V září léta páně 2010 jsem vám sem přepisovala část rozhovoru s J. H. Krchovským, především tedy pasáž o smrti.
Protože jste tehdy docela jevili zájem zvědět, co dalšího tento brněnský dekadent prozradil v rozhovoru, přepsala jsem i další zajímavé odstavce. Třetí část opět někdy dopíšu.
V Sedmičce je další rozhovor, tentokrát na téma Brno. Toho se taky dočkáte!:)
(Mimochodem, na začátku roku jsem byla na jeho recitaci a mám podepsanou jeho nejnovější sbírku - Dvojité dno. Musela jsem se pochlubit, protože mě to moc těší.)
Zmínil jste modlitební litanie. Jak moc věříte?
Na Boha nevěřím, spíš na osud, souhru okolností, řád vesmíru, tedy i světa, přírody. . . Příčinnou zákonitost všeho nebo zákonitou příčinnost? Nechci to mít pojmenovaný.
Máte sudetské i slovenské kořeny. Ke komu z rodiny jste měl nejblíž?
Stejně jako se nedají oddělit geny, nedají se oddělit ani inklinace. Zatímco dědeček pražskej byl učitel přírodo - a dějepisu a literatury a byl písmák, dědeček brněnskej byl dráteník a víceméně negramotnej. Zatímco brněnští prarodiče měli drajv, šílenství, temno, iracionalitu, ty pražští byli racionální dietáři, všechno načtrnutý, logický, germánský, upjatý. A oboje udělalo skvělej mišmaš. To pak - jak říkávám -je fuška na celej život.
Se školou jste se vypořádal poměrně brzy. Souviselo to s odporem k té písmácké tradici?
Škola byla jeno trpná záležitost, nutné zlo. Že to pro mě nemá smysl, mi začalo docházet někdy v osmé třídě, devátou už jsem měl těžce na háku. Nepsal jsem úlohy, neměl jsem sešity, a když si všichni šli pro vysvědčení s bonboniérou, kytkou a deskama, protože ho později hodlali vykazovat, já ho složil do čtverečku, strčil do kecky a vykračoval si s rukama v kapsách, že nic nenesu. Taky jsem ho už nikomu nikdy neukazoval.
Takže jste se začal učit na zedníka.
O to jsem rodiče prosil - že budu dělat závozníka nebo třeba pomocnýho dělníka. Protože ve škole by mi nedovolili dlouhý vlasy, zase bych něco směl a něco nesměl, respektive bych nic nesměl a všechno musel, a já od toho už chtěl mít pokoj. Proto jsem šel na učňák, ale i tam mě buzerovali, a protože jsem to nemoh snášet ani zběhnout, abych neublížil rodičům, tak jsem trpěl. Z toho rozporu jsem nejed - navíc bych na oběd musel do kantýny a sundat si helmu, pod kterou jsem měl dorostlý dlouhý vlasy. . . Brr.
Proč jste se tehdy ocitl v blázinci v pražských Kateřinkách?
Nikdo nemoh pochopit, že mladý zdravý člověk nechce být zednickým mistrem, posléze stavbyvedoucím a později třeba i stavbařem. Ale možná zaplať pánbůh, že jsem se přesmykl do určitý pomatenosti a abnormality, protože normální jsem bejt nechtěl. To, co se jako normální deklarovalo, mi přišlo odpudivý, falešný, zlý, banální, trapný, ubohý, nezajímavý. Proto jsem dělal naschvály, proto jsem s v básničkách stylizoval jako příšera, abych dal najevo, že nebudu svazákem v tesilovejch kalhotách, kterej chodí na diskotéky. Naschvály jsem dělal i později: všude se opěvoval život a šťastné zítřky, a já zamířil na hbitov mezi břečťany a duchy. Chtěl jsem jim ukázat: Ne, tohle ze mě neuděláte. Nenechám se. Nedám se. A příšery se tehdy šoupaly buď do kriminálů, nebo za zdi blázinců, aby nestrašily.
A nebyl blázinec poněkud nepřátelské prostředí?
Naopak, to byla jediná akademická půda, kde si člověk mohl dělat a říkal, co chtěl zcela svobodně a beztrestně. Milerád jsem podstoupil cokoli, jenom abych se nemusel vracet do toho učňáku.
Fotograf Ivan Pinkava, autor vašeho známého portrétu, takřka loga vašich knih, v nedávném rozhovoru řekl, že období neustálé policejní buzerace a konfrontace umožňovalo generaci, která se nechtěla přízpůsobit, rychleji dospívat, za něčím si jít. Cítíte to podobně?
Já jsem zcela nedospěl dodneška a dospět nikdy nechci. Nikdy jsem to nepřeháněl se vzděláváním, vždy se rád dozvím něco nového, ale v paměti mi zůstane jenom to, co se mi k životu hodí a co potřebuju. Nechci znát odpovědi na spoustu věcí, protože se nechci zbavit toho dětskýho, naivního údivu, úžasu. Nepotřebuju mít všechno odhalený a nemůžu říct, že by mě nátlak moci nechal dříve dospět. Naopak si myslím, že jsem v lecčems zakrněl jako dítě a velice rád.
Egon Bondy vám tehdy kvůli špiclování Státní bezpečnosti doporučil vymyslet si psedonym Krchovský. Jaký jste spolu vlastně měli vztah?
To byl vztah samozvanýho mistra, kterýho jsem ctil. On si mě našel, doufal, že ve mně bude mít pokračovatele, a furt mě káral, abych nepil denně pivo, že je to dar bohů a smí se pít jen svátečně a až po zásluze. A kdy prý mě už konečně uvidí v univerzitní knihovně. Když v mých dvaadvaceti letech slyšel, že jsem v životě v knihovně nebyl, chytal se za hlavu - on, který v knihovnách trávil celej život! Já si všechno musel objevit sám, nechtěl jsem nic vyčtenýho. K lecčemus jsem dospěl později, za cenu ztrát a bolesti, ale vlastním poznáním. To radši budu Ameriku objevovat potisící, ale sám! A tu svoji!
Pěkné čtení, i hezký blog :)