Leden 2012

Tak už jsem stará rašple.

28. ledna 2012 v 16:37 | Nebož |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Jojo, děti, plyne to hrozně rychle. Je mi dvacet. Připadne mi to strašně zvláštní, ale nevím v čem vlastně, ale je to takový divný. Dvacet, to zní hrozně rozumně a dospěle. . . A já si pořád připadnu jako malý trdlo, který se tady někde ztratilo ve světě.
No co už. . . Tak.
Mám plán. Udělám si SCAE, až si na to našetřím, naučím se pořádně švédsky a budu slečna kavárnice křížená s překladatelkou. Budu i nadále žít alternativně, pít hodně kávy a nosit dennodenně obojek. Jednou něco velkýho dokážu. Nevím sice, co to bude, ale přála bych si, aby tady po měla zůstala nějaká stopa.
Možná se konečně nějak normálně zamiluju, neleknu se, nezklamu se, neuteču a tak. Nechci znít jako nějakej tragéd, jen si tak píšu, co mě napadá. Berte to jako jistý druh samomluvy.

Mám toho ted hodně na práci a jsem za to ráda. Ještě že mám kavárnu, protože si nedovedu představit, že bych ten volnej čas po zkouškách celej někde proležela. Místo toho vstávám skoro každý den v šest, pracuju, usmívám se na lidi, oni mi dávají pár korun navíc a občas mě někdo pozdraví, když mě potká před fakultou, protože jsem mu vařila kávu a on mě poznal. Domů přicházím kolem druhé, rozplácnu se na postel, zvednu se a jdu si přečíst maily a pustit nějakou dobrou muziku, protože to, co se hraje v kavárně, mě prostě nebaví. Večer mám někdy službu v divadle.
Líbí se mi ten pocit, když vím, že jsem někomu zpříjemnila den (například kávou) a zlepšila náladu (zásadně se na všechny zákazníky usmívám, i když jsou někdy protivní, protože sama nesnáším otrávenou obsluhu).
Tak se mám hezky. Momentálně se mi můj život líbí, tak snad se to nezmění a bude to pořád lepší a lepší.

Edgar Allan Poe slaví narozeniny!

19. ledna 2012 v 18:07 | Něboš |  Edgar Allan Poe
Dne 19. ledna léta Páně 1809 spatřil světa jeden z nejoceňovanějších a nejvlivnějších spisovatelů, náš oblíbený Edgar Allan Poe. A já mi tímto přeju do záhrobí všechno nejlepší a hezké narozeniny, i když to v bezčasí asi nehraje takovou roli jako v tomto světě.


N E V E R M O R E.

Vívojová zpráva XYZ

18. ledna 2012 v 19:28 | Neb. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
(To měkké i je tam správně. Znáte Růži pro Algernon?)

Nejnespravedlivější věc na světě je, že sníh (nebo tedy ta jeho - ntá odmocnina) vydržel asi tak dva dny.
Nejděsivější je, že když si v kavárně objednáte espresso, donesou vám českou specialitku - presso, i když jste si nic takového neobjednali.
Nejúžasnější je, že se mi už konečně líp daří latté art. Tento týden je skóre 2 jablíčka.
Nejtragičtější je, že mi ještě nedošla výplata. Co budu jako rozhazovat? (Nezapomínejte, že Nebož je materiální primitiv!)
Nejzajímavější káva, kterou jsem tento týden měla, byla Kostarika od pražírny La Boheme, z aeropressu v Caffé Minor. Byla to taková. . . Skoro sametová chuť.
Nejlepší je, že už mi zbývá jenom ústní zkouška ze švédštiny (rozuměj konverzaci na téma typu Jak máš ráda Vánoce?) a mám po zkouškách. Ne že by jich bylo moc. Dvě.
Nejsmutnější je, že mám rybu. Rýmu.

Nejvíc uklidňující písnička na světě.
Vidíte taky zešeřelý les se světluškama, lesknoucí se hladinou rybníka a tiše oddechující pláně?

Balzakovy lásky II aneb milostný trojúhelník

10. ledna 2012 v 15:10 | Nebožka |  Honoré de Balzac
Když se v roce 1825 seznámil s vévodkyní d´Abrantès, stále žádoucí jednačtyřicátnicí, bylo zaděláno na první vážnější krizi. Madame de Berny v ní samozřejmě tušila sokyni, a tak mu zakázala se s ní dále stýkat. Uražená vévodkyně na to reagovala slovy: "Jste - li takový slaboch, že podléháte zákazu, chudáčku, pak jste ještě ubožejší, než jsem si myslela."
Během těchto událostech se udála jeho tiskařská odyssea. Když se rozhodl odkoupit na radu přítele tiskárnu v Marais, tak jej Dilecta, jak paní de Berny něžně říkal, podpořila a držela nad ním ochrannou ruku. Poté, co se jeho plán zhroutil, mu pomohla splatit část dluhů (z nichž se ostatně nikdy úplně nedostal), zatímco měl mezitím poměr s vévodkyní d´Abrantès - nevěra velmi otřásla důvěrou madame de Berny.
Koncem dvacátých let má na krku věřitele. Laura de Berny to všechno trpělivě snáší, neboť svého umělce stále vášnivě miluje:
"Můj drahý miláčku, vezmi svou Kočičku na klín, nech ji, aby objala paží tvůj krk, skloň svou drahou hlavu na její rameno. A ne abys na něm usnul, ach! Ne, a aby tě to ani nenapadlo, dávám ti jeden z těch polibků, které známe tak dobře."
Po dvou letech se Honoré de Balzac navzdory svému slibu Lauře - Dilectě vrátil k vévodkyni d´Abrantès. Jeho láska k paní de Berny sice trvá, ale má už zase trochu jiný rozměr.
V říjnu 1831 mu na stole přistál dopis od Imaginární Angličanky pro Pana Balzaka v Paříži. Psaní obsahovalo autorčin názor na Fyziologii manželství a vytýkalo mu především cynismus, v díle obsažený. Když jí odpověděl, tak se pisatelka rozhodla odhalit svoji identitu - byla to markýza de Castries, velmi vznešená dáma, milenka syna kancléře Metternicha, jehož velmi milovala. Honoré zajásal, že mu kyne naděje na milenku z vyšších vrstev, jednu z těch, co jsou tak pověstné svojí nedostupností. Madame de Castries ale odmítala porušit svastost své lásky k Metternichovi.

Kapitola číslo tři se bude zabývat paní Ewou Hanskou. Protože je to látka poměrně obsáhlá, druhý díl Balzakových lásek je takto krátký.

Milostné dopisy 19. století - III. část

3. ledna 2012 v 23:11 | Nebožka |  Všední život
Josef Václav Sládek se svojí první ženou, Emílií Nedvídkovou poznal na masopustním plese v roce 1867. Emílie byla dcerou továrníka z Počátek, studovala v Praze Městskou vyšší dívčí školu. Pak ale Sládek odjel na dva roky do Ameriky a chvíli bylo ticho po pěšině. Roku 1873 Emíliin otec konečně povolil sňatek a básník měl pocit, že konečně došel štěstí. O rok později však Emílie zemřela při porodu mrtvého dítětě. Sládek se později sice znovu oženil, ale jistá melancholie v jeho verších stejně přetrvává.

27. října 1871
Má drahá, drahá Emmo! S pocitem nelíčeného štěstí píšu ti po našem setkání zase první list. Píšu, dokud mohu ještě říci, že jsem tě dnes viděl, že dnes jsem přitisknul drahou tvou hlavu ku svým rtům. - Emmo! Emmo! Zdaž jsi mne poznala, mé drahé děvče? Byl jsem tak divným, včera i dnes tak rozčilen. - Až do posledního okamžiku nedoufal jsem, že tě uvidím, a když jsem tě spatřil a když jsem tě měl nablízku, stále jsem tomu nevěřil, že to jsi ty. - - Přes rok jsem tě zase neviděl a tolikerým psaním zdálo se mi, že ty jsi se mnou, že mluvím - li s tebou, mluví jedna má myšlenka s myšlenkou druhou, a proto nediv se mi, když skutečně jsem tě viděl před sebou, že se mi až hlava pomátla.
A u srdce mi bylo tak, jak povídal jsem ti; vždyť znáš tu Erbenovu baladu. A odpusť mi také, že jsem se k tobě po prvém setkání tak choval, - neznal jsem se - a ráno, když loučili jsme se, nemohl jsem zase jinak - vždyť bylo to snad za půlčtvrta roku první dotknutí rtů mých tvých lící. - Viď, Emičko, že mi to za zlé nemáš? Jak jinak hledím k tobě dnes, než hleděl jsem předevčírem! Ty dorostla jsi v děvče dospělé - ani jsem tě nepoznal - Ještě vloni byla jsi dítětem - dítětem tenkráte ještě, když jsme si u vašeho okna naposledy ruku podali. . .