O rodičích Honoré de Balzaka

13. června 2011 v 16:00 | Nebožka |  Honoré de Balzac
Honoré se narodil v roce 1799 Lauře Sallambier, provdané Balzac (přídomek de si přisvojili až po narození dcery Laurencie v roce 1801 a užívali jej jen zřídka), a Bernardu François Balzakovi.

Otci Bernarda Françoise Bernardu Balssovi patřilo několik vinic a luk, které získal postupně během života. Bernard François byl nejstarším z jedenácti dětí, a tak přirozeně svému otci pomáhal na pastvě. Život to nebyl nikterak přepychový; všech jedenáct dětí spalo na slamnících z žitné slámy podél stěn. Po večerech rodina mluvila o rodinných tajemstvích a skrytých pokladech, což jenom podněcovalo Balzakova tatínka. Naučil se číst a psát a svoji cestu vzhůru započal jako pomocný poslíček v jedné notářské kanceláři. Úřednická praxe se mu tehdy vyplatila, postupně se vypracoval na pozici písaře u státního návladního a posunul se tak ve společenském žebříčku o stupeň výš. Na vesnického synka to vůbec nebyla špatná kariéra!

Později, když se jej ptali na jeho kariéru, odpověděl, že byl nepřetržitě po šestnáct let sekretář při bývalé státní radě, oblastní komisař v Paříži od 21. června 1791, dne útěku bývalého krále, jmenován postupně předsedou oblasti, poslancem obecního výboru, městským úředníkem, komisařem při policejním tribunálu, předsedou tohoto tribunálu, který tehdy sám spravoval celou pařížskou policii.
V roce 1797 se dostal do Toursu, kde měl na starosti válečné zásobení, bylo mu jednapadesát a byl stále starým mládencem. To už nemělo mít dlouhého trvání, neboť jeho představený se rozhodl, že jej ožení s krásnou devatenáctiletou Laurou Sallambier.

Rodina Sallambierova patřila mezi vážené občany pařížské čtvrti Marais (Marais byla tehdy docela bohatá čtvrť a bydlet tam už trochu něco znamenalo). Lauřina matka měla velice zláštní smysl pro výchovu, vytvořila totiž pro svoji dceru časový rozvrh a "systém přesných zásad", jak píše André Maurois v knize Balzac.
Posuďte sami:
Doporučuji své dceři Lauře, když píše, sedět zpříma, psát s prsty nataženými a pero přikládat pěkně zplna na papír, aby měla hezký rukopis.


A ještě ukázka Lauřina rozvržení pondělků:

V 7 hodin budíček.
Od 7 do 8 hodin, čistota
(čistit si zuby, umýt ruce, obličej a úklid pokoje).
Od 8 do 9 snídaně a zábava.
Od 9 do 10 psaní.
Od 10 do 12 užitečné zaměstnání
(užitečným zaměstnáním rozumím:šití, pletení, lemování, vyšívání; strojení panenek je zábava).

V neděli pak mamá "rekapitulovala chování celého týdne".
Podle společenských měřítek patřili Sallambierové výš než postarší úředník Balzac, ale snad proto, že vzestup jejich rodiny měl podobné rysy jako ten Balzakův, se rozhodli Lauru provdat právě za něj. Laura dostala věnem statek Volailles v ceně asi 130 000 franků, manžel jí zaručil budoucí rentu 1800 franků ročně - přičemž majetek neměl de facto žádný.

Pan Balzac věřil, že správnou stravou a "rovnováhou životních sil" se může bez problémů dožít sta let. Byl to takový lidový filosof, jehož úhlavním životním zájmem bylo zdraví. Paní Balzac pro změnu věřila okultním vědám, v čarodějnice a jasnovidce.
Manželé zpočátku vedli okázalý život - Bernard François byl jmenován pobočníkem tourského starosty a také správcem chudobinců a chorobinců a navíc měli příjem i ze statku ve Volailles.
Asi za rok po svatbě se narodil první syn, paní Balzac ho chtěla kojit, ale záhy zemřel - to je patrně důvod, proč pak novorozeného Honoré ihned poslali ke kojné do Saint - Cyr - sur - Loire (což Honoré nikdy své matce neodpustil).
Totéž čekalo i jeho sestru Lauru o rok později, tedy 1800. A o další rok později se narodila poslední dcera Laurencie.
V roce 1807 paní Balzac byla v očekávání popáté, veřejnost však ono dítě připisovala cizoložné lásce. Jak to bylo doopravdy, to jsem nevypátrala.

Se svou matkou měl Honoré rozhodně méně vřelý vztah než s otcem, jeho sestra Laura se zase považovala za nejlepší přítelkyně se svojí matkou, o čemž hezky vypovídají dochované dopisy:

Dovolím si ještě chovat se k Tobě jako matka, jako vznešená a mocná matrona, a důtklivě Ti kladu na srdce, má mladá přítelkyně, aby ses měla na pozoru před poklonami, kterými se kolem Tebe hýří.
Štěstí je vzácná věc, stačí závan, aby je zničil.

Jestliže Laura měla se svojí matkou tak přátelský vztah, pak se Laurencie cítila méněcenná. Svoji sestru považovala za vznešenější a duchaplnější. Bernard François se ve svému synovi zhlížel a když Honoré zůstal v Paříži, aby tam udělal štěstí, vydatně jej podporoval. Jeho matka mu tehdy ale také vyšla vstříc, třebaže s menší srdečností a jistým skepticismem.

Laure de Balzac zemřela v roce 1854, svého syna tedy přežila o tři roky. V posledním dopise poslala dceři Lauře velký mateřský polibek na čelo její dobré dcery. Bernardu Françoisovi zbývalo do stovky ještě dvacet let, když v roce 1829 zemřel.

O sestrách a (možná nevlastním) bratrovi si povíme zas někdy jindy!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.