Milostné dopisy 19. století - II. část

4. března 2011 v 17:28 | Nebož |  Všední život
Číst si staré dopisy je jedna z těch věcí, které mě na tomhle světě těší, a ještě víc mě těší si číst milostné dopisy umělců. Ty jsou totiž obzvlášť krásné.
(A na základě toho několik let naivně sním, že se do mě zamiluje umělec:D Ovšem nemohu upřít své minulé lásce těch několik básniček, myslím, že byly tři, co mi napsal.)

Počátkem jara 1857 začal dvaadvacetiletý student Vítězslav Hálek, později oceňovaný básník májovec, docházet do rodiny pražského zemského advokáta jako domácí učitel jeho dětí. Češtinu a literaturu učil také nejstarší z nich, tehdy čtrnáctiletou Dorotku, do níž se záhy vášnivě zamiloval. Své vzplanutí a okouzlení vyzpíval ve Večerních písních, které dívce věnoval. Teprve po deseti letech se mohl Hálek se svou první a jedinou láskou oženit.

Dne (asi snad 5., je neděle). V Bukoli

Má nejsladší Dorinko!

Ty snad ani nedovedeš pochopit mou radost, jakou jsem měl při otevření Tvého listu. Ani Ti nemohu vyslovit tu úzkost, kterou jsem měl já, když jsem Ti odesílal svůj list. Snad tím, že Ti tím doma nesnáze připravím, snad že nebude dost obezřetně odevzdán, snad - bůhsámví, co všecko mi na mysli tanulo.

A když jsem Tvé psaní otevřel, já bych byl radostí šílel: tak sladké, tak jemné, a tolik slov od Tebe, že jsem jich snad ještě jakživ od Tebe neslyšel. Co mne může ještě teď potkat, když vím, že mne z celého srdce miluješ, má nejsladší dívko? Věru já žehnám tomu okamžení, kdy jsem se rozhodl klopotivé dráze domácího učitele svou výživu si vyhledávati. Já, který jsem vždycky myslil, že jsem jen k tomu, aby duchům velel, já se zapomněl, snížil, já místo po všech ratolestich, jež se mi zdály kynout, sáhl po žebrácké holi, já se stal domácím učitelem - má zlatá Dorinko, já se dovedl mít v moci, že na mně nebylo znát krvavé stopy ran, z nichž mé srdce přitom krvácelo. Ale jak pravím, nyní žehnám té chvíli, která mne první na tuto myšlénku přivedla. Jak jinak, pověz mi sama, jak ji nak bych byl Tebe poznal, jak jinak si Tvou lásku získal, jak jinak se mohl snažiti stát se hodným Tvé lásky? Věř, že jsem se jaktěživ ničeho nelekal, cokoliv mne může potkat. Já nikdy přátel nevyhledával a já byl kolikrát zde na tomto světě sám, tak sám, že mi mimo mne snad ani jediný člověk nerozuměl. Mne začali přátelé pak sami vyhledávat; byl jsem i často od leckterýchs zrazen, leckteřís mi zůstali věrni doposavád, a těch si vážím - - nyní, když vím, že jsi má, že jsi navěky má, nejrozkošnější mezi dívkami: čeho bych se nyní mohl ještě bát. Já s Tebou po boku bych se troufal všecko podstoupit. Já Tě nechci zde tou bolestí trápit, abys sama se mnou pocítit se snažila, co to bylo, býti milovaným synem a pak z domu býti vyvržen; ale to chci, abys se mnou pocítila radost, tu nevýslovnou radost, co to jest, když takovýto člověk najde lásku, a k tomu lásku Tvou, jedinou, neskonalou, tak jako Tys mi pro celou věčnost jediná, neskonalá.
Věř mi, má sladká Dorinko, že to není plýtvání slov, jakož snad jsi přesvědčena, že ani neumím plýtvati slovy, - ale toho se Ti mohu svatosvatě doložit, že je moje láska aspoň tak čistá k Tobě, jako byla Romea k Julii a jako kohokoliv ke komukoliv. Víc Ti snad už nedovedu o své lásce povědít, nežli jsem to řekl ve Večerních písních. Tam jsem vážil z nejčistšího pramene, ze Tvé lásky, a chceš - li, i ze své lásky.
Co děláš, nač myslíš, má drahá květinko? Já myslím na Tebe a zas jen na Tebe. Má duše, mé srdce, všecko je ve mně plno sladkou touhou po Tobě, a já nemaje Tě, líbám Tvůj přespanilý obraz, jak si ho obrazotvornost moje stále a stále udržuje. Kýž bych Tě měl u sebe! Já bych Tě zlíbal, až bych se samým líbáním musil opít. - Jak? Zlíbal? Já? Ó já ubohý, kolikrátpak jsem byl tak šťastný Tebe jen se dotknout? Takže už jsem byl skoro navyklý myslit, že to jinak nemůže být. Ale to nic, má sladká Dorinko, to si svatě vymiňuji, že při nejbližší příležitosti dostanu od Tebe takovou hubičku, jakou si teď právě myslím.
Možná že někdy okolo čtrnáctého si zaskočím do Prahy; prosím Tě ale, piš mi ještě dřív, piš mi hned, jak toto psaní obdržíš. Já již mám i druhý zpěv Mejrimy hotový a dokončím tento měsíc ještě třetí (poslední). Z toho vidíš, že letos už do Chorvatska nepojedu; ale nechám si to napřesrok.
Tys mi psala: Splate též mé psaní. Nač bych já spálil Tvoje psaní? Mně jest doposavád nejdražším, ba jediným svědectvím Tvé lásky, a proto je nosím co svatý pozůstatek. Ale chci, abys spálila i toto, neboť bych nerad, aby přišla do nesnází doma. U mne jest všecko bezpečné, a proto není potřeba ohně.
Prosím Tě, co dělá Tvůj domov? Ví Tvoje maminka snad o něčem, ví snad o všem? Že něco tuší, to vím; ba tuším, že ví mnoho. Neboť láska se nedá ukrýt, tak jako se nedá ukrýt šídlo v pytli - říká můj otec. A dáma prý ví vždycky o půlhodiny dřív, kdy uhodí (totiž v lásce), říká Karolína Světlá. Z toho ze všeho soudím, že ví o ledačems. Prosím Tě, piš mi, jakým okem se na mne dívá? Ví - li také paní babička?
Leč již své psaní uzavírám a líbám Tě co jedině svou -

Navěky Tvůj
Vítězslav.

Odpusť, že jsem tak škrábal, naši právě odešli do kostela, já neměl pero po ruce, ani perořízek, a tudíž jsem si udělal pero břitvou. Sbohem!
 


Komentáře

1 Zlomený meč | Web | 4. března 2011 v 21:22 | Reagovat

Jéé, to je hezký! Člověk má pocit, že by mohl klidně jít ven a vzlétnout... :))

2 Lili | 4. března 2011 v 22:33 | Reagovat

Ach, tohle tak pro mě někdy někdo napsat

3 Sherin | E-mail | Web | 9. března 2011 v 15:21 | Reagovat

Kéž by mi někdo napsal něco takového :)

4 Lúmenn | Web | 12. března 2011 v 10:24 | Reagovat

No jo a my dnes žijeme v době smsek, kdy mi můj vyvolený napíše tak leda "MT":)

5 Nebožka | 12. března 2011 v 12:42 | Reagovat

[4]: Což považuju skoro za jeden ze smrtelných hříchů a neurvalost:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.