Únor 2011

Všechny lásky George Sand - I. díl

27. února 2011 v 14:52 | Nebožka |  George Sand
Aurore Dupin byla podmanivě krásná mladá žena s výraznýma očima, a tak nikdy neměla o ctitele nouzi.
Jejím prvním citovým vzplanutím byl Stéphane Ajassone de Grandsagne, mladý student medicíny. Pocházel z chudé šlechtické rodiny, měl devět sourozenců a Aurore se s ním učila osteologii a anatomii na doporučení nohantského správce Deschartresa.
Postavila si tedy v pokoji kostru a mladík tam s radostí chodil tuto okouzlující dívku vyučovat. Aurore měla záplavu černých vlasů, oči jako Andalusanka, "pleť jako španělský tabák"
a velmi svižnou postavu. Samozřejmě, že se rychle zamiloval; zarazila ho, když řekla, že se lidé jako zabývají "Malebranchem et consortes", ne fádními galantnostmi. Ve skutečnosti by se za něho s chutí provdala, věděla však, že by to ani hrabě Grandsagne, ani paní Dupin de Francueil (tedy babička) nedovolili: hrabě z kastovní pýchy a z hrůzy z příbuzenství se Sophií Victorií (Aurořinou matkou), hraběnka proto, že Stéphane neměl majetek a říkalo se o něm, že je "zloduch". Aurore byla nezletilá a musela počítat s odporem rodiny. Zanedlouho jí Stéphane psal jen "s chladnou a břitkou upřímností".
Tehdy ještě Aurore netušila, že za pár let se Stéphanem znovu setká a tentokrát už se nebudou anatomii jenom učit.

V dubnu 1822 se Aurore poprvé setkala se svým budoucím manželem Casimirem Dudevantem (viz obrázek nahoře). Stalo se tak u rodinných přátel du Plessisů.
A přišel jim podat ruku mladý drobný muž, dosti elegantní, tvářil se vesele a choval se vojensky; odpovídal na horlivé otázky, které se týkaly jeho otce, plukovníka barona Dudevanta. Zeptal se tiše, kdo je ta dívka, a vzpomněl si, že otec býval přítelem plukovníka Dupina. Aurore se také vyptávala na mladíka. Byl nemanželský, ale za vlastního uznaný syn císařského barona a jakési služky, Augustine Soulès.

Save me from myself

26. února 2011 v 15:05 | XX |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Nějak se mi vytratila dobrá nálada. Prostě odešla během asi tak jedné minuty. Tak si tady tak teď sedím a koukám z okna, pařím si jazyk horkým kafem a říkám si, kdy to zase bude lepší.
Chtěla bych svýmu životu dát nějaký směr, ale nemám ho. Především bych chtěla žít pro někoho a on tady není.
A co když to už nikdy nebude lepší? Co když to bude zas tak, jak to bylo?


Toto je taková tematická písnička.
Kdybyste někdo potkali nějakýho Victora, tak mi ho pošlete a třeba dopadnu líp než Corpse Bride:)

(Depresivní nálady jsou prostě součástí mé úchylné osobnosti. Co budu živa, budete to muset trpět)

Ranní toaleta dámy alžbětinské doby

19. února 2011 v 12:43 | Nebožka, Živá historie |  Jak se žilo nebožtíkům, než umřeli
Vyhovět módním požadavkům soudobé módy nebylo nikdy jednoduché. Ranní toaletu jedné dámy zachytil v roce 1605 Peter Rondel v knize The French Garden, a jak vidno, ani tehdy nebylo oblékání záležitostí několika minut. . .

"Haló! Kdo je v komnatě? Služebné, vy tu nejste? Jste hluché? Bože, jak dlouho mě necháte čekat? Rozdělejte rychle oheň, nahřejte lněnou košili a podejte mi ji!"
Paní se dále dožadovala vyztuženého živůtku.
"Já mluvím o damaškovém prošívaném živůtku s velrybími kosticemi. Jaké tkanice mi to dáváte? Tahle tkanice je moc krátká, nákončí jsou poškozená. Do toho se nezašněruji! Dejte to pryč. Vezmu si ten živůtek ze zeleného hedvábí! Podejte mi spodničku z šarlatového sametu. Kde jsou podkolenky? Kam jste včera položily podvazky?"
Pak je slyšet křik: "Dejte pryč tyhle nazouváky a podejte mi sametové pantofle. A ty bílé střevíce. Ne, odneste to, vezmu si španělské kožené botky, protože dnes půjdu na procházku. Zavaž tkaničky pevně, dvojitým uzlem, bojím se, aby se nerozvázaly."
Služebné aranžují kolem ramen dámy látku, aby ji mohly učesat. Vlasy jí třou nahřátou textilií, aby odstranily maz a lupy, pak je rozčesávají slonovinovým hřebenem.

What (the hell)?

15. února 2011 v 16:36 | Nebož
Já si nemůžu pomoct, ale nemůžu si svoji zombiefied girlie nechat pro sebe.
Vytvořeno během dvouhodinovky češtiny.

(Ta tyčka v ruce má být cigareta)

Dnes je pátek a to znamená spam.

11. února 2011 v 15:43 | Neboššš |  Ze života, hlavy i srdce Nebožky
Myslím, že za chvilku přijde jaro, tak nějak to cítím ve vzduchu. Je takovej lehkej. Navíc tráva začíná zelenat. A momentálně svítí slunko. Tolik k počasí tady v Hrobě.

Předpředevčírem jsem byla uražena svojí vlastní třídní učitelkou. Do té doby jsem ji měla docela ráda, teď jsem jí odepsala tak dvacet bodů. Co provedla?
Měli jsme za úkol napsat motivační dopis. Tak jsem napsala, že bych ráda dělala v té a té kavárně, protože jsem "veselá slečna milující kavárenské prostředí."
Na spodku papíru jsem měla červeně připsáno podezřelý tón. Ježto jsem moc nepochopila, co je podezřelý tón, tak jsem se šla přeptat, co si pod tím mám představit?
A ona se na mě podívala a povídá: Veselá jak? V rozkroku?
Smrtelně mě urazila, protože ze mě udělala promiskuitní, primitivní osobu. A je mi jedno, na kolik je nevhodné to rozebírat na internetu. Stejně tak nevodný byl její komentář.
(Co by mi asi řekla, kdybych tam napsala, že se považuju za otevřenou?!)
Dost rozčilování.

UDĚLALA JSEM OSOBNÍ REKORD! Psali jsme přepadovku na derivaci a já mám dvojku!
Moje matka naznala, že je opravdu úchylný, abych měla dvojku z něčeho, co se považuje za těžký, a pětky z toho, co se považuje za lehký učivo.
Jsem na sebe hrdá.

Byla jsem na Black Cat Party, tady s Irwainem. Slíbila jsem mu, že ho někdy vezmu na zloakci, tak jsme tam vyrazili společně. A znovu se potvrdilo, že Depressive Disorder pořád válí! Krom toho taky vystoupila L´ahká múza a Greedy Invalid. Pak byla i afterparty, ale tam jsme stejně nebyli moc dlouho. Nevím čím to, ale ten den jsem měla na to křepčení míň energie. Asi stárnu.

A nakonec hádanka. Kdo je ta osoba nalevo?:D

A slečnu tanečnici z L´ahké Múzy si neodpustím. Fotka je made by Víla Mračilka.

Mathew Gregory Lewis - Mnich

7. února 2011 v 16:21 | Nebožka |  Gotický román
Mathew Gregory Lewis sice nepatří přímo mezi autory      19. století, ale patří k zakladatelům gotického románu.
Jeho román Mnich vyšel knižně na konci 18. století a jistým způsobem vychází z toho nejpůvodnějšího gotického románu, totiž Otrantského zámku, který má na svědomí pro změnu Horace Walpole. Podobně nalezl inspiraci ve známém románu Ann Radcliffe Záhady Udolfa pro svoji postavu charakterově pokřiveného mnicha Ambrosia, a ve staré německé pověsti     o krvavé jeptišce.

Snad by bylo záhodno ještě dodat, že gotický román je žánr typický pro Anglii, jde o romantické příběhy se strašidelnými, tajemnými prvky, které se ale nakonec racionálně vysvětlí. Gotický příběh s neobejde bez děsivého hradu, trpící dívky, padoucha a spasitele. Někteří lidé tvrdí, že jed o kýčovité romance s duchy a mrtvými jeptiškami, ale já zastávám názor, že je to literární žánr mající svoji hodnotu stejně jako každý jiný.

Příběh zvrhlého, pokryteckého mnicha se kupodivu neodehrává v ponuré Anglii, ale ve Španělsku.

Deset písmen aneb nejupřímnější modlitba

1. února 2011 v 17:54 | Nebožák a Chasidské povídky |  Židovská kultura
Po dlouhé době tu máme zase jedno židovské moudro!

Jednou, během Dnů bázně, zbožný kabalista Jicchak Luria zaslechl bat kol (hlas boží, doslova "dcera hlasu"), která mu oznámila, že navzdory jeho modlitební horlivosti žije v sousedním městě muž, jehož modlitební schopnosti jsou dokonce vyšší než ty jeho. Jakmile to bylo možné, reb Jicchak odjel do onoho města a vyhledal toho muže.
"Slyšel jsem o tobě podivuhodné věci," řekl tomu muži, když ho našel. "Jsi znalec Tóry?"
"Ne," řekl muž, "nikdy jsem neměl příležitost studovat."
"Pak tedy musíš být odborník přes  žalmy, zbožný duch, který se modlí s velkou horlivostí."
"Ne," řekl muž. "Žalmy jsem pochopitelně slyšel mnohokrát, ale ani jeden neznám dost dobře na to, abych jej mohl recitovat."
"A přece mi bylo řečeno," zvolal rabi Luria, "že tvoje modlitba je ještě kvalitnější než ta moje!   Co jsi dělal během Dnů bázně, že sis zasloužil takovou pochvalu?"
"Rabi," řekl muž, "jsem negramotný. Z dvaadvaceti písmen alefbety jich znám jen deset. Když jsem vešel do synagogy a uviděl, jak se shromáždění horlivě modlí, mé srdce se ve mně roztřáslo. Nemohl jsem se vůbec modlit. Řekl jsem tedy: Ribono šel Olam (jedno z božích jmen), zde jsou písmena, která znám: alef, bet, gimel, dalet, he, vav, zajin, tet, jod. Zkombinuj je tak, abys jim rozuměl, a já doufám, že tě to potěší. A potom jsem pořád dokola opakoval tato písmena, v důvěře, že Bůh z nich utká slova."

(Není to krásné? Nikdy jsem nevěřila natolik, že by mě to napadlo. Člověk asi musí skutečně věřit tomu, že ho ten NĚKDO uslyší. Já jsem v to nevěřila ani chvilku.)

Mimochodem, Dny bázně následují deset dnů po Roš Hašana (oslavě nového roku) a jsou zasvěceny sebereflexi a pokání. Pak se slaví Jom Kipur (Dny smíření).

Taky není špatné vědět, že opakování hlásek může chasida dovést za všední svět, do duchovního vytržení. Nesmí se to ale brát jako technika modlitby, jinak se do žádné "země za zrcadlem" nedostanete. Navíc má každé písmenko svůj vlastní význam.
Například první písmeno alefbety ALEF א má naznačovat jakýsi počátek všeho, začíná jím všech sedmdesát tajných božích jmen. Stejně tak je to ten nejprvotnější zvuk, který vytvoříte, když otevřete ústa. HE ה zase vyjadřuje "bytí v přítomnosti" - v každém slově je trocha toho he.
A tuhle krásnou filosofickou propojenost mám na alefbetě a celé židovské kultuře nejraději.