Počátky anglického gotického románu

22. května 2011 v 16:04 | Text J. Hornáta poupravila Nebožka |  Gotický román
Anglický gotický román neboli v obecnějším smyslu hrůzostrašný román je literární jev historický, a to hned v několikerém smyslu. Vznikl ve druhé polovině 18. století, v určité dějinné situaci kulturního pohybu a proudění, v době, kdy tento nový žánr uměla nejen přijmout na milost, nýbrž i - a to jak v nejširších čtenářských vrstvách, tak i ve vybraných vzdělaneckých kruzích - náležitě ocenit a vychutnat. Jako historický jev měl i svůj vývoj, který mu dal rozkvétat do podob stále barvitějších, rafinovanějších a fantastičtějších tak dlouho, dokud se jeho možnosti nevyčerpaly a nepoklesly v manýru, nebo dokud v dílech povolanějších autorů nepřesáhl sám sebe a nepřetavil se v jinou kvalitu: ve filosoficko - didaktických románech Godwinových (William Godwin - novinář a zakladatel filosofického anarchismu, otec Mary Woolstonecraft, provdané Shelley. Pozn. Nebožky), v romantických eposech Byronových nebo v historických příbězích Waltera Scotta, máme - li jmenovat jen několik málo příkladů. A je to konečně jev historický i v tom smyslu, žejeho autentická působivost, spjatá s psychózou a mentalitou čtenářů své doby, patří minulosti a mnohé z toho, co bylo pojímáno ne - li vážně, tedy daleko opravdověji, než by se moderní, emancipovanější věk odvážil koncedovat, nabylo puncu pouhé zábavnosti. Naivní milostné zápletky, neuvěřitelné intriky a strašidelné efekty, černobílé kontrasty uplatňované při kresbě charakterů, ahistorické evokace historické atmosféry nebo i bezostyšné překrucování pravdy - to jsou poklesky, jimiž se autoři gotických románů tu více, tu méně, ale zato vytrvale prohřešují proti dobrému vkusu a míře únosnosti.

Avšak nic z toho - jak rádi uznáme s příslušnou dávkou tolerance - neubírá gotickému románu jednu zásluhu: vychází vstříc naší touze (snad proto tak náruživé, že je v nás hluboce zakořeněná nutnost znovu a znovu fabulovat lidské zážitky a zkušenosti) po příbězích, které podobně jako pohádky žijí svébytným dějem, podléhajícím vlastním zákonům a prýštícím ze zdrojů svobodné fantazie, příběhy, které navíc uspokojují naši atavistickou potřebu "hezky" se bát a zároveň nás chtě nechtě nutí přiznat si spolu s Hamletem, že více je na zemi a na nebesích, než se filosofům ve snu zdá. Bázeň z věcí tajemných, přesahujících pohyblivé hranice lidského poznání a chápání, je bezpochyby úkaz starý jako lidstvo samo; a jeho výraz v uměleckých výtvorech je zase tak starý jako samo umění. Autoři gotických románů nevstoupili tedy do literatury s novým objevem. Avšak svým zaujetím, s nímž se motivem strachu z nadpřirozena v jeho různých formách, projevech a intenzitách obírali, svou opovážlivostí, s níž často tak svobodomyslně, bez vážnějších zábran estetických, noetických nebo i morálních, tuto námětovou oblast vykořisťovali, přispěli nejen k tomu, že se hrůzostrašno od těch dob v literatuře trvale zabydlelo, ale pomohli i poodhalit roušku z oněch věčně dráždivých problémů, jež vroubí cestu sestupu do tajuplných hlubin lidského vědomí i podvědomí.

Za autora prvního anglického gotického románu bývá běžně označován HORACE WALPOLE (1717 -1797 ), vzdělaný, uhlazený a hmotně dobře zabezpečený člověk velkého světa, který vedle mnoha jiných utěšených zájmů pěstoval i tehdy módní kult středověku. Roku 1764 vydal pod smyšleným jménem Otrantský zámek, příběh zasazený do Itálie dávné minulosti, v němž se ve zdech gotického hradu, v jeho podzemí i blízkém okolí naplňuje za pomoci nadpřirozených úkazů záhadná věštba, že vláda v otrantském knížectví, až dozraje čas, přejde z moci nezákonného uchvatitele do rukou plávoplatného dědice. Knížka měla úspěch, Walpole se v druhém vydání přiznal ke svému autorství, popsal v předmluvě i záměr, který novým románovým druhem sledoval, a vyjádřil naději, že snad jiní, nadanější než on, půjdou naznačeným směrem v jeho stopách.
Pokusila se o to až po více než deseti letech učená, postarší již slečna CLARA REEVE (1729 - 1807), která svým "gotickým příběhem", známým od druhého vydání pod názvem Starý anglický baron, navázala na Walpoleův odkaz, aby jej, jak výslovně uvedla v předmluvě, napodobila i zdokonalila. Zdokonalení kupodivu nespočívalo v dalším rozvinutí fantazijních prvků, ale naopak v jejich umírnění, neboť nadpřirozeného bylo podle autorčina mínění v Otrantském zámku až přespříliš. I Reeve sice nechala svého hrdinu přenocovat ve strašidelné komnatě, avšak hlavní pozornost věnovala okolnostem reálnějším a rozumově prokazatelnějším.
Zatím však již jiní autoři a autorky (neboť na gotickém románu se nebývalou měrou, ale velmi příznačně podílely ženy) pochopili, jaké možnosti nový románový druh otevírá a co od nich čtenáři očekávají.
Na knižním trhu se začaly množit dobrodružné příběhy ze středověkých i jiných "historických" časů a slova "hrad" nebo "zámek". "klášter" nebo "opatství", "záhady" nebo "tajemství", jež se často objevovala přímo v titulech, naznačují, jakým směrem se ubírala obrazotvornost jejich stvořitelů.
Nad všechny ostatní na onom úrodném poli s tak přebohatou žní vynikla zejména ANN RADCLIFFE (1764 - 1823), skromná, přemítavá paní, která v ústraní domácnosti holdovala své spisovatelské vášni a s nevšední pílí a vynalézavostí vymýšlela příběhy velmi dojemných i napínavých dějů - a hlavně - s fascinujícím "gotickým" koloritem. Radcliffe dobře rozpoznala, že půvab nového žánru je v jeho epické šíři a malebnosti. Obohatila gotický román tematicky, vtiskla mu své typické ženské senzibility, bohatým líčením přírodních scenérií podtrhla živel lyrický a podstatně, vzhledem k příběhu, zromantizovala složku strašidelnou, jednu z hybných pák prodlužovaného napětí, i když ji na druhé straně obezřele "zracionalizovala" tím, že záhadné úkazy vždy dodatečně vysvětlila jevy jako jen zdánlivě nepřirozené. Měla obrovský úspěch a mnoho epigonů; i Walter Scott přes vážné výhrady k umění paní Radcliffe musel konstatovat, že v onom druhu spisování, který si vyvolila, ji žádný nikdy nepředstihla.
Ještě předtím, než Ann Radcliffe začala slavit své pozoruhodné úspěchy, vyznačilo jinou cestu hrůzostrašnému románu drobné dílko WILLIAMA BECKFORDA (1760 - 1844), podivínského milionáře s poněkud výstředními uměleckými a starožitnickými zálibami. Jeho Vathek, přísně vzato, stojí sice stranou gotické linie, je to příběh inspirovaný látkami exotického Orientu, avšak líčení krutostí a požitkářských slastí všemocného chalífy, posedlého svody zlého ducha, zabíhá při veškeré ostrosti vidění do poloh hrůzně groteskního snu a otvírá pramen hlubinných agónií děsu. Hrůza umocněná tím, že se dostává do styku s iracionálnem, které již jen nestraší, ale rozkládá v mukách vědomí neschopné vstřebat bez následků zlo v samu podstatu lidské přirozenosti, došla pak uplatnění i v pověstném Mnichovi MATHEWA GREGORYHO LEWISE (1775 - 1818), románu svého času senzačním a také skandálním, neboť mimo jiné líčil zločinnou dráhu madridského kapucína, jenž neodolal nástrahám a pokušením Satanovým a propadl neřestným vášním tělesného chtíče; a dále, už ve století devatenáctémm, v Poutníku Melmothovi CHARLESE ROBERTA MATURINA (1782 - 1824), kde se v osudu člověka, který upíše svou duši ďáblu, spojuje faustovský motiv s motivem věčného Žida a obrazy objektivních i subjektivních hrůz tu nabývají krajně vyhrocených forem. Podobně jako Radcliffe našla své citele mezi romantickými básníky (Coleridge - jeden z tzv. jezerních básníků, tvořících v okolí anglického Lake District, Byron - významný preromantický básník a spisovatel, zakladatel byronské povídky. Pozn. Nebožky.), i Mnich a Melmoth zapůsobili na autory pozdějších generací (Poe, Balzac, Baudelaire, Breton).

A tak energie, vynaložená na gotický román 18. století, nepřišla nazmar. Oplodnila tvořivou obrazotvornost i umění už vpravdě moderního. A v literárním vývojovém kontextu pomáhala též vytvářet základy tradice, která v různých příbězích strašidelných, fantastických i detektivních nejen žije, ale prochází právě v dnešní době údobím své nikoli nelogické renesance.


Text Jaroslava Hornáta (Romány, ve kterých straší - předmluva k Anglickému gotickému románu, nakl. Odeon, I. vydání, 1970) přepsala a poznámkami upravila Nebožka.
 


Komentáře

1 Lizzie Bathory | Web | 22. května 2011 v 20:56 | Reagovat

Lewisovho Mnicha mám doma, taký prastarý výtlačok, a bolo to pôsobivé ešte aj dnes. Väčšina ľudí tieto knihy pokladá za niečo menejcenné, preto je vždy fajn nájsť takýto zaujímavý článok!

2 veruce | Web | 22. května 2011 v 23:27 | Reagovat

Opět velmi zajímavý článek! Přiznám se, že jsem o tomhle nevěděla prakticky nic a slyšela pojem gotický román vůbec poprvé. Zní to dosti zajímavě, takže některé z autorů si připíšu na seznam toho, co si snad jednou přečtu.

3 Nebožka | 22. května 2011 v 23:58 | Reagovat

[1]: Tak na Nobelovku to zrovna není, ale má to svoje kvality, svoje kouzlo. Mnicha jsem přečetla jedním dechem a Záhady Udolfa taktéž. Ono je to tak krásně naivně hrůzostrašný, že to nelze jinak než to milovat.

[2]: To jsem ráda, že jsem ti rozšířila obzory:)

4 Plague Doctor | 26. května 2011 v 21:16 | Reagovat

no toto - jsem rádo , že se můj dar / nedar líbí :) ... mimochodem jsem nedávno z antiku vybral sbírku povídek Washingtona Irvinga, v níž též Legenda o Spícím Luhu nachází se - v originále Legend of Sleepy Hollow alias Ospalá díra ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.