Když se v roce 1825 seznámil s vévodkyní d´Abrantès, stále žádoucí jednačtyřicátnicí, bylo zaděláno na první vážnější krizi. Madame de Berny v ní samozřejmě tušila sokyni, a tak mu zakázala se s ní dále stýkat. Uražená vévodkyně na to reagovala slovy: "Jste - li takový slaboch, že podléháte zákazu, chudáčku, pak jste ještě ubožejší, než jsem si myslela."
Během těchto událostech se udála jeho tiskařská odyssea. Když se rozhodl odkoupit na radu přítele tiskárnu v Marais, tak jej Dilecta, jak paní de Berny něžně říkal, podpořila a držela nad ním ochrannou ruku. Poté, co se jeho plán zhroutil, mu pomohla splatit část dluhů (z nichž se ostatně nikdy úplně nedostal), zatímco měl mezitím poměr s vévodkyní d´Abrantès - nevěra velmi otřásla důvěrou madame de Berny.
Koncem dvacátých let má na krku věřitele. Laura de Berny to všechno trpělivě snáší, neboť svého umělce stále vášnivě miluje:
"Můj drahý miláčku, vezmi svou Kočičku na klín, nech ji, aby objala paží tvůj krk, skloň svou drahou hlavu na její rameno. A ne abys na něm usnul, ach! Ne, a aby tě to ani nenapadlo, dávám ti jeden z těch polibků, které známe tak dobře."
Po dvou letech se Honoré de Balzac navzdory svému slibu Lauře - Dilectě vrátil k vévodkyni d´Abrantès. Jeho láska k paní de Berny sice trvá, ale má už zase trochu jiný rozměr.
V říjnu 1831 mu na stole přistál dopis od Imaginární Angličanky pro Pana Balzaka v Paříži. Psaní obsahovalo autorčin názor na Fyziologii manželství a vytýkalo mu především cynismus, v díle obsažený. Když jí odpověděl, tak se pisatelka rozhodla odhalit svoji identitu - byla to markýza de Castries, velmi vznešená dáma, milenka syna kancléře Metternicha, jehož velmi milovala. Honoré zajásal, že mu kyne naděje na milenku z vyšších vrstev, jednu z těch, co jsou tak pověstné svojí nedostupností. Madame de Castries ale odmítala porušit svastost své lásky k Metternichovi.