku se domnívám, že to musí být jen rozbalená mumie. Nohy a paže se zdají v pořádku. Tržná rána rozděluje hrudní kost a další dokořán otevírá lebku. Byla to lidská oběť? Starověký znesvětitel zabitý během krvavé dělby kořisti mezi svými kumpány, nebo ho zabili vojáci, kteří se během vykrádání hrobky náhle objevili na scéně?"

Výzkumy posléze ukázaly, že tzv. Starší dámě bylo v době úmrtí kolem padesáti let. Kromě toho mnoho vědců tvrdilo, že o královnu Teje, Tutanchamonovu babičku. Tuto teorii potvrdil v únoru 2010 tým uznávaného egyptologa Zahi Hawasse na základě DNA testů.

Najdete královnu?




Nevím, jak vás, ale mě vysloveně fascinují ty vlasy. Našla jsem na jedné stránce článek o účesech mumií, potažmo Egypťanů, tak vám ho někdy přeložím, stejně jako tiskovou zprávu Zahi Hawasse, týkající se právě hrobky KV35. Bude to ale chvíli trvat, než se prokoušu těmi chromozomy, protozoony a CT!

Ladytron

14. března 2012 v 22:04 | Nebož.
Tento týden absolutně nestíhám, nestačím, nemám čas. Všechny ty uspěchaný chvíle přeběhů z místa A na místo B mi ale zpříjemňují Ladytron, příjemný britský synthpop. Obyčejně tenhle druh hudby vůbec neposlouchám, ale tohle má v sobě cosi hypnotickýho, přitažlivýho, co mě nutí pouštět si to pořád dokola.
Líbí se mi totiž, že i když je to hudebně jednoduchoučký, stejně je to melodický, tak nějak vás to chytne za uši, i ten stále se opakující text má zvláštní kouzlo. A na uklidnění nebo mírně lítostivý odpoledne je to jak dělaný.
Co myslíte?

Kromě toho, vyhrála jsem na Sanctuary lístek na Emilii Autumn, hohouuu!:D
(Až budu mít chvilku, přibude zase nějaký intelektuální čtivo.)

My little RUNAWAY, my little runaway, my little runaway, my little runaway. . .

Jeden výklad Květů zla

2. března 2012 v 20:10 | Nebožka |  Charles Baudelaire
O Květech zla se zpravidla mluví jako o dekandentní poezii, plnou chtíče, smrti, hnusu a morbidity, což je sice nepopiratelný fakt, ale pakliže jste si tu sbírku přečetli pořádně a něco ve vás zanechala, pak vás nutně muselo napadnout, že v sobě mají Baudelairovy básně i kousek dobra.
Baudelaire vůbec nebyl neznaboh, ačkoliv by se to tak na první pohled mohlo zdát. Prokletý básník totiž věřil "ve vyšší matematiku, zavedenou od věčnosti Bohem a jejíž nejmenší porušení se trestá nejkrutějšími tresty, nejenom na tomto, ale i na onom světě"*. Théophile Gautier označil Litanii k Satanovi za chladnou ironii. Ve chvíli, kdy vás zrazuje Bůh, v jehož výsostné dobro jste věřili, ke komu jinému byste se měli obrátit než k jeho alter egu? Takto je třeba nahlížet na celou Baudelairovu tvorbu. I když jeho verše působí velmi často zvrhle, ve skutečnosti jde o promyšlený umělecký tah (ostatně jak jinak by to u básníka mělo být?). To, co jej okouzluje, je prokládano ukázkami naprostého zhnusení nad světem nebo vědomím o smrtelnosti veškerého - což je hezky patrno ve známé básni Zdechlina.
Božskou matematiku uplatňoval také ve skladbě. Osmistopý, potažmo dvanáctistopý verš je ve sbírce běžným jevem, užíval "harmonické křižování rýmu, které vzdaluje ohlas tónu, jež zazněl dříve, a který skýtá uchu přirozeně nepředvídatelný zvuk, který se doplní později stejně jako rým prvního verše... Dbá obyčejně toho, aby konečný rým byl plný, zvučný a zdůrazněný pomocí souhlásky, aby mu dodal onu vibraci, která prodlužuje poslední vydaný zvuk."* Tak se dostáváme k tomu, že se Baudelaire snažil o melodičnost, k čemuž je samozřejmě promyšlené výstavby potřeba. Rád si hrál se slovy, nejlépe s těmi dlouhými, co hezky zněla.
Dovolím si tvrdit, že Baudelaire jednoduše hledal krásu v tom, co je ošklivé (nebo se tím aspoň zdá být), že svoje zklamání světem a lidským životem vyjadřuje prostřednictvím odporností, ačkoliv má svůj život rád. Tak jako si my všichni stěžujeme na svoje zoufalství, i když moc dobře víme, že taková tragedie to není.

(Na závěr bych upozornila, že jde o můj vlastní výklad, ovlivněný četbou Gautierova úvodu k oné sbírce a několika dalším statěmi o Baudelairovi. Nemusí to znamenat, že mám ve všem pravdu. U poezie těžko můžete určit, která pointa je ta pravá a správná a která ne.)

* citace z knihy Théophile Gautier: Charles Baudelaire, nakl. Kra, 1995