Rok 1821 se pro Balzaka stal osudovým především z citového hlediska. V té době mu bylo dvaadvacet a ještě neprožil žádný vášnivý cit - ač je to s podivem, tento později dravý muž byl v mládí dost nesmělým. Byl ochoten se odevzdat jakékoliv ženě, která by jej vysvobodila z rodinného života ve Villeparisis. Sestře v dopise klade na srdce, ať mu sežene nějakou bohatou vdovu se jměním, aby ho finančně zabezpečila, za což on se jí odmění jakožto "manžel jako nejlepší paštika, jako kdy nebesa upekla." Mladá a bohatá vdova je podle něj naprosto nejlepší partie - on bude psát, zatímco jeho žena (navíc taky už s nějakými těmi milostnými zkušenostmi) mu bude vytvářet potřebné zázemí.Balzac nebyl bůhvíjakým krasavcem, jak potvrzuje svědectví jednoho z jeho pozdějších zákazníků v tiskárně, Alfreda de Vignyho. Honoré de Balzac se s péčí o svůj zevnějšek nijak netrápil; když mluvil, tak "pěnil, protože jeho příliš velkým ústům chyběly všechny horní zuby." Jeho kštice se leskla mastnotou a tkaničky u bot měl věčně rozvázané. A když mu pak po nevydařeném pokusu o kariéru nakladatele zůstala na krku spousta dluhů, mladé krásné vdovy se k němu hrnuly ještě méně.
Ve dvaadvaceti se mu však povedlo okouzlit paní de Berny, známou rodičů Balzakových ve Villeparisis. Laura Hinner, dcera komorné Marie Antoinetty, se provdala za staršího Gabriela de Berny v šestnácti letech. Paní Balzac a paní de Berny, jejichž povahy si nebyly nepodobny, uzavřely přátelství, a tak se dveře do domu de Berny otevřely i Honorému - začal vyučovat Bernyovic děti.
Laura de Berny byla stejně stará jako jeho matka - měla pětačtyřicet a mohla si říkat babička.
Byla - li madame de Berny v mladších letech krásná, není pro nedostatek dokumentárních obrazů možno zjistit. Jisté je jen to, že ve svém pětačtyřicátém roce byla pro normálního muže daleko mimo hranici erotické žádoucnosti. I když zádumčivá křehkost jejích rysů působila přitažlivě, její tělo již dávno zbaculatělo. Ženskost se již úplně přelila v mateřskost. Ale právě tato mateřskost, po níž Balzac celé dětství u své vlastní matky marně dychtil, je asi to, co v této podobě hledá a nalézá,
jak píše Stefan Zweig v Balzakově biografii.
Jako Honoré, i ona oplývala inteligencí a de facto ho uvedla do salonního světa, třebaže spíše skromného. Netrvalo to dlouho a nesmělý umělec se zamiloval. Ona si cenila jeho ctižádosti a poskytovala mu mateřskou podporu. Nejprve se také náporu jeho citů bránila a zakazovala mu mluvit o lásce pod pohrůžkou přerušení styků.
Jejich city ovšem začaly být brzy nápadné - Balzakovi si všimli, že jejich syn tráví spoustu časů u de Bernyů, aniž by tam zrovna měl dávat hodiny, že na sebe dbá, a dennodenně píše dopisy. Zprvu se mělo za to, že se zamiloval do Emanuely de Berny (stále svobodné a krásné dcery Balzakovy skutečné milenky), což s nadšením kvitovali.
O rok později mu podlehla za dusné srpnové noci.Ve tmě se tiše pohnula klika u zahradních vrátek, vedoucích do parku jejího letohrádku. Něžná ruka zavede obávaného a očekávaného dovnitř a započne ona noc překvapení, tak plná líbeznosti. Ona noc, kterou šťastné dítě - muž - bytost může prožít jen jednou ve svém životě a která se již nikdy nevrátí. (André Maurois, Balzac)
Ovšem když matka Balzaková zjistila, s kým že to má její syn vlastně pletky, vypukla u ní žárlivost a donutila svoje dítě odjet do Bayeux k provdané dceři, Lauře de Surville. Tohle spojení nepovažovala vůbec za společensky únosné.
Po Villeparisis se už mezitím také nesou zvěsti o novém mileneckém párku, na což paní de Balzac reaguje slovy:
"Honoré nechce uznat, jak je to nediskretní, dochází - li takto dvakrát denně do jejího domu. Nevidí, co se mu tak zřetelně ukazuje. Chtěla bych, abych byla sto mil od Villeparisis! Nemyslí na nic jiného než na tuto jedinou věc a nechápe, že ho jednoho dne tato příhoda omrzí, když se jí nyní tak bezuzdně oddává."
Jejich vztah trval deset let - od roku 1822 do roku 1833. To madame de Berny z něj "udělala spisovatele, jako mladého muže ho utěšovala, vštípila mu vkus."
Bernyovic děti brzy pochopily, o co jde, a pana de Berny to také nijak nerozrušilo.
Když pak Honoré odjel do Bayeux a následně do Paříže, aby mohl v klidu pracovat, jeho Dilecta, jak jí říkal, ho oddaně navštěvovala. Zprvu vášnivý cit se postupně proměňoval spíš v lásku mateřskou. Když se pak v Balzakově životě objevila vévodkyně d´Abrantes, vztah vlastně vyhořel. Ale to už je trochu jiný příběh.
Stejně je zvláštní sledovat jak se spisovatelovo soukromí podobá vlastně jeho příběhům.:) Třeba jak mu vyhrožovala přerušením jejich setkávání , to mi úplně připomíná ,,Lilie v údolí".