Duben 2011

Aah. . . Huuuh. (Slabodušeji to nepůjde.)

23. dubna 2011 v 22:31 | Nebóž |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nevím, jak mám napsat inteligentní a zajímavý úvod, tak to vezmu zkrátka, doufajíc že mi to odpustíte. Předmětem sdělení totiž je, že už máme tablofotky! Abyste tomu rozuměli, naše třída je velice alternativní. Jsme anarchisti a čas je nám úplně jedno. Lepší později nežli později, jestli mi rozumíte. Ale nakonec to snad i někde bude viset.
Tož, jestli chcete vidět chlapečka Nebožku, máte jedinečnou příležitost, než mě zas popadne potřeba smazat svoje fotky z blogu.
Je tam sice i spolužák, ale ve skutečnosti vypadá naprosto jinak:D

Kamarádka mi psala, že jsem krásná i jako chlapec:DD Asi se vrátím ke svým dobám košile - kalhoty.

We haven´t French friend!

18. dubna 2011 v 14:50 | Neb. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
To je má vlastní citace, kterou jsem vzbudila velké veselí. Měli jsme totiž v angličtině na návštěvě Francouzy (chodím na gympl s francouzskou sekcí, ale sama francouzsky neumím ani Au revoir) a dostali jsme za úkol si s nimi povídat. Jenomže k nám se nikdo nedostal, tak jsem vznesla stížnost, kterou moje spolužačka (ta, co říkala, že dělám sofistikované věci) označila za "plačtivou a roztomilou."
Well, French friend bude heslem dne. (Taky vám to asociuje french fries?)

Kromě toho vám chci oznámit, že JEDUNAMIGHTYSOUNDS! Jouhohohohouuuuu!
To totiž znamená, že se můžu vyblbnout na The Creepshow!, uvidím The Casaulties (ale taky se toho trochu bojím, já s brejlema mezi pogujícíma punkerama, hmm:D), Sarah Blackwood, Demented are go a Koffin Kats. To jsou věci, který musím vidět. No a taky se seznámím s nějakýma novýma lidma. Nakyblovala jsem se totiž ke kamarádce - bývalé spolužačce a její partě. Snad mě budou mít rádi. . . :D


Minulý týden jsem pekla mrkvový koláč. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v troubě, ale připeklo se mi to. Zase! (Kromě té několikamilimetrové černé kůrky dole to ale bylo docela k jídlu.)

O životě Percy Bysshe Shelleyho

16. dubna 2011 v 13:08 | Nebož |  Mary Woolstonecraft a Percy Bysshe Shelley
Percy Shelley je jedním z nejvýznamnějších anglických romantických básníků, mezi jeho nejznámější básně patří například Odpoutaný Prometheus, který dokonale vystihuje jeho životní postoj.
Percy byl svobodomyslný poeta odmítající manželství navzdory svým dvěma sňatkům, stavěl se proti náboženskému určení a prohlašoval se za ateistu, což mu vyneslo vyloučení z Oxford University. Přes jeho nesporné literární kvality ale vynikla víc jeho druhá žena, Mary Shelley, se svým Frankesteinem.

Percy Bysshe Shelley se narodil 4. srpna 1792 v anglickém Horshamu siru Timothy Shelleymu a Elizabeth Pilford. Shelleyovi měli celkem sedm dětí a Percy byl nejstarší z nich.
V roce 1802, kdy oslavil desáté narozeniny, byl přijat na Syon House Academy of Brentford, kde studoval dva roky, a pak přestoupil na Eton College. Percy byl spíše průměrným studentem, už tehdy miloval knihy a místo, aby se účastnil obyvklých chlapeckých her, raději si četl někde pod stromem, čímž dráždil svoje spolužáky. Ti toho podivného tvora ani za mák nebyli s to pochopit, a tak si vysloužil přezdívku "bláznivý Shelley". Kromě toho Percy odmítal uznávat jakákoliv pravidla, která se mu něčím znelíbila.
Tenhle sklon mu vydržel až do smrti.


Ann Radcliffe - Záhady Udolfa

8. dubna 2011 v 17:13 | Nebožátko |  Gotický román
Ann Radcliffe (1764 - 1823) je skoro synonymem pro gotický román. Její příběhy jsou stejně jako příběhy jiných spisovatelů toho období plné padouchů a slečen, které je potřeba zachránit, a nechybí ani tajemství.
Děj románu s několika básnickými vložkami se odehrává v 16. století v Itálii. Hlavní hrdinky Emilie se po smrti otce a matky ujme teta madame Cheronová (protože je teta v knize jmenována jako Cheronová, zdržuju se svého obvyklého zvyku psát Cheron). V tu chvíli začínají všechny Emiliiny lapálie - teta Cheronová se totiž rozhodne provdat za Montoniho, jenž má do kladné postavy vskutku daleko.
Madame Cheronová a Emilie odjíždí na tajemný Montoniho hrad Udolfo, kde se dějí všelijaké záhadné věci a především Montoniho společníci nejsou žádní svatoušci, ale prachsprostí lapkové.
Kromě toho je velmi podstatnou dějovou linkou citový život slečny Emilie. Do krásné slečny se totiž zamiluje švarný Valancourt a jeho city jsou (samozřejmě) opětovány. Kdyby mělo všechno hladký průběh, tak román nebude mít 600 stran. Emilie, nedobrovolně obývající Udolfo, teskní po Valancourtovi, zatímco padouch Montoni jí plánuje sňatek s hrabětem Moranem, a aby toho nebylo málo, teta Cheronová zmizí a kolem hradu se pořád ozývá zvláštní hudba. . .


Paris, je t´aime!

6. dubna 2011 v 17:59 | Nebože
Cestou domů jsem si na to vzpomněla. Viděli jste Paříži, miluji tě? Je to sled krátkých filmů od různých režisérů na tohle téma. Takhle tam je Elijah Wood a krásná upírka, Juliette Binoche a její představy, ale taky jeden z nejromantičtějších a nejkrásnějších a nejúžasnějších příběhů, vizte níže!
(S českýma titulkama jsem to nenašla, ale říkala jsem si, že english subs budou lepší než nějaký španělský.)


A ještě jeden miloučký s mimy, ten taky miluju!
(Nenašla jsem přijatelnou verzi s titulkama, ale toho chlapečka se na začátku ptají, jak se jmenuje, co dělají jeho rodiče a tak. No a pak se "mimuje".)


Existuje ještě I love you, New York, ale to jsem nebyla schopná dokoukat. Chyběl mi tam ten pařížský duch a nebavilo mě to.
(A teď už tady opravdu přestanu vykdakovat o Paříži a půjdu se učit. Tak. Musím trvat na své pracovní morálce.)

She´d been heading for the disco!

3. dubna 2011 v 21:24 | XX |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Kdepak! Vůbec to není výmysl, ale čistá pravda. Bude ovšem potřeba dodat, že jsem tam skutečně nešla pařit, ale přát k narozeninám, a protože ráda těším (i překvapuju) lidi, tak jsem šla oslavence potěšit svojí milou přítomností.
Vtipné je, že když nevypadáte jako kchůl slečna, tak se s váma najednou chtějí kchůl lidé seznamovat. Takže teď znám tři nové chlapce a jednu slečnu. Odpustím jim, že si pletou Remarquea s Hemingwayem, ale napsat "Danovy a Laďovy k narozeninám" asi nikdy:D
(Dobře, přestanu být škodolibá. Aneb jak mi v pátek sdělil můj profesor po mém "ano, ano, dobře, dobře":
"Nebuďte sarkastická, A. To tady mám dovoleno jenom já."
Sarkastický úsměv patrně nebyl zaregistrován.)

Ano, tento článek je naprosto zbytečný a nic neříkající, ale budiž důkazem, že se opravdu snažím sžít se světem, který je mimo moji hlavu a mé milované knihy. Tak. Howgh.

(Kdo zařídí, aby mi Abney Park přijeli, ten bude mým doživotním idolem!)


Jako císařovna Alžběta aneb jak se strojily dámy v 60. letech 19. století

1. dubna 2011 v 17:07 | Nebožka + youtube |  Všední život
Možná by vás zajímalo, jak se taková dáma v 19. století oblékala. A možná byste se i rádi podívali.
Nebožka zapátrala a našla na youtube jedno takové video. Přikládám k tomu i zestručněný obsah toho, co se děje, v češtině, protože video je anglické. Je tam několik míst, který jsem nebyla schopná zařadit, takže to berte opravdu spíš jenom jako nástroj pro orientaci, a rozhodně ne jako nějaké titulky.
Slečna si obléká kopii šatů císařovny Alžběty, na konci videa je to pak vidět.


Na sobě už mám korzet, košilku a punčochy. Oblékám si spodní halenku, která je ze stejného materiálu jako má košilka. Zapíná se na sedm knoflíčků a má krátké rukávky. Zakrývám ramínka košilky.
Teď se necítím zrovna pohodlně, takže si oblékám ještě spodničku, aby skryla všechno, co by nemělo být vidět.
Než si vezmu krinolínu a spodní suknice, obleču si bílou halenku. Oblékla jsem ji a teď už je na řadě krinolína. Rozhodla jsem pro netradiční černou, na její výrobu jsem použila kostice a kožený pásek s přezkou -
krinolína tak líp drží na svém místě. Teď si obleču sukni s turnýrou - její tvar mi pomůžev vytvořit právě krinolína. Pak všechno pořádně upevním a upravím. Celá krinolína musí být zakrytá sukněmi a nikde nesmí nic vykukovat nebo čouhat ven. Na suknici patři další sukně - ta už bude vidět, je z modrého taftu. I ta musí hezky sedět.
Pak je na řadě pásek. A důležitou sousčástí mého kostýmu je samozřejmě i patřičný účes!