O díle Arthura Rimbauda - tematika a motivy

22. června 2011 v 1:04 | Neb. |  Arthur Rimbaud
Prvním úkolem člověka, jenž chce být básníkem, je úplné poznání sebe sama. Hledat vlastní duši, prozkoumat ji, zkoušet její výdrž, učit ji. Poznanou ji pak dál vzdělávat; to je jednoduché: každý mozek se přirozeně rozvíjí; tolik egoistů se pokládá za autora, a je tolik jiných lidí, co jim připisuje svůj vlastní pokrok! - Duši je třeba učinit obludnou. - Myslím tím nutnost být vidoucím, učinit se vidoucím. (J. - A. Rimbaud)


Jean - Arthur Rimbaud se snažil o poezii prozření, o poezii vidoucího. Podle Rimbauda by básník měl nejprve znát důkladně své vlastní nitro, aby mohl dobývat nadpozemské absolutno, aby se mohl stát básnickým prorokem.
Poezie musí vycházet "z duše a pro duši, obsahující všechno, vůně, zvuky, barvy, myšlenky". Naproti tomu ale neprosazuje subjektivismus ("subjektivní poezie je nudná"), ale objektivní poezii. V důsledku toho se tak v jeho tvorbě objevuje popírání základních, společností daných hodnot a kulturních tradic.
Rimbaudovi nikdy nešlo o nějaké poučné verše, plné rozumných rad - také proto tvrdil, že současníci mají právo proklínat předchůdce. Kdyby bylo po jeho, skutečných básníků by bylo poskrovnu. Jeana Racina takřka zbožšťoval, Verlainea a Mérata považoval za básníky již vidoucí a Baudelaire byl pro něj ztělesním poetické dokonalosti.
Byl to hledač absolutní smyslnosti, neviditelných krás a potěch. Básník musí být jedinečný, musí být podobně jako Prometheus "zloděj ohně", jeho verše musí jitřit všechny smysly.

Další z nezanedbatelných inspiračních zdrojů tvorby páně Rimbaudovy je čerpání z vlastní vzpomínek, zejména z dětství v kombinaci s odkazem na despotickou matku. Dětství je symbolem nových cest a životního hledání, poznávání neznámého.
Rimbaud také úplně zavrhl kategorie dobra a zla (podobně jako štěstí a neštěstí), staví je vedle sebe, jako dva rovnocenné organismy. Častým jevem je také lámání tematiky, odbočování od původního smyslu. S tím souvisí i jeho syntaktická jasnost a semantická záhadnost, variace vykládaného textu, nárokujícího si vždy básníkovu autentičnost.
Nutno je též zmínit jeho cit a fascinaci barvami. Ze všech barev měl nejraději zelenou - zelený je celý svět. Důkazem této vášně jsou nakonec i Samohlásky.

O Rimbaudovi je známo, že se často odvolával na svoji vlastní jedinečnost, což neskrýval ani ve svých básních. Vylučuje se ze všech materiálněfyzických svazků a nevyhnutelností, umožňujících život. I když si je vcelku jist tím, že je "fantastické zvíře", tak opovrhuje vlastními předky, jejichž vlastnosti zdědil - omezenost, neobratnost atd.
Jedním z možných nedopatření stran Rimbaudovy tvorby by mohl být domnělý ateismus. Rimbaud nezavrhuje Boha samotného, ale jeho "institucionalizaci". Tvrdí, že Boha labužnicky očekává, ale nikde nedefinuje svoje konečné postoje! Rimbaud revoltoval ve všech myslitelných směrech - proti lidské malosti, která ho omezovala, proti tehdejším poměrům, ale to neznamená, že by nehledal ono vyšší absolutno.

Abychom to shrnuli, nejčastějšími motivy v jeho tvorbě jsou vzpomínky, jejich oživení; taktéž motiv času (údery hodin - symbolizuje posun, obrat), časté jsou fantasmagorické představy, fascinace přírodou, symbolizující impresionistický popis za využití barev.

Tematika Rimbaudova díla vychází ze všech možných protikladů, z nepřetržitého protahování vnitřního konfliktu, z paradoxu. Rimbaud přijímá i nepřijímá všechny podmínky lidského života a společný osud. Pálí za sebou všechny mosty, které ho spojují se zemí, s vlastním národem, s matkou, se světem, i když ví, že je to zhola nemožné, že tomu odporuje i jeho vlastní život. Touží se vydat na novou cestu, ale jde zas jen starým směrem, tak jako tolikrát předtím. Uniká od sebe a věčně touží po návratu.

(Co je uvedeno kurzivou bez uvozovek, to je citace z knihy Jána E. Bora, Jean - Arthur Rimbaud, Matica Slovenská, 1940). Kde jsou uvozovky, tam jde o citaci Arthura Rimbauda.)
 


Komentáře

1 Zdenča | Web | 22. června 2011 v 16:48 | Reagovat

Ahoj,
koukala jsem že jsi se také přihlásila do Historicko-společenského klubu. Ted záleží na jakém období se všichni dohodneme. Osobně bych byla pro dobu 1850-1900 a kostýmy podobné těmto ( http://dhsk.rajce.idnes.cz/Praha_-_Cisarsky_ostrov_2010/ ) nejsou tolik nákladný a nemusí se nosit krinolína.:)

2 Izák "Rým" Pírko | E-mail | 22. června 2011 v 18:59 | Reagovat

Mohla-li bych podotknout ke komentáři od Zdenči, přestože mi do toho nic není - V padesátých a šedesátých letech se naopak nosily největší krinolíny, to oblečení na obrázcích je spíše ze začátku dvacátého století...

Co se týče Artuška, asi není co dodávat, jen, že by neměl hojně koštovat života jen básník, ale jakýkoliv člověk, který za něco stojí :).

3 Nebožka | 22. června 2011 v 21:37 | Reagovat

[1]: Stejně jako psala Pírko, zrovna to období 50./60. let je plný krinolín:) Ale líbí se mi třeba ten rok 1900, který je na těch fotkách (ale to už by pak nebylo úplně 19. století), nebo mě ještě napadla móda napoleonských dob, ta není tak moc složitá na výrobu.

[2]: Ano, ideálně by se každý měl být vidoucím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.