Říjen 2011

Garmarna eller Gamla svenska låtar

22. října 2011 v 23:07 | Nebožka |  Hudba, videoklipy, skupiny . . .
Det är inte deathrock eller psychobilly musik. Tentokrát nepůjde o žádné úchylárny, ale naprosto úžasný švédský folk(rock). Kapela Garmarna oživuje staré švédské texty a jde jí to skvěle. Dokonce i člověk, tak zažranej do všelijakých morbidních rebelantských písniček, se do toho zamiloval.
Ještě věcnou poznámku - dnešní švédská výslovnost některých slov se liší. Takže TAKHLE zněla stará švédština, kouzelná, nádherná, poetická.
No řekněte, nevyvolává to ve vás představy zamlžených plání, světýlek kdesi v dálce. . . ?

Njaalkeme.

Zprávy ze záhrobí

19. října 2011 v 20:04 | Nebož |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Jsem ráda, že je podzim a chladno a trochu zataženo. Piju spoustu kávy (máme ve studentské kavárně, dále SK, úžasnou překapávanou arabiku - a ano, platím si ji, jinak by to tam přišlo na buben, takže mě krotí peníze), vymývám si mozek všelijakým EBM, čtu životopis Astrid Lindgren, chodím do divadla, učím se (ono je to pořád jak na střední s těma testama, ale aspoň se dokopu se to opravdu učit), čtu obrázkový knížky ve švédštině (naposledy to bylo Gustav Vasa och hans äventyr) a přemýšlím nad svým životem. Někomu jsem bohužel ublížila, aniž bych chtěla, ale jinak to nešlo; člověk musí poslouchat i svoje vnitřní pocity a hlas(y). Vyplývá z toho, že si teď připadám mizerně.
Víte, že normálně tady tyhle věci neřeším, ale potřebuju se z toho vypsat. Celý dny mám hlavu kdesi v pejru, takže se nad sebou nestíhám znechucovat. Takže tohle je jeden z těch výblitků, který se tady objevují jednou za uherskej rok.

Ach jo, živote. Ta cesta nikdy nebude rovná.

Čtyři světové strany?
ne, je jich mnohem více
snad leda čtyři stěny
zlomené svitem svíce

Čtyři prázdné stěny
a na nich tentýž obraz
šepot, vzlyky a steny
skok, pád a znovu odraz

(J. H. Krchovský)

Émile Zola a jeho Nana aneb surový příběh mravně pokleslé

15. října 2011 v 15:58 | Nebož. |  Literatura 19. století
Zolova Nana je jedno ze stěžejních děl francouzského naturalismu, o němž jste se ve škole patrně učili. Naturalisté si neberou žádné servítky, svoje hrdiny nelitují, ani je neobdivují. Zůstávají tak podivuhodně nad věcí, že vlastně jen konstatují suchá fakta. Připadlo mi, že Zola se skoro až vyžívá v popisu poklesků a úpadků, které líčil právě ve svém románě Nana patřícím do ságy Rougon - Macquartů.

Článek obsahuje vylíčení začátku i konce.

Kdo je tedy ta Nana, jejíž jméno se stalo názvem často citované knihy? Když se s Nanou seznámíme na začátku knížky, čeká ji uvedení do hry Plavovlasá Venuše - typicky kýčovité hry chudého divadla pod taktovkou zpustlého ředitele Bordenava. Celá Paříž je jako u vytržení a touží spatří "kyprou blondýnku" v roli bohyně lásky. Naninu divadelní roli lze vnímat jako předzvěst všeho, co bude následovat. Nana strhne Paříž do víru nadšení, muži jí leží u nohou a ženy na na žárlí. Nanina hvězda pomalu stoupá, zatímco mladá dívka čím dál víc zabředává do mravního bahna.
Brzy začne uplatňovat svůj vliv na muže, nechává se vydržovat, přičemž jejím hlavním chlebodárce se stává hrabě Muffat, naivní suchar, který zprvu nemá hluboko do kapsy. Touha po normálním životě ji vmete do náruče tyranského Fontana, rovněž herce, nechá se od něj psychicky i fyzicky trápit. Snad tahle zkušenost v ní pak zažehne pohrdání muži a podle toho s nimi následně jedná, a zejména s hrabětem Muffatem.
Nanina ložnice nikdy není prázdná, blondýnka zruinuje všechny svoje milence a baví se jejich utrpením. Jak rychle se vyšvihla na výsluní, tak snadno spadne zase dolů. Když jí lidé začnou dávat za vinu smrt George Hugona, který se kvůli ní probodne na prahu její ložnice, uteče do Ruska. Dlouho o ní není slyšet, kolují různé zkazky a pak se konečně přijde na to, že Nana se vrátila do Paříže s obrovským majetkem. Slavná prostitutka umírá na neštovice, zatímco pod jejími okny pochoduje dav lidí táhnoucí na Berlín (jde prusko - francouzský konflikt vyvolaný emžskou depeší).

Balzakovy lásky I aneb madam de Berny

6. října 2011 v 16:26 | Nebožka |  Honoré de Balzac

Rok 1821 se pro Balzaka stal osudovým především z citového hlediska. V té době mu bylo dvaadvacet a ještě neprožil žádný vášnivý cit - ač je to s podivem, tento později dravý muž byl v mládí dost nesmělým. Byl ochoten se odevzdat jakékoliv ženě, která by jej vysvobodila z rodinného života ve Villeparisis. Sestře v dopise klade na srdce, ať mu sežene nějakou bohatou vdovu se jměním, aby ho finančně zabezpečila, za což on se jí odmění jakožto "manžel jako nejlepší paštika, jako kdy nebesa upekla." Mladá a bohatá vdova je podle něj naprosto nejlepší partie - on bude psát, zatímco jeho žena (navíc taky už s nějakými těmi milostnými zkušenostmi) mu bude vytvářet potřebné zázemí.

Balzac nebyl bůhvíjakým krasavcem, jak potvrzuje svědectví jednoho z jeho pozdějších zákazníků v tiskárně, Alfreda de Vignyho. Honoré de Balzac se s péčí o svůj zevnějšek nijak netrápil; když mluvil, tak "pěnil, protože jeho příliš velkým ústům chyběly všechny horní zuby." Jeho kštice se leskla mastnotou a tkaničky u bot měl věčně rozvázané. A když mu pak po nevydařeném pokusu o kariéru nakladatele zůstala na krku spousta dluhů, mladé krásné vdovy se k němu hrnuly ještě méně.

Ve dvaadvaceti se mu však povedlo okouzlit paní de Berny, známou rodičů Balzakových ve Villeparisis. Laura Hinner, dcera komorné Marie Antoinetty, se provdala za staršího Gabriela de Berny v šestnácti letech. Paní Balzac a paní de Berny, jejichž povahy si nebyly nepodobny, uzavřely přátelství, a tak se dveře do domu de Berny otevřely i Honorému - začal vyučovat Bernyovic děti.