Březen 2011

Co srdce potěší. . . Konec poetismu.

29. března 2011 v 16:22 | Hrůzostrašná příšera vylézající zásadně za šera |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Serwus, mi drazí!
Včera mě moc potěšil (ale překvapil, ano, opravdu, velice, ne - ještě víc než velice) jeden takový odstaveček u Asenath.

Víte, je to tak, že se mi chce něčím být. Chci být prostě taková, jakou se vidím v představách.
Hrozně bych chtěla působit jako jistá Nebožka... od prváku mě uchvacovala, jak se ploužila po chodbách našeho ústavu v černém a s obojkem, brýle na očích a knihy v náručí. A já si říkala, že přesně takhle bych chtěla taky působit.
Takhle hezky étericky a tajemně, inteligentně a prostě hezky.
Mám svolení si to ublognout, tak už je to tady. Takové cti se mi dlouho nedostalo, a ani jsem o sobě nikdy až takové mínění neměla.
Tady (zejména někteří a oni ví, kteří:D) je vidět, že jsem velmi slušné a sofistikované knihofilní stvoření.
(A slečna se zarděla a sklopila oči.)
Dodatek:
Sehnala jsem si životopis Percy Shelleyho a Stendhala, tak se těšte na další pány v literární rubrice.
Až budu mít volnější chvilku, trochu to tady protřídím a zvelebím (myslím tím uspořádání témat a rubrik).

Píseň proti trudnomyslnosti.

26. března 2011 v 14:00 | Neb. |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
. . . to abyste nesmutnili, že tu teď bude čtivo přibývat pomaleji, ježto Zvíře má moc práce (maturita je zlo) a nestíhá zpracovávat svoje literární poznatky, tak rychle, jak bych chtělo. Tak doufám, že mi i tak zachováte svoji ctěnou věrnost, mí milí a drazí!;D


Nemohla jsem najít Cimrmanovu dramatickou prvotinu (České nebe), tak aspoň tučňáčka.
Když jsem to viděla u nás v divadle, myslela jsem, že se zardousím smíchy.


Oči Edgara Allana Poea a jiná mystéria

22. března 2011 v 17:27 | Nebož. |  Edgar Allan Poe
Mnoho z nás má Edgara Allana Poea za dekadentního umělce v pravém slova smyslu. Nakolik jsou ovšem ty představy pravdivé?
Poe totiž nebyl jenom mistrným spisovatelem, ale taky zdatným mystifikátorem, a romantizující povídačky o své osobě vůbec nevyvracel. Tak tu máme člověka, který tvrdí, že se narodil v roce 1811 nebo 1813 - zřejmě proto, aby nechal vyniknout svoji prvotinu Tamerlán a jiné básně, které by v tom případě napsal asi jako čtrnáctiletý.
V jediném dopise je schopen si protiřečit: nejdřív tvrdí, že tvoří z duševní nutnosti, pro umění samotné a slávu nepotřebuje. Pak ale napíše, že "žádný člověk doopravdy nežije, dokud není slavný."
Svědectví nám o něm rovněž podávají poněkud dvojaký obraz. Někteří přátelé tvrdili, že Poe byl zdvořilý, okouzlující, tichý, sympatický člověk; na druhou stranu jiní říkali, že byl nespolehlivý, nevyrovnaný, hysterický podivín a notorický lhář, který nebyl schopen vyjít ani se svými přáteli. Neshodnou se dokonce ani na barvě očí! Jedni tvrdili, že měl modré oči, jiní zase, že šedé, další, že oříškové.
Také to prý byl dokonalý a okouzlující kavalír, s podmanivým melodickým hlasem, vzpřímeným vojenským držením těla a melancholickým výrazem v očích (jaké asi byly barvy?), který se rozjasnil, když potkal někoho, koho měl rád.

Chtěla jsem jaro (když už byly ty jarní prázdniny)

20. března 2011 v 15:54 | Nebož |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Vím, že absolutně nemá cenu si stěžovat, ale já se tak těšila, že bude teplo a budu chodit se svojí králicí ven a ona si bude spokojeně chroustat trávu (a já se v ní budu válet) a přeskakovat mě a. . . Místo toho je pořád šedivo, prší.
Sedím si tady tak doma, od rána do večer ponořená do hudby a maturitních otázek, neb si zítra se Z. (slečna spolužačka) budeme probírat další pět otázek. Šílenkyně (to jako já) se totiž rozhodla, že odmaturuje za čtyři, takže na tom pracuje už teď.
Kromě toho se ten malý blázínek taky rozhodl poslat svůj životopis, který je zatím žalostně prázdný, do kavárny Era. Touží totiž být slečna v kavárně, nosit lidem kávu, čaj a dorty a usmívat se a být milá na celý svět. Chtěl(a) by být jako Amélie z Montmartru, taky taková mile praštěná. Praštěná je ta osoba už teď, otázkou je, jestli je to milé.
Dalším životním rozhodnutím je zařídit si byt ve stylu art deco, až nějaký bude mít. A bude tam mít velký pokoj s ušákem a art deco lampou, velký pokoj plný knih. A pavučinou na stropě, bude to zkrátka taková nebožčí dekadentní čítárna. Ideálně by se tam chodilo tajným vchodem.
Taky jsem se rozhodla, že budu trochu víc dáma. Pořídím si nějaký vintage šaty a rukavičky a bude mi hezky.
Rozhodně nehodlám žít nějak typicky, ale zase ne moc výstředně. Tak jak sama budu chtít.
Vzpomínáte si na tu dobu, kdy jsem básnila o tom, že budu jako viktoriánská dáma v secesním bytě? Tak to mě pořád nepřešlo. Ale i ta dáma stárne a dožije se dob art deco. Takhle jsem si to vymyslela během jednoho z ranních přemýšlení.
Chtěla bych být OSOBNOST. Spisovat, překládat, být literární badatelka.

Tam navrchu mě asi někdo vyslyšel. Začalo svítit slunko.
(Ty navrchu, ať už nesněží! Danke schön.)

Starý mladý Ötzi

16. března 2011 v 21:12 | Nebožátečko |  Nebožky a nebožtíci

O Ötzim už víme, že zemřel přibližně před 5 300 lety, že utrpěl nějaká ta zranění, měl několik tetování a nahrubo
umletého zrní taky pořádně obroušené zuby.
Ötzi trpěl arteriosklerózou (což je kornatění tepen) a osteoartritidou. Prsty mu opakovaně omrzaly, plíce měl zčernalé kouřem z táborových ohňů. Ve střevech se našla směs pšenice a masa spolu s jinými druhy rostlin - kromě toho tam bylo i třicet různých druhů pylových zrnek.
Taky tak nějak tušíme, že patrně podlehl svým zraněním, prý snad vykrvácel, protože mu šíp proťal tepnu, k čemuž se přidal ještě infarkt.

A teď už taky (nějaký ten pátek) víme, jak s největší pravděpodobností Ötzi vypadal. . . A je to fascinující - to vědomí, že koukáme do tváře někomu, kdo ještě před několika lety neměl pořádnou indentitu.


Tess z D´Urbervillů (BBC, 2008)

14. března 2011 v 20:30 | Nebožka |  Filmy a seriály s tematikou 19. století
Thomas Hardy patří mezi britské klasiky kritického realismu, a tak není divu, že se jeho román Tess z D´Urbervillů dočkal několika filmových zpracování. Já se ale budu věnovat tomu nejnovějšímu z roku 2008 s Gemmou Arterton coby Tess v hlavní roli.
Nebudu zastírat, že ten příběh zbožňuju, i když je tak smutný. Takže i proto jsem byla zvědavá, jak věrně bude neštěstí Tess převyprávěno - a rovnou říkám, že důvodů ke zklamání bylo pramálo.
Seriál nádherně vystihuje nejen atmosféru Hardyho románu, ale i doby, ve které se odehrává - pokud máte stejně jako já rádi seriály a filmy s tematikou 19. století, jsem si jistá, že se vám Tess bude taky líbit.

Upozorňuju předem, že jsem popsala celý příběh i s koncem.
Takže pokud ho nechcete znát, tak si hlídejte, kde zrovna jste;)

O co tedy jde?

Tess Durbyfield se narodila do chudé rodiny s opileckým otcem v čele. Jednoho dne se však panu Durbyfieldovi dostanou zvěsti o tom, že jeho pradávní předci pocházeli ze šlechtické rodiny a že jeho příbuzní, D´Urbervillové, dokonce žijí nedaleko jejich vesnice. Protože celá rodina tře bídu a je na tom dost mizerně, shodnou se manželé Durbyfieldovi, že zkusí k D´Urbervillům poslat svoji nejstarší dceru Tess, aby obměkčila srdce staré příbuzné.
A právě v ten moment začíná příběh Tess.

Tess se totiž zalíbí domnělému bratranci Alekovi, člověku bez jakéhokoliv studu a svědomí, který nakonec zneužije její nevědomosti a zplodí s ní dítě. Zoufalá Tess porodí nemanželské dítě a pojmenuje je příznačně Sorrow (čili Utrpení). Protože ji trápí nesnesitelný pocit viny, odchází z rodné vesnice i s dítětem a snaží se nějak uživit. Mezitím Sorrow zemře.



Cabaret´s not dead!

13. března 2011 v 15:25 | Nebož
Nějakou dobu jsem mu nemohla přiít na chuť, ale teď a kabaret nedám dopustit. Je to nádherná hudba, je to i divadlo, je to taková hra. A hravé věci já mám ráda.
Jednou bych se docela ráda dostala na skutečné kabaretní vystoupení, ale prozatím mám jenom novodobou kabaretní hudbu, lahodící mému náročnému uchu.

Jako první máme legendární Amandu Palmer a Briana Viglioneho = THE DRESDEN DOLLS.
Coin opperated boy.

THE TIGER LILLIES, oživlí klauni, a jejich Souvenirs.

Proud myšlenek po x - té

11. března 2011 v 17:19 | Nebožka |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Za prvé, spolužačka (přála si být jmenována jako Te.) včera prohlásila:
"Hele, A., ty děláš hrozně sofistiovaný věci!"
Šlo o to, že jsem si objednala cd Bloody Dead And Sexy (jedna z mých deathrockových srdcovek), včetně blbých bankovních převodů a poštovnýho mě vyjde na sedm stovek. Vtip je v tom, že samotný cd stojí asi tak polovinu.
Prý je to sofistikovaný čin, chtít podpořit milovanou kapelu.

Za druhé, dneska se mi zdálo, že maturuju, a vylosovala jsem si otázku Spalovací motory. Plácala jsem něco o kapotě a karburátoru, ale už nevím, jestli mě vůbec nechali projít.

Za třetí, má drahá sestra odjela na hory, tatínek jede na víkendový kurz stavby nízkorozpočtových (bio)domů ze slámy. Víkend bude patřit jenom mně a mé matce - rozhodla jsem, že ji vezmu do čajovny, aby věděla, kam se ještě chodí její dítě válet. Už to má ode mě dlouho slíbený.
Mimochodem, moje maminka přeložila knihu od Jane Goodall, který se zabývala výzkumem šimpanzů, a já jí tímto děkuji za to, že už to konečně dokončila:D
(Promiň, mami, to byl vtip. Ten link jsem sem dala, kdyby se tady třeba našel nějaký fanoušek paní Goodall)

Za čtvrté:
Z průzkumu mezi šedesáti tisíci čtenáři pánského magazínu FHM vyplynulo, že nejatraktivnější jsou prý ženy s postavou konfekční velikosti 38 až 40. Z šedesáti tisíc oslovených mužů čtyři pětiny tvrdily, že je více přitahují ženy s konfekční velikostí 38 a 40 než velikost 34 alias XS.
Tse, a jako co my, nebohé třicetčtverky?:D
Aneb Novinky opět vyprodukovaly jeden ze svých přínosných článků, bez kterých by náš život byl úplně na nic. Nepíšu o tom, protože mě to rozhořčilo, ale protože mě to pobavilo.

Za páté:
Znám už data svojí maturity a trochu mě to děsí. Nicméně, já to zvládnu. Chci odmaturovat za čtyři (jako čtyři jedničky, nechápejte to tak jako moje babička, která si to vyložila jako čtverku a prohlásila, že mám na víc:D), pak mě vezmou na tu skandinavistiku, budu vzorová studentka a pak budu dělat nějaký strašně intelektuální povolání a psát knihy a mít děti a pak umřu.

Za šesté:
V knihovně jsem objevila knížku méně známých Poeových povídek, jsou tam o něm i nějaký zajímavosti ze života, tak pak poreferuju.

Za sedmé, na závěr spamnu jednu z mála věcí, který mě pořád baví a narozdíl od jiných mých miláčků to nikdo nepovažuje za podivnost, a to Amy Winehouse. Je to taková pěkná hudba, připadne mi, že se skvěle hodí k pátku. Škoda, že se ničí fetem a chlastem, protože ta holka je vážně skvělá.
(A speciálně tahle písnička je famózní.)
EDIT: Vzhledem k tomu, že se písnička bouří a nechce tu být aktivní, nechť vám poslouží aspoň odkaz na ni.

Félix Nadar

6. března 2011 v 21:16 | Nebož and Auntie Wiki |  Osobnosti věku devatenáctého
Světoznámý fotograf osobností věku devatenáctého, Félix Nadar (vlastním jménem Gaspard - Félix Tournachon), se narodil v roce 1820 v Paříži (některé zdroje však uvádějí jako jeho rodiště Lyon). Kromě toho, že jej dnes znám především jako fotograf, to byl také karikaturista, novinář a milovník balónů.
V roce 1849 založil Revue Comique (Komická revue) a Petit Journal Pour Rire (Malé noviny pro smích - je to otrocký, ale podle mě sednoucí překlad). Poprvé fotografoval v roce 1853 a o tři roky později se stal prvním člověkem v dějinách, který pořídil leteckou fotografii.
Kolem roku 1863, okouzlen příběhem Julesa Verna Pět neděl v balónu, vyrobil obrovský balon a pojmenoval ho le Géant - tedy Gigant. Projekt Gigant neměl ale vůbec žádný úspěch, a Nadar se tak smířil s faktem, že nebe bude patřit jiným, těžším strojům. Posléze byla založena Společnost přátel vzduchoplavby přístroji těžšími než vzduch s Nadarem v čele a Vernem v roli tajemníka. Mimochodem, právě Nadar byl předlohou pro postavu Michaela Ardana z Vernova dobrodružného románu Ze Země na Měsíc.
V dubnu 1874 propůjčil svůj fotografický ateliér první výstavě impresionistických obrazů. O jedenáct let později pořídil fotografii Victora Huga na smrtelné posteli a v roce 1886 už začal publikovat své fotografie v tisku, kromě toho ale pořizoval i eroticky zaměřené snímky.
Zemřel v roce 1910 a dnes odpočívá na pařížském hřbitově Père Lachaise.

Díky Nadarovi tak dnes můžeme hledět do tváře například proslulé herečce Sarah Bernhradt:

Milostné dopisy 19. století - II. část

4. března 2011 v 17:28 | Nebož |  Všední život
Číst si staré dopisy je jedna z těch věcí, které mě na tomhle světě těší, a ještě víc mě těší si číst milostné dopisy umělců. Ty jsou totiž obzvlášť krásné.
(A na základě toho několik let naivně sním, že se do mě zamiluje umělec:D Ovšem nemohu upřít své minulé lásce těch několik básniček, myslím, že byly tři, co mi napsal.)

Počátkem jara 1857 začal dvaadvacetiletý student Vítězslav Hálek, později oceňovaný básník májovec, docházet do rodiny pražského zemského advokáta jako domácí učitel jeho dětí. Češtinu a literaturu učil také nejstarší z nich, tehdy čtrnáctiletou Dorotku, do níž se záhy vášnivě zamiloval. Své vzplanutí a okouzlení vyzpíval ve Večerních písních, které dívce věnoval. Teprve po deseti letech se mohl Hálek se svou první a jedinou láskou oženit.

Dne (asi snad 5., je neděle). V Bukoli

Má nejsladší Dorinko!

Ty snad ani nedovedeš pochopit mou radost, jakou jsem měl při otevření Tvého listu. Ani Ti nemohu vyslovit tu úzkost, kterou jsem měl já, když jsem Ti odesílal svůj list. Snad tím, že Ti tím doma nesnáze připravím, snad že nebude dost obezřetně odevzdán, snad - bůhsámví, co všecko mi na mysli tanulo.

Takový jeden nebožčí den

2. března 2011 v 22:13 | Nebož |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Dnes mám pocit dobře prožitého dne.
Opět jsem šla vrhat intelektuální pohledy po kavárně, protože jsem seznala, že jet na hodinu domů a pak jet zpátky do města do divadla (dělám uvaděčku, takže tam pracuju), nemá moc cenu a mnohem lepší bude dát si několik čajů a dort v kavárně.
Tak jsem tam seděla dvě hodiny, stihla si udělat dvě maturitní otázky a zjistit, že do kaváren se evidentně chodí jenom drbat. Povalovat se, číst si, přemítat a učit se tam chodím patrně jenom já.
Slečna servírka už si mě patrně pamatuje, protože mi přála pěkný zbytek dne, což se mi ještě nestalo, a to jsem v Dolce Vitě pečená vařená.
Dvě hodiny hrbení se nad renesancí a barokem měly za výsledek křupající záda, což byly skutečně zvuky hodné Nebožky. Nic to ale nemění na faktu, že sedět sama dvě hodiny v kavárně a pít čaj, je tak očišťující a povzbuzující jako málo co.
Zítra se chystám jít do kina. Asi ani nebudu nikoho lanařit, aby šel se mnou, prostě si udělám soukromý výlet na Cinema Mundi (což je jeden místní filmový festival) a pak půjdu s hezkým pocitem domů.
Pak jsem uháněla do divadla. Nevím, čím to, ale dneska speciálně jsem tam byla vyloženě ráda.
Jo, taky mám o sobě novej drb! Ono mi to tak pobavillo, že to sem plácnu. Nedávno jsem nesla na pódium kytky jednomu herci (znáte hru Caveman? Hraje tam takovej plešatej "asitaktřiciátník") a prý pak za mýma zádama gestikuloval ve smyslu, že jsem jako sympatická slečna. Divadlo je velice zábavná instituce. Navíc nikde jinde po vás herci nebudou chtít dobrovolně pusu:D
Teď jsem dorazila domů s představou, že začnu dělat otázku do dějepisu, abych zítra stihla ten Bibliotheque Pascal, ale už se mi nějak nechce. Doposlouchám Demented Are Go a půjdu si číst. Musím dopřekousat Znovunalezený ráj od Halldóra Laxnesse, abych měla další knížku na seznam na skandinavistiku.

Každopádně tyhle dny, kdy mám pocit, že jsem k něčemu byla, ať už to bylo věšení kabátů v divadle nebo ne, miluju. Motivuje mě to k dalšímu žití.
(Ano, to byl humor.)


Tohle je jeden z obrázků, který jsem nakreslila asi před půlrokem.
Mělo to být původně záhlaví, ale nesedělo mi tam, jak jsem si představovala.
Jmenuje se to Vražedná krása. Myslím, že je jasný proč.